FilipStinef

Je to fresh, vypadá to skvěle a mezi postavama lítá neuvěřitelná chemie. Problém nastává v tom, že je to, paradoxně, zkratkovité. Sedlák se někdy moc zahledí v absurdních dialozích (který jsou ale často fakt geniální, skoro k zalknutí smíchem), až zapomene na smysluplné vykreslení charakterů a jejich vnitřních problémů, na nichž to ve finále celé stojí. Z toho neviním jen scénář, ale výjimečně i stopáž, na komediální seriál s osvětovým přesahem o tolika postavách je 6 epizod po půlhodinách prostě málo. Zkratkovitost kromě toho taky v některých momentech vede k tomu, že seriál trochu balancuje na hranici parodie (což je nejlíp vidět hlavně na postavě Jelínka). Když z toho ale na začátku a ke konci lítají emoce a energie, šlape to neskutečně. I přes mezery díky za to, že u nás vzniknul nápaditý seriál, který si jde po svém a který dává prostor talentovaným mladým hercům. Druhou sérii prosím delší a s menším klouzáním po povrchu, pak to bude nářez. Vynasmaž se prosím, Adame.

Cením, že si s tím Raimi hodně hraje, má spoustu skvělých nápadů a kliček a to ostatně celý ten film táhne. Často ve mně to létání snovým multiverzem vyvolávalo ty nejlepší vzpomínky na Inception a další podobné záležitosti. Je evidentní, že se vší silou snaží dostat z generické šablony, posunout to trochu jinam a být hlavně co nejvíc originální. To mu ale dost ztěžuje scénář, který občas sám neví, co od které postavy nebo situace chce, a tak kombinuje nesourodé motivy a atmosféry. Za mě to tedy bylo "šílené" docela dost, ale je pravda, že to mohlo jít ještě o kousek dál. Možná by to pak byl skutečně nezapomenutelný tah na plátně komiksovek.

Nikdy by mě vlastně nenapadlo, že něco takového vznikne, celkově Inside jako takový se špatně pojmenovává. Je to stand-up, muzikál nebo dokument? Bo Burnham zvládá na malém prostoru převádět své pesimistické myšlenky do chytlavých, hudebně a hlavně textařsky propracovaných písní a krátkých mluvených sketchů a gagů, kterými vyplňuje zbylá místa. Některé písně jsou naprosté gemy a vryly se mi do paměti na dlouho (Welcome to the Internet, Sexting, White Woman's Instagram). Po celou dobu si speciál udržuje satirický rýpavý tón, který občas vyvolává silné pochybnosti nad mentálním zdravím protagonisty, nicméně s ním funkčně nechává diváka sympatizovat, protože většina z nás zažívala v uplynulých dvou letech něco podobného. Vlastně je až fascinující, jak jednoduché technické a vizuální kličky speciál využívá a jak z nich dokáže Burnham vytěžit absolutní maximum svých možností, aby dosáhl komické nebo naopak dramatické peripetie. Sem tam přihodí trefnou úvahu nad stavem společnosti nebo tradičně levicovou kritiku kapitalismu, samozřejmě aniž by nabízel vhodnou alternativu nebo, nedej bože, řešení. S přibývající délkou a s přibližováním se k pointě se Inside pokouší o dramaturgii a dochází na vrchol dramatického oblouku, což je vzhledem k formátu opravdu úctyhodné. Nejen proto ho považuju za zdařilý kousek lyrického umění, obdivuju ho za náklonnost k divákovi a za největší možné využití podmínek k natočení, což z něho dělá pozoruhodné dílo.

Asi tak vteřinu před koncem jsem byl přesvědčený, že tomu dám 5 hvězdiček. Jenže pak ten film skončil. Hodinu a půl člověk čeká na nějakou pořádnou filozofickou hloubku, scénář chytře přehazuje pointy mezi příběhovými rovinami, a nakonec dostane "jenom" konec. Na to, jak celý film nahrává na velmi hlubokou myšlenku a já už byl připravený na to se zas pár dní v hlavě brodit autorským záměrem, je nakonec vyústění docela jednoduché. A to je vážně škoda, protože prostor na zamotání hlavy tu byl, a bylo ho hodně. Takhle zůstáváme "pouze" u neskutečné estetiky, skvělých hereckých výkonů, perfektní hudby, střihu a režie. Přijde mi vtipné, že když má tyhle všechny kvality film, který vás 90 minut tahá za nitky směrem k přemýšlení o smyslu života, nakonec je i tohle všechno přece jen trochu málo.

Nečekaně mě to bavilo. Mouchy to má - CGI občas hapruje, příběhové schéma je na 4 hodiny jednoduché a plot twisty jsou občas až hloupé, někdy jsou dialogy trochu cringe (hlavně ty Flashovy). Stylizace mě ale kupodivu bavila, na 4:3 kompozici se dá po chvíli zvyknout a film s ní pracuje obstojně, takže se Liga spravedlnosti i dobře sleduje. Herci fajn, hudba skvělá, akce našlapaná, 4 hodiny překvapivě utečou. Popcornovka jak vyšitá, nejlepší Snyderův film za dlouhou dobu (což je asi trochu smutný).

