jakub.uck

Naprostý kýč.

Srovnejme "Blue Jasmine" se Sedláčkovým "Rodina je základ státu". Jistě, film Woodyho Allena je vystavěn kolem postavy Cate Blanchett daleko více než ten Sedláčkův kolem Evy Vrbkové. A to je možná první krok k úspěchu. Zatímco u Sedláčka sledujeme poměrně nezáživný a do jisté míry předvídatelný "útěk" manažera a jeho rodiny před spravedlností, Allen se soustředí na to, co bude "potom". Právě touto cestou, skrze profil hroutící se manželky zvyklé na život v blahobytu, jež se náhle ocitá mezi "normálními" lidmi, byť v hlavě se stále pohybuje kdesi v pohádkové minulosti, se Allenovi podařilo "něco" zachytit. Za pomoci skvěle zvolených flashbacků, zejména s ohledem na vztah dvou sester, ve filmu ožívá osten sociálního napětí, nepěkné kulisy života v luxusu na úkor podvedených. Cesta k pochopení celé té společenské patologie tedy vede právě skrze život a myšlenkové pochody oblouzněné manželky, jež - neschopna jakékoliv sebereflexe - je jednou nohou na pokraji nervového zhroucení a druhou kdesi ve světě iluzí, který si kolem sebe nechala vystavět a v němž na osudech druhých lidí nezáleží.

Paolo Sorrentino potvrdil pozici jednoho z nejtalentovanějších autorů současnosti. Velká nádhera je nepochybně film roku 2013, ke kterému se budu neustále vracet.

Zběsilost v srdci bez lásky a bez happyendu, verze 2013.

První asociací, která se mi po zhlédnutí snímku Dva nula scénáristy Tomáše Bojara a režiséra Pavla Abraháma vybavila, byla Troškova trilogie Slunce, seno… Také v ní totiž vstupujeme do uzavřeného světa předem vymezeného myšlení, do jakéhosi skanzenu stereotypů, kde přesně víme, co můžeme od jednotlivých postav očekávat. Kulisy české vesnice se pouze proměnily v betonové ochozy letenského stadionu, jenž zrovna ožil tradičním zápasem mezi Spartou a Slavií. A jako lidová komedie (pseudo)troškovského střihu je film Dva nula skutečně excelentní. Zásadní chybou snímku je ovšem snaha budit dojem, že meze „pouhé“ veselohry překračuje.

Nepochybuji o tom, že tento film zůstane nedoceněn. Nicméně mám pocit, že tuším, proč jej Cronenberg natočil. Díky postavení, které si vybudoval, si to mohl dovolit. A to je dobře. Kolik jiných takových režisérů máme?

Věcí, již lze dokumentu Apoleny Rychlíkové nejvíce a po právu vyčítat, je pasivní autorský přístup. Režisérka nechává hlavního hrdinu vyprávět jeho vlastní pohádku, kterou sama nijak neproblematizuje, byť k tomu tvrzení Petra Hájka přímo vybízejí. Jistě, lze to obhájit jako metodu, na niž má autorka právo, nicméně celý snímek tak upadaná do jednorozměrnosti a stává se spíše promarněnou šancí. Teprve konfrontace s opačným pohledem na svět, než zastává Hájek - zde by však oponent musel být argumentačně zdatný a pohotový - by mohla film, včetně postavy jeho hlavního aktéra (!), posunout někam dál. *** Václav Bělohradský, český filosof a sociolog působící jako profesor na univerzitě v italském Terstu, využil dokument Apoleny Rychlíkové v rámci svého kritického výkladu českého konzervativismu. Bělohradského text "Český konzervativismus: Nad dokumentem Apoleny Rychlíkové Hájek na zámku, Petr v podzámčí" tak divákovi poskytuje jednak komplement celého snímku (neboť Hájkovu zpověď zasazuje do kontextu českého konzervativismu, jehož je hlavní hrdina filmu jedním z čelních představitelů); zadruhé lze text chápat jako možný interpretační klíč, který samotný dokument postrádá. Bělohradský mimo jiné píše: "Dokument odhaluje rétorické postupy, kterými se enkláva jednoznačných (národních) Pravd ve světě velmocenských her a mediální manipulace konstruuje."

William S. Burroughs, čtenářsky asi nejnáročnější autor ze "svaté trojice" beatníků Kerouac-Ginsberg-Burroughs, musel být nepochybně nevšední člověk a tento dokument to jen potvrzuje. Jistě, už na základě Burroughsových knih si čtenář může o autorovi udělat určitou představu - homosexualita, drogy, záliba ve zbraních, láska ke kočkám atd. -, nicméně dokument přináší řadu zajímavých a unikátních výpovědí, které nám Burroughsovu postavu opět o něco více přibližují. V postavě beatnického spisovatele jako by se zvláštním způsobem mísily protiklady: narkomanie a spisovatelská elegance, univerzitní vzdělání a postavy na okraji, chlad zbraní a láska ke kočkám, ... Ze staříka, vraha své vlastní manželky pobíhajícího s nabitou puškou v domě plném koček jde místy až strach. Nicméně kdyby takový Burroughs nebyl, nezbylo by po něm tak výjimečné literární dílo.

Modrý samet, verze 2011.

Alois Nebel sedí na záchodové míse; sedí na záchodové míse českého filmového (a kritického) rybníčku; a za zvuku přijíždějícího vlaku v klidu tlačí; a každé jméno zastávky přečtená v potu jeho tváře vydá za deset filmových recenzí.