Lavran

Jeden z těch vzácně jemných a zahloubaných (velko)filmů, které ke svému cíli spějí pomalu a obezřetně (doslova, jako by našlapovaly po špičkách), a v nichž ticho a ševelení větru v trávě znamenají přinejmenším tolik (ne-li více), co tradiční propriety vědeckofantastického žánru a nadlidsky velká dramatická gesta...

„Matko. / Beru tvou ruku do své. / Nemusím již snít. / Jsme spojeni. / Jako list s větví. / Větev se stromem. / Láska nás poutá k sobě." Ticho, poklid a nespěchavost, to vše jsou kvality, které máme s přírodním světem již od nepaměti nerozlučně spjaty a kvůli nimž se také – respektive za jejich léčivou, blahodárnou mocí a prožitky s nimi spojenými – „do přírody” zpravidla uchylujeme. Ty jsou ale paradoxně něčím, s čím se v přírodopisných filmech – a na mysli zde mám zvláště ty televizní – obyčejně nesetkáme. Namísto toho je nám příroda (především v zájmu sledovanosti: vždyť koho by bavilo dívat se hodinu či dvě na lenošící lvy nebo poklidně se pasoucí stádo antilop?) prezentována jako akcí napěchovaný spektákl ve stylu hollywoodských blockbusterů, kde většinu pozemské existence zobrazovaných živáčků vyplňují nervy drásající střety a klání či neméně napínavé honičky na život a na smrt. To ale rozhodně není případ Malickovy Cesty času, oné novodobé katedrály mezi umělecky laděnými přírodopisnými filmy. <> <> Ačkoli ani zde jisté dramatické okamžiky pochopitelně nechybí (ve filmu kupříkladu spatřujeme majestátní výbuch sopky, dopad meteoritu, několik bouří, sluneční erupce či divoký tanec kolidujících galaxií), tvoří velkou část snímku pokojně působící krajinné výjevy, u nichž si navíc můžeme v mimořádně detailním zvukovém mixu vychutnat i náležité přírodní ruchy a hlasy: tiché šplouchání vlnek na březích řeky, kapky vody odkapávající z tajících ledových ker, vítr s šelestem ženoucí zrnka písku po písečné duně, ševelení travin a listí v lehkém vánku nebo rozmanité hlasové projevy ptáků, obojživelníků a hmyzu. Tak i živáčky samotné Malick ukazuje namnoze ve chvílích odpočinku nebo při zcela nevzrušivých všednodenních aktivitách (vidíme nerušeně se popásající slony stepní, impaly a Grévyho zebry, sépii kladoucí vajíčka mezi korály, šimpanze vydlabávající ze starého kmene termity pomocí utržených větví, bahníka nadechujícího se nad hladinou nebo žraloka velikého líně požírajícího mořský plankton). A když už náhodou Malick některé z živáčků zpodobuje ve vzájemných konfrontacích (s křikem a v oblaku vzedmutého prachu se vzájemně prohánějící paviáni, dva soupeřící štíři, lovící terejové, delfíni, mořští rackové, tuleni, plachetníci a marlíni), jsou záměrně nasnímáni v dlouhých statických – nebo přinejmenším staticky vyhlížejících – celcích a portrétováni bez užití prvoplánovitě dramatizujícího hudebního doprovodu, tedy (a tu bych si dovolil dát pomyslný vykřičník) podstatně blíže tomu, jak by se nám takové scény jevily ve skutečnosti. Jaksi příznačný je pro celý snímek zejména způsob, jakým Malick zachycuje gepardy štíhlé, jedny z nejrychlejších zvířat na Zemi: ty v jedné z vrcholných pasáží filmu nejprve vidíme, jak polehávají ve vysoké trávě kdesi v africké buši a posléze, jak na docela jiném místě společně pořádají již dříve skolenou kořist. Namísto chvatu a dravosti nabízí tedy Malickův snímek pomalost a prodlévavost, namísto akce a rozhodnosti zdrženlivost a mírnost. <> <> Jak napovídá již oficiální plakát k filmu, na němž je planeta Země vyobrazena jako modrobílá skleněnka kýmsi nedbale upuštěná do písku na pláži a tam něžně omílaná pěnivým mořským příbojem, je Cesta času především filmem s výrazně ženskou, měkce vodní energií – a to dokonce natolik, že