Šílenej přepálenej kýč. A hlavně Snyderovo nutkání brát každý záběr z ruky a buď ho desaturovat, nebo do něj narvat západ slunce, je až moc unavující na sledování.

Asi bych byl o něco spokojenější, kdyby ten film měl nějakou lepší dramaturgickou strukturu a nepůsobil na mě jen jako slepenec náhodných, byť skvělých, nápadů. Jako túra do fantazijního světa je to ale opravdu nádherný.

Čím víc nad tím filmem přemýšlím, tím víc mě neskutečně vytáčí. Tenhle film bych zařadil mezi ty, které mě jen svou pouhou existencí drásají. Původní Matrix považuju, stejně jako mnoho dalších lidí, za přelomový film a zásadní milník celé kinematografie. A možná narozdíl od mnoha dalších celou matrixovskou trilogii považuju za dobře zpracovaný celek, jehož všechny tři části mě moc baví. Čtvrtý Matrix jako by se snažil nabourat původní celek a poukázat na jakousi ne/flexibilitu vyprávění příběhů, ale podle mě se mu to na mnoha rovinách nedaří. Resurrections převrací pointu celé původní trilogie a základní kámen závěru Revolutions, kde lidé vyhráli nad stroji za cenu životů Nea a Trinity, rozbourává ve vyprávěcím stylu "vlastně to ve skutečnosti nebyl konec". Na tom vytváří nový dramatický oblouk, aniž by cokoliv rozšiřoval. Lore, svět, původní postavy - ničemu z toho Resurrections nedává žádný nový rozměr ani vývoj, celé to stagnuje. Nové postavy mají buď extrémně malý prostor, nebo fungují jen jako otravné figurky na šachovnici bez hloubky. Každý říká nesmyslně hloupé dialogy, nebo dialogy postrádající smysl (nehledě na to, že prostřední část filmu je neskutečně užvaněná - hlavně proto je Matrix 4 stopáží nejdelší ze všech dílů). Lana Wachovski se taky mimo jiné snaží na mnohá místa nacpat co nejvíc sociální agitace 21. století, ovšem nedělá to chytře ani neotřele, ale tupě a nepatřičně. Taky si teda nevzpomínám, že bych měl Matrix odjakživa spojený s extravagantní ošklivou výpravou. Morfea si nevybavuju jako podivína v pestrobarevných oblečcích, Nea ve svetrech z pytlů od brambor a agenta Smithe jako lážo plážo fuckboye (jeho recast je taky dost mimo mísu). Hravá vizuální atrakce střídá odpornou hnusotu v podobě kýčovitého světla nebo rozsekaného slowmotionu, za který by se styděl každý střihač. Počítačová zelená spojená se světem Matrixu je tady nahrazena zlatou hodinkou na každé frontě, západ slunce v každé scéně zevnitř Matrixu akorát sám o sobě poukazuje na vizuální lenost režisérky/kameramana. Většina lokací jsou architektonicky dost mimo. Svět strojů je víceméně jen ripoff z původních filmů (akorát z nějakýho důvodu teď stroje vypadají spíš jako přerostlé mouchy než jako stroje). Většina herců, i těch, u kterých bych to nečekal, jsou nakonec strašně cringe nebo vážně toporní. A jaká je tedy ta pointa celé téhle záležitosti? Aby Neo a Trinity po všech těch letech dostali sluníčkový happy end? I když to totálně degraduje celý smysl prvních tří Matrixů? K tomu ještě, opět aniž by to nějak zapadalo do celku, nahodile nechá Wachovská některé postavy kritizovat hollywoodské sequely, frančízy a obecně dnešní uměleckou kulturu, ale sama tím vytváří brakový sequel. Což se možná pro někoho jeví jako ta pravá myšlenka tohohle filmu, ale pro mě to akorát znamenalo další bolestivou pointu, která teda rozhodně mohla být vytvořena lépe. Jestli opravdu měla být pravou myšlenkou kritika tuctového rýžování filmových sequelů, tak na to měl být film víc zaměřen, namísto nostalgických rádoby emotivních plků o ničem. Zkrátka doufám, že tohle byl nějaký omyl, který jakoby přehlédneme a sestry Wachovské budou (příště snad už společně) zase hodnotně přispívat filmovému světu.

Když se oprostíte od toho, že je to brutální konspirace, a necháte si vyhučet díru do hlavy, je to opravdu brilantní filmařina.

Moc milý film. Vlastně mi to přišlo strašně příjemné a všechny prvky příběhu, jako by do sebe dokonale zapadaly. Kristen Stewart je perfektní (nečekal jsem, že to někdy řeknu) a celé to její melodrama mě donutilo s její postavou silně soucítit. Přidejme k tomu pár neobvyklých režijních prvků a až pohádkové styčné příběhové body, zkombinované s psychologicky depresivními momenty, a máme z toho okouzlující nenuceně působící film. Hned po skončení jsem měl chuť prožít pár dní s princeznou Dianou znovu, což je samo o sobě skvělá věc.