Florfila

Miloučký film, novodobá pohádka, balzám na duši… Je to přesně ten typ filmu, po kterém se člověk cítí velmi dobře a usíná s úsměvem na rtech. Penelope mi připomněla Tima Burtona bez ohledu na to, že snímek nebyl tak precizní jako o u jeho vlastních děl. Z nějakého důvodu mi Penelope připomínala také Alenku v říši divů aniž bych ji spojovala s Burtnem a jeho posledním Alenkovským počinem. Jen mě trochu mrzela nevýrazná Christina Ritchie. Nebyl to její výraz, nebo oči, nebo vlasy, které mi přišly tak nevýrazné, ale byl to právě její herecký výkon. Naopak jsem velmi silně zaznamenávala právě její matku v podání Catherine O´Hary, vedle které se Christina téměř ztrácela. Je také naprosto nemožné opomenout velmi viditelnou Reese Witherspoon. Zkusila jsem si představit, jaká by byla Penelope právě v její roli. Snímek by nejspíš dostal zcela jiný ráz. Předpokládám, že by také byl o mnoho svižnější o mnoho radostnější, vtipnější a dojemnější… A nejlepší nakonec. James McAvoy. Prakticky nemám co bych dodala. Tenhle žánr mu spolu s historickými rolemi sedí jako ulitý. U Jamse jsem asi trochu neobjektivní hodnotící. Nejsem asi jediná, které tento charismatický Skot učaroval. Je jedno co dělá, ale má tak zajímavý všeříkající romantický pohled, že bych mu uvěřila každé slovo.

Nekonečně dlouho jsem s obavami, napětím a vzrušením čekala na další snímek svého oblíbeného Alejandra Gonzálese Inárita. Proč s obavami? Jelikož Amores Perros bylo vyjímečným dílem, stejně jako 21 gramů a to vše pro mne bylo ztraceno počinem Babel se snahou o komercializaci prostřednictvím Brada Pitta a Kate Blanchet ad. Biutifil mě však příjemně překvapil, převážně výběrem hlavní postavy a návratem k tvorbě ve stylu Amores Perros. Podobnost jsem samozřejmě vnímala především díky hudbě, kterou si vzal v obou případech na starosti Gustavo Santaolalla. Jsem milovníkem syrových dramat a v tomto snímku mi Inarritu servíruje krásně šťavnatou porci. Minimálně dvě hvězdičky dávám Ináritovi za výběr hlavního aktéra, Javiera Bardema, od kterého se kamera odlepí jen zřídka. Kupodivu jsem jej neměla ani na jedinou vteřinu dost, ale chtěla jsem víc a víc. Jsem dokonce ochotna odpustit i pokulhávající první polovině filmu, kdy se téměr nic nedělo a já měla pocit, že chci jít dál, ale pořád stojím na tom samém místě. V druhé polovině filmu, kdy film začal opravdu za něco stát, jsem mu odpustila i duchařinu, která zde dle mého názoru neměla absolutně co dělat. Ani tak nejsem s to film zavrhnout, protože je to jako láska, u které nevíte proč ji cítíte…prostě tam je a nepotřebujete k ní hledat důvod… S očekáváním budu napjatě sledovat další Ináritovo počínání.

Debutující film neoexpresionistického malíře Juliana Schnabela vypovídá o jeho uměleckém cítění nejen pro malované plátno. Režisér si vybral téma a prostředí, které je jeho srdci blízké, tedy biografické drama nadějného malíře Jean-Michela Basquiata. Hlavní hrdinou snímku je černošský graffity writer populární zejména v 80. letech, kdy lidstvo toužilo po nové umělecké krvi. Tím se stal vedle post moderního malíře A. Warhola právě Basquiat, jehož by nikdo nedokázal ztvárnit lépe než Jeffrey Wright. Vedle něj se objevuje jeho přítel David Bowie jako Andy Warhol a své šance zde ve vedleší roli dostává také Benicio del Toro. Tedy dokonalá herecká smršť. Film mimo jiné ukazuje život a trápení umělecké scény na výsluní, vnitřní rozpolcenost a jak se mediální ohlasy mohou dotýkat lidských životů. Hlavním tématem filmu je však poukázat na to, jak jsou některé osoby, zvláště ty výjimečné, velmi křehké a jak je může i maličkost velmi ovlivnit. Je tomu tak proto, že jsou daleko vnímavější, než kdokoliv jiný. Snímek také nahlédne do křehkého přátelství mladého Basquiata a A. Warhola, jež je poznamenáváno mediálním děním a nakonec Warholovou smrtí, která znovuuvrhne Basquiata do temnoty drogové závislosti. Té nakonec v 27 letech podléhá. Divák také zaznamenává jak moc důležitá je zvuková kulisa. V Basquiatovi je někdy až dominující… Dostává nás pod povrch Jean-Michelovi kůže a stává se zároveň s obrazovým vjemem zcela nezapomenutelným zážitkem.

