Grimaldi

Dle zdejšího hodnocení jsem ve výrazné menšině a možná je můj názor na film ovlivněn únavou kterou jsem na sobě cítil ještě před puštěním, ale vážně tomu nerozumím. Osobně se považuji za fanouška asijské kinematografie, ale na rozdíl od čínské/hongkongské/tchajwanské nebo jihokorejské tvorby sem stále té japonské na chuť nepřišel. Takeši Kitano má rozhodně talent. Jeho tmavší vizuální pojetí zvláště v kontrastu s digitální krví je působivé. Stejně tak zaslouží pochvalu jeho ztvárnění hlavního hrdiny. Pochvalu pak bohužel z mé strany nezasluhuje vše ostatní. Zvlášť vedlejší postavy mi přišli od nudných až po vyloženě otravné, nesympatické. Zkrátka jsem se i přes pár zajímavých akčních scén nedokázal na japonskou mentalitu naladit. Jestli to bylo problémem na mé straně nebo dle mého nejasností tvůrce, jestli točí spíš komedii nebo drama nechám na každém hodnotícím.

Ideální film, pokud jdete s dívkou na rande, nebo třeba když jí chcete jenom udělat radost nějakým feel good filmem. Bohužel, mně na rozdíl od mé snoubenky nestačí příběh, který když už se objeví nějaké těžkosti, tak je řeší skrz růžové brýle a děj skončí přesně tak jak předpokládáte. I když vlastně ani to není tak úplně pravda. Na rozdíl od dalších zástupců žánru mi tady skutečně chybí nějaká překážka, konflikt, zkrátka něco, co před koncem hlavní hrdiny rozhodí, ale nakonec dojde k happy endu. Tvůrci však jako by onu část z filmu vystřihli a snímek se její absencí stává vyloženě uspěchaný. Když si teď vzpomenu na Ženy v běhu od stejných tvůrců, jedná se o velký propad. Tím, co film trochu zachraňuje se v mých očích překvapivě stala postava malého chlapce, který s lehkostí a vtipem nastavuje zrcadlo dospělým okolo, ale ani kvůli tomu film za shlédnutí opravdu nestojí.

Další vnitrozemská série a já na za sobě pozoruji, že ač sám velký neplavec, do survivora vodní prostředí, soutěže zkrátka patří. Uznávám že některé, zvláště nové soutěže si dokázali získat mou pozornost a jedná se o zlepšení oproti Gabonu ale i tak mě lokace Tocantins i s jejími písečnými dunami minula. O to víc jsem se upínal ke castingu. Bohužel i zde tvůrci selhávají. Nikdo tu vyloženě nevyčnívá, nemá zajímavou strategii nebo osobnost. Trochu vyzdvihnout si zaslouží alespoň z řad „záporáků“ brutálně upřímný Tyson a moralista bez morálky Coach. Vítěz série bohužel dále pokračuje na vlně započaté předešlou řadou svou matností. Celkově oproti 17 řadě mírné zlepšení a s tím se dostavila i má mírná spokojenost.

Nejsem šachista a ani moc velký fanoušek Any Taylor-Joy, ale k mému velkému překvapení mě tady nadchlo oboje. Nebyla to sice, zvláště v počátku, krasojízda za plný počet bodů, ale i tak se jednalo o velice úžasný seriálový zážitek. Retro atmosféra skvělá, zrzavá barva vlasů hlavní herečky v kombinaci s jejím pronikavým pohledem překvapivě uhrančivá. Když k tomu člověk připočítá akčně natočené šachové partie, něco, co bych nikdy nevěřil že půjde akčně, úderně natočit... Zkrátka téměř dokonalá minisérie, téměř. Kamenem úrazu, tady spíše kamínkem byl pomalejší rozjezd první epizody a všechny retrospektivní scény. Ty mě bohužel místo rozvoje hlavního charakteru přinášeli akorát příval negativní nálady. I přes tuto malou kaňku na jinak mistrovském díle se shlédnutím ale rozhodně neváhejte.

Předně nejsem úplně velký fanoušek westernů, ale Rudé slunce mě rozhodně přesvědčilo, abych se na tuto filmovou oblast mnohem víc zaměřil. I když tento film rozhodně není klasický zástupce žánru, divokého západu si tu člověk užije dost.  Největší předností filmu je pak rozhodně jeho mezinárodní obsazení. Charles Bronson sice hraje zase víceméně to co obvykle, ale tady mu to opravdu sedlo. Zvláště pak v situacích, kdy se na plátně objevuje s Alainem Delonem, čí japonským samurajem a bond girl. Báječný herecký koncert a báječný film který vás nadchne hned v počátku a až do konce už nepustí. Ano, film není zcela dokonalí ale pokud se i vy stejně jako hrdinové poddáte tomuto dobrodružství, rozhodně neuděláte chybu.