bychom v žánru přírodopisných filmů, jakkoli širokém a mnohotvárném, druhý takový jen těžko pohledali. To ostatně potvrzuje nejen výše řečené, ale také mateřsky jemný, zahloubaný, básnivý komentář v podání australské herečky Cate Blanchett, jehož klíčovým motivem je vztah Matky a Dítěte, Přírody a Člověka, zdůrazňování zásadní role lásky a spolupráce v evoluci veškerého vyššího života (a z toho také plynoucí důraz na propojenost, spjatost, jednotu veškerého Stvoření) a konečně nápadně časté obrazy tekoucí i stojaté vody (mořských vln, jezer, vodopádů, zurčících potoků a bystřin, bublajících horkých pramenů), oné, jak praví Tao te ťing, nejpoddajnější ze všech látek. Obecně je pak Malickova přírodopisná opera spíše než na uchopování světa skrze rozum (touze jej do posledního atomu, posledního smítka prachu popsat a vysvětlit) založena na emocích a dojmech; zobrazované, ať už je to formování první generace hvězd, měňavka (améba) přijímající potravu pomocí fagocytózy, zakřivení prostoročasu kolem rotující černé díry nebo dokonce někteří z dávno vyhynulých tvorů, rostlin a hub (dunkleosteus, pikaia, rhynia, taktaalik, prototaxites), není nijak a nikým vysvětleno a jednotlivé obrazy nás tak (samozřejmě v těsné součinnosti s hudbou a zvukovým doprovodem) v prvé řadě oslovují svým emocionálním nábojem, svou náladou, svým tajemstvím. <> <> Svým povýtce orfickým, kontemplativním, hrouživým a skrznaskrz romantickým filmem (v jednu chvíli se koneckonců dočkáme i parafráze verše z Shelleyho Adonise) totiž Malick na rozdíl od mnoha jiných přírodopisných podívaných netouží nikterak poučovat (je-li divák zvědavý, dohledá si dodatečné informace, podobně jako autor těchto řádků, sám), ale naopak jím v srdcích a myslích diváků probouzet a živit čirý, dětsky nezkalený úžas: úžas nad krásou a bohatstvím živých i neživých tvarů a podob, nad způsobem, jakým se živé i neživé věci pohybují, jakým se klikatí, smršťují, rozpínají, kroutí, vinou, nadouvají, vlní a plynou a konečně nad samotným tajemstvím zázraku světa a onou čímsi povědomou jiskrou, která se skrývá za pohledem jednoho každého z nás i všech našich mimolidských bližních: vorvaně, loděnky, lemura, pštrosa, měsíčníka, pyskouna a mnohých dalších, kteří se ve filmu postupně objevují. Zároveň je to ale snímek – a osobně si troufám říct, že v tom je vůbec jeho největší a skutečně nadčasová hodnota –, který nám kromě možnosti tajit dech nad nádherou a velikostí všeho, co bylo, co jest a dokonce i toho, co bude, umožňuje také (nebo snad právě proto!) jaksi volněji dýchat; cítit se s tímto světem – s touto rozkvetlou zahradou, kolébkou a lůnem – o něco více spřízněni, ba dokonce pociťovat za jeho nekonečně dobré dary a krásy vděčnost, více jej milovat. A jak už dobře víme z předešlých Malickových filmů, láska člověka osvobozuje ze zajetí a iluzí vlastního ega a umožňuje mu pozdvihnout se k tomu, co je věčné a nepomíjející: k samotným nebesům, jejichž obrazem Cesta času symbolicky začíná a končí. Podobné filmy: The Animal World, L'arche et les déluges, Genesis

"My son... you are just like I am. Can’t figure your life out? Can’t put the pieces together? Just like me. A pilgrim on this earth. A stranger. Fragments... pieces... of a man." Žalozpěv za duši moderního člověka. Člověka bloudícího, neúplného, roztříštěného. Člověka odloučeného od světa, Boha, přírody, odcizeného sobě samému. Žádný Malickův film v sobě nenese tolik bolesti a smutku, žádný toho neříká tolik o duchovní krizi dneška a mrákotě, která nás obklopuje. A byť se na první pohled může opak zdát pravdou, žádný v sobě zároveň nechová tolik naděje na procitnutí, nový začátek...

