jakub.uck

Skvělý herecký výkon Sandry Hüller.

Solidní prequel k WATCHMEN. A teď vážně: Je to určitě dobrý pokus o netradiční biopic, ale přesto nemám pocit, že bych z filmu poznal, co jen Nolanův Oppenheimer vlastně zač. Jinými slovy, jak je u Christophera Nolana obvyklé, dokonalá struktura filmu vítězí nad postavami, a to navzdory sebelepším hereckým výkonům. Proto Nolanovým snímkům k dokonalosti - které tak moc chce dosáhnout - vždycky něco chybí.

Zatímco ve vyzdvihování klasických horrorových motivů na vyšší filmařskou úroveň Ari Aster vyniká (Hereditary, Midsommar), při pokusu o více autorský a hluboký film, o kterém zřejmě uvažoval jako o svém opusu magnum, zcela selhává. Jinými slovy, Ari Aster tady narazil na svou autorskou (zejména scénáristickou) hranici a pokusil se natočit něco, na co prostě nemá.

Rovněž jsem měl obavy, zdali nejsem nudný člověk - film mě naštěstí utvrdil v tom, že jsem prostě jen milej. Feels good.

White Lotus v cronenbergovském pojetí. / CRONENBERGOVSKÉ PARADIGMA: Ze jména CRONENBERG se stává instituce. Zatímco v loňském roce představil David Cronenberg svůj pomyslný epitaf CRIMES OF THE FUTURE, syntetizujicí vše podstatné z jeho dosavadní tvorby, letos jeho syn Brandon pustil do světa svuj třetí film INFINITY POOL - jakousi cronenbergovskou variaci na White Lotus -, ve kterém jen potvrzuje, co již dokázal v o tři roky starším snímku POSSESSOR. Cronenbergovské paradigma je pro naši epochu stanoveno jasně: Přichází budoucnost, ve které se tělesnost jeví jako nevyčerpatelný zdroj možností a zločinům se meze nekladou. Perspektiva body horroru je na další generaci zajištěna.

Rings of Power > Tolkien > LOTR (Jackson)

Ten hype okolo jsem vůbec nepochopil.

Už jen když se v úvodu filmu spustí klasické cronenbergovské titulky, zaleje mě blaho. To jen aby bylo jasno, z jaké pozice je psané tohle hodnocení. V Crimes of The Future se Cronenberg v roce 2022 vrací k tomu nejosobitějšímu, co kdy dělal. Tedy ke své estetice biotechnologií, jak ji známe zejména z Videodrome (1983) nebo eXistenZ (1999), tématicky pak k otázce netradičních forem vášně a slasti, možná nejvíce rozvedené v Crash (1996), a chirurgickými zásahy do lidské tělesnosti, nejvýrazněji asi formulvané v Dead Ringers (1988). Celé to pak halí vize společnosti nových možností a nových výzev, z nichž vyplývají jak nové formy umění, tak nové formy zločinu. Vše je při tom pojato právě v duchu cronenbergovského body horroru. Tentokrát však ve velmi komorním provedení, což je mu ze strany publika zejména vyčítáno. Já však zjišťuju, že mi absence "akce" vlastně vůbec nevadí. Jako by mi stačila cronenbergovské estetika spojená s poselstvím a vizí, které jsou tentokrát v rámci autorovy tvorby naopak formulovány možná vůbec nejjasněji a nejjednoznačněji. Nejde tu tedy jen o exhibici bizarností a specifické estetiky. Film vedle toho nabízí také jasnou vizi, s níž se divák může poměrně snadno ztotožnit. Snímek navíc zdobí uměřená stopáž, ve které není nic navíc. O to výrazněji z něj pak vystupuje celá řada ikonických scén (Robert Pattinson jako Earman, Vigo Mortensen s vizáží zbloudilého sithského lorda, řádění v operačních komorách či na snídaňových židlích...) a hlášek (pro hatery: SURGERY IS THE NEW SEX!). Tak nějak si myslím, že navzdory spíše chladnému přijetí publika se film ve svém žánru stane kultem. Finis coronat opus? (P.S. Během sledování filmu jsem dostal strašnou chuť na tu fialovou tyčinku...)

Na filmu cením, že skutečně dovedl zachytit vlnu generace, o níž vypráví. Dialogy jsou v tomto ohledu skvěle napsané. Komediální rozměr snímku naprosto funguje. Marsell Bendig předvedl top výkon (!!!). (Překvapila mě jedna faktická chyba: Je s podivem, že navzdory jinak prokázané znalosti prostředí, o kterém Sedlák točí, pošle hlavní postavy prodávat značkové oblečení do obyčejné "hrabárny", nikoliv do nějaké resell shopu, kam by nepochybně i navzdory časové tísni jeho postavy ve skutečnosti zamířily v první řadě.)

Jeden z mála českých filmů, ve kterém si někdo dal záležet na tom, co hercům vkládá do úst. Mimořádný herecký výkon Michala Kerna (!!!). Jen je škoda, že autoři nezašli ještě dál, co se vizuálna týče, větší radikalitou směrem k experimentu (čekal jsem využití zkušeností s komiksem, což trochu sliboval i plakát) a sur-reálnu (Arved by se mohl ještě víc nořit do svého nitra a to by zase mohlo vyhřezávat ven) by neměli co ztratit (film stejně není klasický biografický portrét). Přílišné komornosti snímku - která sice naštěstí neupadla do divadelnosti, ale i s ohledem na stopáž se začne časem propadat do přílišné monotónnosti prostředí a kulis, tvořených prakticky jen interiéry, kterou lze odpustit právě divadlu, nikoliv však filmu - by rovněž pomohlo provzdušnit vyprávění třeba nějakými exteriéry či aspoň výraznější změnou prostředí. Ale jinak cením hravost (skříně), kterou jsem od autora čekal - lidé, co si myslí, že jdou na klasický biopic, budou z téhle čertoviny zuřit, a to je dobře. Sledovat film, zejména jeho poslední třetinu, kdy se jednotlivé linie (nebo spíše puzzle?) spojují do nikoliv realistického, nýbrž pořád spíše surrealistického portrétu hlavní postavy, bylo - navzdory uvedeným výhradám - potěšením. Zhlédnuto na 48. LFŠ.