Je to již nějaký pátek co jsem četla knižní předlohu. Trochu jsem se děsila, že mé díry v paměti by mohly ovlivnit mé celkové vnímání. To proto, že jsem velmi často slyšela, že kdo nečetl, nemá šanci se orientovat, nebo chápat. Opak byl pravdou! I když mezery v mé paměti, co se týká Murakamiho knihy, byly dosti značné, v žádném případě neovlivnily vnímání filmu. Ba naopak si dovolím tvrdit, že by se mi snímek líbil i bez přečtení. S Tranem mám již zkušenost prostřednictvím filmu Přicházím s deštěm, což se mi velmi líbilo a věděla jsem do čeho se pouštím. Věděla jsem, že půjde o něco nestandardního. Nemýlila jsem se. Nesmírně mě fascinovalo s jakou bravurou se Tran chopil režije. Také mě překvapila intimita díla. Myslím, že jsem nic podobného neviděla. Jeho schopnost odebrat hudební kulisu tam, kde ji většinou každý režisér dává, znásobilo intimitu okamžiku tolik, že ani v případě koukání se na porno se nečervenám tak, jako v těchhle chvílích. A toho všeho docílil aniž by do záběru vpustil pohled na jedinou partii obnaženého těla. Znovu se ukázalo, že méně je někdy daleko více. Dílo bylo velmi silné, pro mne daleko silnější, než knižní předloha. Celé mi připadalo jako z jiného světa (také pro mizivé zkušenosti se západní kulturou) – myšlenky a pocity promítány v návaznosti na záběry krajiny, detailní záběry přírody, prohlubující se deprese vs. léto přecházející do zimy. Hudba, neočekávaná a úderná, jež nebyla pouhou kulisou obrazového vnímání, ale měla stejnou váhu jako obraz. Červený telefon v šedé místnosti jako příslib lepších časů. Co více dodat. Snad jen, že mimo ty všechny pocity, které na mě prostřednictvím filmového plátna útočily, pěji chválu na herecké obsazení, zejména pak na Matsuyamu. Dívčí herecké výkony na mě neudělaly až takový dojem, kromě Reiko (vedlejší postava). Nicméně bylo zde dostatečné množství silných pocitů, že nejsem schopná přidkládat nedostatek ani tomuto. 5* je málo. Závěrem bych jen řekla, že pro atipičnost díla je pro našeho diváka snímek stejně citlivý a křehký jako jeho hrdinové.

Po Relikvii smrti 1 jsem se druhé části značně obávala. První část mě totiž přinejmenším zklamala. Nicméně když už jsem aktivně konzumovala všechny předešlé díly, bylo by čiré bláznovství ten poslední výplod fantazie vynechat! Návštěva plátna byla ale předem jasně daná a jsem tomu ráda! Scény byly doslova dech beroucí! Třeskutý rozkvět lidské fantazie zasazen do neomezených možností filmového plátna! Žádné zbytečné žvanící scény, žádná prázdná místa, kdy člověk posouval hrdiny o krok kupředu, jen ať už se něco děje (viz první část)… Úchvatnou podívanou jsem zažila zejména, když Minerva McGonagall v podání dokonalé Maggie Smith svolá bradavickou armádu k obraně školy se slovy „tohle kouzlo jsem toužila odjakživa použít“ (omluva za nepřesnost projevu), to bylo opravdu geniální! Mráz mi z toho vizuálního zážitku běhal až za ušima! Opravdu epická podívaná!!! Jen mě trochu překvapilo, že snímek byl po emocionální stránce naprosto chladný! Člověk by čekal srdceryvné, ubrečené scény (smrt Snapa), ale kupodivu jsem po celou dobu zůstávala v naprostém emočním chladu. Těžko říci proč. Závěr je tedy takový, že poslední snímek Pottrovy 10tileté ságy mi nenechal nic dlužno. Dotáhnul to chlapec daleko, stejně jako všichni ostatní! Všichni herci dospívali a my s nimi a já se těším na jejich další počínání. Nejvíc mě zajímá Grint. V tom vidím docela slušný herecký potenciál… Uvidíme, co z něj vypadne. :o)