"Dóféna říše úsvitu, miláčka rána přistih jsem – / poštolku jitrem grošovanou – právě jak projížděla / na plynoucí ploše vzdutého větru, jak vyrážela / tam vzhůru, kroužíc na uzdě bijících křídel v svém // nadšení. Pak sem a tam kmitem se převracela / tak zcela jak ostří brusle svým hladkým obloukem, / výpad i skluz vstříc vichru. – Mé srdce v skrytu svém / nadchlo se zvládnutím, mistrovstvím, které v sobě měla. // Čin, odvaha, krása – oh pýcho a větře zarputilý, / pero, tady se spojte! Co teprv oheň, tisíc- / krát více krásný a krutý, sršící z tebe, rytíři! // Nediv se: postačí strmý nápor – brázdou syčíc, / radlice křísne, uhlíky se zamodrají, milý, / sprchnou a samy se odřou, růžovým zlatem zažíří." (Gerard Manley Hopkins, Poštolka; v mistrném překladu Ivana Slavíka) Nejednou mě při sledování přírodozpytných dokumentů ze stájí National Geographic, BBC či Discovery Channel přišla na mysl kacířská představa ~ při vší úctě k jejich podivuhodným vizuálním a technickým kvalitám, že by bylo moc fajn, kdyby vedle těchto existoval rovněž dokument (nebo kdyby tak rovnou celá série!), který by jim byl téměř dokonalým antipodem. Tím myšleno: Dokument, který by se s lehkým srdcem vzdával jakéhokoli doprovodného slova (i kdyby bylo nakrásně recitováno medovým hlasem Tildy "Orlandy" Swinton) i všemožně dramatizující kulisy hudební a takto uvolněný prostor otevřel tomu, co je v populární přírodozpytné tele-produkci obyčejně potlačeno ~ vrstevnaté paletě autentických zvuků, sestávající z nepřeberného množství hlasů, zpěvů a volání živoucích tvorů (tedy toho, co ptydepe akustické ekologie nazývá biofonií-), zvukových projevů neživé přírody ~ jako zurkot vody, ševelení listí (-geofonií-), tak i ruchů vzešlých z lidské činnosti (-antropofonií); neb akustický zážitek je pro poznání přírody, pomněmě např. ptactva, žab či nočního hmyzu, neméně podstatný než zážitek optický, (roz)poznávání po vzhledu. Dokument, který by upřednostňoval hledisko živáčků (zvířat, hub a rostlin samých) před hlediskem distancovaného, jakoby mimo přírodu stojícího lidského pozorovatele; v němž by člověk, jakkoli výjimečný svou schopností poznávat i jiné druhy než je on sám, nebyl v přírodě čímsi krajně nepatřičným, nýbrž její pevnou, nedílnou součástí ~ jedním z mnoha miliónů pozemských bytostí ve "velkém řetězci bytí". Dokument, který by svou poetikou, svým jazykem nabádal spíše (ale ne výhradně!) k poklidu a usebrání nad uklidňujícími rytmy "řádu přirozenosti" (k ponoření se do oněch tajuplných, nezbadatelných vod) nežli ke vzruchu nad majestátností téhož; který by dynamickou, o vnějškový efekt usilující střihovou skladbu (v zásadě znemožňující jakoukoli snahu o hlubší pochopení viděného) postoupil skladbě velmi střídmé, neřkuli prostinké, upřednostňující dlouhé, pouze ojediněle přerušované záběry; ovšem v takovém duchu, aby se stále jednalo o svébytné umělecké