Faidra

Kdyby radši zůstala tam, kde byla.

V jiném čase a na jiném místě jsem napsala, že Ben je asi takovej agent CIA, jako já markýza andělů. Myslím, že je nejvyšší čas začít oslovovat manžela Peyraku.

Dlouho předtím, než se Anna Friel ráchala v rudé lázni, dlouho potom, co se Catherine McCormack muchlala s Melem Gibsonem na skotské mezi, a dlouho předtím, než se Rachel Weisz nechala zmasakrovat v Keni, stál před sympatickou trojkou onačejší úkol v podobě války v zázemí, v níž se místo maskáčů a M3 fasovaly holínky a vidle a válčilo se s dobytkem pro změnu čtyřnohým. Jenže i tahle válka měla svoje nekončící bitvy, ne až tak nechtěné porážky, Pyrrhova vítězství a trpké kapitulace. Žádných výročí, vzpomínkových pochodů a věnců se ty holky nedočkaly, ale není důvod, proč by se nemohly dočkat aspoň našeho tichého respektu a o něco méně tichého potlesku.

Klasické schéma katastrofického filmu (nebo téměřkatastrofického nebo jak se tomu říká) vytrhává Bruce Willis. Neměla bych to přiznávat, ale jemu odpustím ledacos. Zejména když se jedná o poměrně slušnou podívanou se spoustou rázovitých postaviček a když si člověk během scének Tylerová-Affleck zacpe uši. Opět bych to neměla přiznávat, ale většinou při spatření některého z téhle dvojice prchám na strom. Jsem nakonec ráda, že jsem nechala strom stromem a byla bych ještě radši, kdyby si Affleck s Willisem na konci vyměnili místo. Ale člověk nemůže chtít všechno, že.

Léta jsem smutnila nad tím, že Luc Besson už nebude točit. Pak jsem se podívala na Minimoje a ulevilo se mi. Pak jsem se podívala na Lucovy plány do budoucna a přitížilo se mi. Cesty do režisérského pekla jsou dlážděny nedobrým úmyslem vymačkat blbinu do poslední kapky.

Říct, že to byl průšvih, by bylo nespravedlivé. Říct, že jsem se nesmála, by byla lež. Ale tvrdit, že to snese srovnání s komiksem, by lež byla.

Celou dobu jsem si připadala jak v drogovém rauši (aspoň myslím, že takhle nějak slušný trip vypadá), ale nemůžu říct, že to bylo špatné a mělo to tu nespornou výhodu, že jsem neskončila s absťákem. A nemůžu říct, že že jsem opakovaně nedostala slušný záchvat smíchu.

Dovednost bratrů - pardon, sourozenců - Wachovských udělat z látky s megapoteciálem midcultový atlas plků začíná být poněkud ubíjející. Na druhou stranu tohle samožerství v adaptaci předlohy, jejímž leitmotivem je mj. kanibalismus, možná nepostrádá jistou rafinovanost...

Proletáři všech zemí, styďte se! Tohle už se nedá omluvit vůbec ničím.

Proč pokaždé, když člověk zadoufá, že Američané konečně natočili historický film, na který se dá dívat bez záchvatu hysterie, epilepsie nebo aspoň dávení, musí vyinkasovat takový pravý hák na sanici? Od Attily taková šlupka totiž opravdu bolí...Proboha, kdyby tam aspoň dali pravdivou verzi Attilovy smrti - že ho kleplo při jisté radostné a zdraví a budoucím generacím prospěšné činnosti. Jak by ovšem řekl jeden americký komik "ale to voni nééé..." a je z toho zase jedna tupá a k zešílení nudná metamorfóza původně bezvýznamného chlapce v postrach světa trápícího se nešťastnou láskou. Bič Boží, to ano, ale na divákovy nervy.