Výborně propracované střety mezi Autoboty a Deceptikony. Dokonale vášnivý tanec. Chvála choreografovi. :o) Hotová vizuální a zvuková nirvana. Za akci dávám 5*. To co se děje mimo střety už taková hitparáda není... Nebylo tomu tak ani v předchozích dvou dílech, ale přecejen to mělo jakous takous úroveň. Což se u třetí podívané vůbec nedá říci. A co to sakra bylo, ta příšerná umělá blondýna?! Bay udělal obrovskou chybu, když vyměnil krásnou Megan Fox za chodící "špuliret". Snad bych to prominula, kdyby mě, doslova kamerovým násilím, nepřesvědčoval, že jde o krásu!!! Ne, nejde!!! Transformeři se také otřou o dnešní lidskou politiku. Pro záchranu sebe sama zadupu to jediné, co je dobré (deportace Autobotů) - slepota v budoucnost! Za vše ostatní bych tedy nedala ani vindru. Celkově za 3*. Ale čtvrtému dílu bych se rozhodně nebránila.

Skvělá podívaná… Transformeři u mě vzbudili doslova a do písmene maniakální posedlost. Byla jsem Optimus Prime, byla jsem Bumblebee, bojovala jsem bok po boku s autoboty proti deceptikonům... Lahoda pro oči a hlavně pro uši… Takhle zvukově vytuněný film jsem snad nikdy neviděla… Na gauči to se mnou mlátilo jako při epileptickém záchvatu…uhýbat před deceptikonskými střelbami byla fakt fuška… Jednoduše skvělá podívaná… Chci svého vlastního Bumblebeeho ve všech jeho podobách :o)

Víte co mi tenhle snímek připomněl? Televizní reportéry. Když se náhodou dívám na nějaké zprávy, vždy se tam vyskytne nějaký vrah, zloděj, nějaké individuum. A reportér tomu dotyčnému strčí pod nos mikrofon a zeptá se. „PROČ…(např.) jste tu ženu znásilnil?...PROČ jste toho muže ubodal k smrti?“ Zajímalo by mě, zda někdy někdo odpověděl. Vzhledem k tomu, že na zprávy se opravdu moc často nedívám, je možné, že někdy někdo opravdu odpověděl a já to jen prošvihla… A řekla bych, že právě o tom to celé bylo… Snímek se tázal, ale odpověď divákovi nedal… Možná proto, že žádná odpověď není. Možná proto, že není jazyk ve kterém by se odpověď dala popsat… Možná proto, že vrahové (i různá další individua) to vědí, jen nevědí jak to sdělit světu tak, aby to pochopil. V životě Lelanda se nic zvláštního nedělo… nějaké rodinné trable… nějaké trable s láskou… Přihlaste se vy, co mají harmonické rodinné vztahy…přihlaste se vy, kdo jste nikdy v životě neměli trable s láskou… Snímek tedy nabízí spoustu otázek a snahu o to najít na ně odpověď… Snímkem se mihne spoustu úvah a pravd... „…slzy už do života nikoho nevrátí…“ Je zde nakousnuto pár odpovědí. Ve finále si ale každý dle svého já mohl odpovědi vytvořit sám … Ryan Gosling - pro mě z nějakého důvodu, né moc výrazná osobnost. Ale velmi příjemně mě překvapil a zaujal… Stejně jako v každém jiném jeho hereckém počínání (Half Nelson, Zápisník jedné lásky, Svatý boj). Vždycky je to stejné… Jako bych ho pokaždé znovu a znovu objevovala a to se mi na jeho hereckém projevu líbí… Je spoustu dobrých i nedobrých herců, které má člověk v paměti. Víte jak se v které situaci budou tvářit, co budou dělat. To však neplatí u Goslinga… Zdánlivě neviditelný a proto vždy velmi překvapující… Kevin Spacey je přesně tím člověkem kterého jsem popisovala výše… Vždy stejný výraz, vždy v obdobných rolích, ale přesto herec, o kterém víte. Jeho neměnný výraz je nezapomenutelný, výrazný… Takže i přesto, že se filmem doslova jen mihne, cítíte jeho přítomnost… Celkově cítím, že Svět podle Lelanda chci vidět ještě jednou…a pro jistotu ještě jednou…a pokaždé v něm najdu něco nového…