dílo, nikoli jen o hrubý, nijak neupravovaný záznam pro vědecké účely. Zkrátka dokument, který by hodil přes palubu této povážlivě se naklánějící "lodi bláznů" vše předinterpretované, interpretující, uchvátané a zprostředkoval tak svému diváctvu zážitek srovnatelný s tím (alespoň do té míry, do jaké je toho |přírodozpytný| film schopen), co je možno zakoušet při pozorování tam venku pod širou oblohou ~ rozumí se, že se všemi kouzly i otravnostmi, které k tomu náležejí. Asi není nikterak náročné odtušit, že Kestrel's Eye (poněkud volněji překládám jako Okem poštolky), tento krásný a citlivě natočený portrét rodinky poštolek obecných, pod nímž je podepsán švédský dokumentarista a ornitolog Mikael Kristersson, je právě jedním z takových bájeslovných dokumentů, ba dokonce bych se nebál tvrdit, že rovnou jedním z nejlepších; a co je neméně důležité: pro běžné smrtelníky, jakými jsme ty a já, také nejdostupnějším. Těžko bych zde mohl Kestrel's Eye ~ jakož i jiné Kristerssonovy filmy ~ dostatečně vynachválit. Jedno vám však mohu garantovat bezpečně: máte-li doma kočku, je více než velká pravděpodobnost, že Kestrel's Eye se stane jejím novým nejoblíbenějším filmem.

Myslím, že to byl americký ekofilosof David Abram, kdo nahlédl, že role šamana v tradičních kulturách je mnohem širší než se mezi antropology obecně soudí; že šaman není jen tím, kdo komunikuje s nadpřirozenými bytostmi a svými schopnostmi ~ jako je schopnost zalétat do podsvětí či na nebesa ~ tu a tam uzdravuje nemocné, ale že je také (a především!) jakýmsi mediátorem mezi světem lidského společenství a "více než lidským" světem zvířat, rostlin, kamenů, větru a deště (neboli krajinou) ~ garantem (duševní) rovnováhy mezi oběma. Khadak, mám dojem, ukazuje právě tento poněkud přehlížený rozměr šamanské řehole...

Co je to příčetnost? V tom úplně nejvšednějším smyslu je to jistota, že každé ráno vyjde slunce, že jablka a déšť nebudou padat vzhůru, že zesnulí se nenavrátí z hrobů, že po zimě přijde jaro. Je to intuitivní důvěra ve skrytý řád vesmíru či přirozený běh věcí, chcete-li. Ale co když ~ z nějaké nejasné příčiny ~ dojde k narušení tohoto řádu? Co když po zimě jaro nepřijde? Co když včely uletí neznámo kam, zrno nevzklíčí, stromy nevykvetou? Co když krávy přestanou dávat mléko a ryby v řekách uhynou? A ptáci a ostatní zvířata, co když utichnou? Lidský řád ~ řád lidského světa a všechno s ním spojené, jak dobře věděli již staří (na což ale v době, kdy smysl pro fysis je denně úspěšně zastírán, pomýšlí žel jen málokdo), je zcela odvislý od řádu přírodního. A to nejen hmotně, ale i duchovně. Kdyby snad došlo ke zhroucení řádu přírodního, řád lidský by nedlouho poté následoval. A jaký by takový "pád do nicoty" mohl mít průběh? O tom (a mnohém jiném) rozjímá tento nadmíru mrazivý a podnětný film, v němž se Brueghel a Tarr snoubí s Hardyho pohanským Wicker Manem.