Úplně pořád nechápu, proč chtěl někdo udělat z Coreyho hvězdu i před kamerou ale budiž. Corey Yuen má bezesporu velký režisérský talent. Bohužel už nebyl obdařen talentem hereckým a zde je to doslova do očí bijící. Andy Lau ho ve všech scénách přehrává, a to se ani nemusí moc snažit. Dokonce i v těch akčních ho dokáže strčit do kapsy. Možná to byl záměr ale zkrátka mi to vadilo. Vlastně mi vadil film pokaždé když se Corey objevil na scéně s tím svým znuděním obličejem a cígem v puse. Můj odpor bohužel nebyl obměkčen již zmiňovanými akčními scénami, jež sice nejsou špatné, ale je jich bolestně málo. Naštěstí tvůrci všechny problémy s tímto filmem pochopili a Yuen se už naštěstí v budoucnu věnoval převážně jen režii, zatímco z Andyho Laua se stala jedna z největších hvězd Hongkongu.

V Česku ale podle všeho i v Německu téměř zcela neznámý film Thomase Gotttschalka. A je to rozhodně škoda! Jasně, film nedosahuje takových kvalit jako nosáči nebo něžní zmatkaři, ale své kouzlo má. Je zde určitě míň humoru, zato na dobrodružné cestě se v rámci možností nešetřilo. Thomas musí na motorce dojet první a porazit svou japonskou konkurenci. Všechno se učí za pochodu a spolu se svým „mechanikem“ jedou vstříc vítězství. Jenom škoda že kormě lokací se nemyslelo i na daní do výsledného filmu trochu toho srdíčka. Takhle jen putujeme z místa A do místa B bez většího zápalu. Největší radost z celého filmu mi tak nečekaně udělal soundtrack, který je vhodně využit a plný songů jenž odráží svou dobu. Moje nové hudební guilty pleasure.

Podruhé a o dost hůře. I tak by se dala popsat tato snaha o vytvoření novodobé vánoční klasiky. Tam kde minule zcela neznámý režisér překvapoval svou kreativitou, tady z producentské sesele na režisérskou sestoupivší Chris Columbus dokazuje, že už na to zkrátka nemá. Kde jsou ty časy kdy točil jednu pecku za druhou. Ne, ani narážkami na Sám doma kvalitu nevytvoří. Místo filmu tak vznikla jedna velká reklama na nové hračky, které Netflixu jistě přinesou peníze za merchandising. Nařízený úkol možná splněn, ale na úkor diváka, jenž i pokud se mu líbila jednička, bude u některých scén vyloženě trpět. Jediným štěstím tohoto pokračování je obsazení Kurta Russella podpořeného o jeho partnerku Goldie Hawn. Snad jen kvůli nim stojí za to film shlédnout.

Tvorbu Patrika Hartla neznám, co znám je jen jeho naprosto divný smích. Tím chci říct, že bych se na Prvoka do kina zrovna nehrnul. Velká návštěvnost ale už mou pozornost zaujala, a tak když se film objevil na Netflixu, i já sem tedy podlehl. A určitě je co chválit. Na české poměry rozhodně vizuál filmu, který je na špičkové úrovni. Dále pak herecké obsazení, jemuž za mě kraluje Martin Hofmann, jehož postava mi byla nejvíce sympatická. Přesto i on, sice v menší míře, se dočkal u některých dějových linek vyšumění do prázdna. To ostatně považuji za největší problém filmu. Nadnese nějaké téma, dost okolo něj postaví děj, dojde třeba i k nějaké konfrontaci ale už ne k její vyřešení, uzavření. Možná je to záměr autora, ale můj zážitek byl tímto dosti pokažen.

Hned po začátku filmu jsem byl přesvědčen že konečně dám filipínské akci tři hvězdičky. Mně neznámí Miles O'Keeffe jako prototyp drsného velitele, jenž musí trénovat elitní vojáky na tajnou misi zaujal hned z počátku. Navíc valná většina stopáže je z tréninkového centra na misi případně mise samotná. Bohužel obsazení tří vysloužilých vojáků v novém zácviku pro smrtelnou misi přináší místo obdivu jen úsměv. Nechápu, jak mohlo dojít, že místo namakaných týpků tu jsou dva tatínkové s pivním břichem a jeden silnější děda. Kdyby hráli postavy generálů, narkobaronů prosím, ale hrát elitní vojenskou jednotku jim snad nikdo nedokáže věřit.  Tvůrci pak pro jistotu na část stopáže dají bez jakéhokoliv vysvětlení postavě O’Keeffa černou kuklu. Potenciál na průměrný film tu byl velký a o to víc jsem byl zklamaný.