Longfellow Deeds ~ zcela univerzální příklad někoho, kdo má v sobě, abych tak řekl, "příliš přírody", kdo je tak trochu "pixilated" (odchován skřítky) ~ někoho, kdo je skrnaskrz čestný, přímý, upřímný, lidský, spontánní, kdo se vůbec, ale vůbec nebrání hře (ostatně, sám hraje na tubu, skládá básně); pro mnohé jistě (zranitelný) prosťáček boží ~ učiněný Candide, nevinnost sama!, při tom ale příčetnější než kdokoli jiný a vnitřně svobodný k tomu. Nepřekvapivě jej mají v oblibě zvířata (již úvodní Deedsův nástup na scénu je doprovázen radostnou reakcí psa). Obdivuje se velkým postavám minulosti, těm zářným příkladům amerického snu. Při jedné příležitosti dokonce cituje Thoreaua ~ ano, toho advokáta všeho divokého a nespoutaného! (Kdo bez donucení cituje Thoreaua?) Zkrátka a dobře, už předlouho mě žádná filmová postava tak upřímně a ze srdce nedojala svou nezkažeností a prostou krásou prostou všech rafinovaností. Odít se tak do rubáše deedsovské skromnosti, nezištného zájmu o druhé, dětského nadšení... Kdo by o tom alespoň jednou nesnil?

"Nature in your life, very quickly becomes God. A God who gives great abundance at times... and takes everything away at times." Pod mentorským vedením Terrence Malicka vznikl patrně jeden z nejkomplexnějších a nejoduševnělejších dokumentů o ochraně životního prostředí, který dává za pravdu staré moudrosti, že ty největší poklady se skrývají mimo vyšlapané, dobře známé stezky.

„Snad všude a ve všech dobách byly včely pokládány za čisté, panenské, nadpřirozené, božské bytosti. Jejich světelná, nebeská podstata poukazuje k duši, duchu, rozumu. Sběr, řád, zákon obce (včelího společenství) a rozumnost projevující se v moudrém rozvrhu času (skloubení odpočinku a činnosti), v racionální dělbě práce, účelné souhře činností, rafinované spolupráci. Včely jsou vzorem prozíravosti, kterou projevují horlivou přípravou zásob na zimu, důmyslnou režií rojení a následným vyhledáváním a budováním nového příbytku. Navíc mají podíl na řádu duchovním, transcendentálním, a to jak geometrickém (šestiboká struktura pláství-architektonika úlu), tak mravním (píle, pracovitost, poddanost, oddannost, hrdinství v boji až po obětování života, cudnost, panenství).“ (Zdeněk Neubauer, O vosku a včelách in O přírodě a přirozenosti věcí) Kdybych měl z řady dokumentárních filmů o včelách, včelařství a tzv. „syndromu zhroucení včelstev“ (jinak též protřelý pod zkratkou CCD ~ Colony Collaps Disorder) doporučit jediný film, byl by to bez váhání tento. Na první pohled jistě zaujme bezkonkurenční technická kvalita (inu, pověstný germánský perfekcionismus se zde věru nezapře), tím podstatným je ovšem rozsah předkládaných informací a způsob, jakým jsou formulovány. Je mi sympatická komplexita i rozmyslnost (dnes vzácná kombinace), s jakou Imhoof k celé věci přistupuje ~ což na hlubší rovině pěkně rezonuje s poukazem včel k souměrnosti logu (viz výše). Bývá totiž neblahým jevem environmentální dokumentaristiky, že se až příliš často uchyluje k laciným (a nalijme si čistého přírodního medu bez příměsí antibiotik ~ rovněž dosti hysterickým) rétorickým figurám, které namísto snahy o porozumění prozrazují toliko těsný ideologický rámec, do něhož uzavírají okolní svět. Týká se to zejména dosti manichejského dělení světa na dobré a nezištné environmentalisty a zlé a zkorumpované developery/ekonomy/politiky/průmyslníky/doplňte-si-dle-vlastního-vkusu, kteří jsou odpovědní za všechna příkoří, jimiž tuto širokoprsou planetu sužujeme. Namísto provokování nových otázek a vůbec hledání možných odpovědí na to, co vlastně za ústupem včelstev či obecněji devastováním přírody stojí, tak dostáváme pouze zjednodušující a jednoduché závěry pro ty, kdož považují za neúnosně náročné myslet, a které mají začátek i konec v sobě samých, resp. ve světonázorovém rozvrhu jejich původců. Imhoof naštěstí nemá potřebu na někoho kazatelsky ~ tytyty! ~ ukazovat prstem a problém záhadného úbytku světové populace včelstev chápe spíše jako širší, řekněme metafyzický problém, v němž se zrcadlí převažující (tj. panský či slovy Pierra Hadota „prométheovský“) postoj lidstva k přírodě a životnímu prostředí. V dokumentu se tedy dostane stejně velkorysého a nepředpojatého prostoru stárnoucímu švýcarskému včelaři, který včelaření provozuje tradičními prostředky, v malém měřítku a na čerstvém alpském vzduchu, jakož i (mezi mnoha jinými) průmyslovým včelařům ze Spojených států, kteří se svými úly rok co rok obrážejí takřka celou rozlohu Severní Ameriky, aby tamním pěstitelům vůbec vzešla nějaká kloudná úroda, a je čistě na divákově nátuře, jaké závěry z viděného a slyšeného (kteréžto díky rozvolněnému tempu, minimalistickým výrazovým prostředkům a komorní hudbě místy oplývá až zenově "vyklidněnou" kvalitou) vyvodí. V čem je proti konkurenci ~ a zde mám na mysli zejména odstrašující příklad Královny slunce (2010) ~ Imhoofův film rovněž unikátní, je úctyhodný rozsah informací o včelím chování, jejich biologii, ekologii, nemocech a strastech, případně i rozličných fíglech z tajů včelího chovu. Nakonec ale nejde ani tak o konkrétní fakta, jako spíše o pocit, dotek čehosi tajemného, unikavého, ba melancholického, co včely obestírá bez ohledu na to, kolik toho víme o fungování jejich malých, leč komplikovaných mozků či složení medu, jenž produkují. Krásný je v tomto ohledu především magický závěr filmu, v němž včelky zvolna stoupají oblohou do kosmických výšin ~ ke hvězdám a ještě dál, v jediném obrazu elegantně upomínající na jejich božskou, éterickou povahu. „Až večer se nakloní k zemi / a zakřiknuté vůně se vrátí, / i já půjdu, pracovník osamělý, / k nebeským příbytkům kouře stoupajícího, / Pod tvým stromem usednu, / jenž všemi prostory korunu košatou zdvíhá / a v jehož černém, ledovém listí / zvoní tichem hvězdy / jak včely všech úlů.“ (Otokar Březina, Ranní modlitba)

Vpravdě démonický film, který se jako Homérův bájeslovný mořský stařec Próteus nespoutaně přelévá z podoby do podoby, unikajíce tak jednoznačnému uchopení. Je ovšem záhodno přijmout fakt, že pramenem poznání zde nejsou toliko slova, nýbrž jedinečný smyslově-fyzický zážitek (umocněný užitím minikamer GoPro); a že protagonisty v pravém slova smyslu zde nejsou pouze rybáři, nýbrž také ptáci ~ ryby ~ moře ~ nebe ~ měsíc ~ oblaka ~ vítr a nakonec i sama rybářská loď, kterážto je v duchu vstupního jobovského citátu vykreslena coby krvežíznivý biblický netvor. (In margine: Film je jedním z řady experimentů Laboratoře senzorické etnografie při Harvardské univerzitě.)