Faidra

"Seš tak blbej, že ti realita nebrání v úspěchu." A nové motto "horolezeckých" filmů je na světě. Bůh ví, že dívat se na tohle tak brzy po smrti Standy Šilhána opravdu nebyl nejchytřejší nápad, jaký jsem kdy dostala, ale díky jeho pomyslné přítomnosti po mém boku (Standy, Bůh by to se mnou nevydržel) odpadlo nutné rvaní vlasů při zástupu obvyklých kiksů, protože to bych díky všem těm odvázaným prohlášením "lezu bez jištění" (načež v následujícím záběru vidíte jištění v celé kráse), vedení konverzace s odhaleným hrudníkem nad hranicí věčného sněhu, veselému pobíhání ve výškách, kde i trénovaný člověk zpravidla dělá všechno pro to, aby si šetřil dech, a komentování odchodu nosičů slovy, že bez vybavení nás teď už nic nebude zdržovat, protože potřebujeme především sami sebe, byla plešatá ještě předtím, než se celý film aspoň trochu rozjel. Jak říkám, šlo to, protože takhle se i křiklavý pokus dokazovat, že parta, která by svorně nedokázala zdolat ani Kunětickou horu, se vysápe na druhý nejvyšší vrchol světa, neškodně rozmázl o představu, kterak Vagón krotí tu sebranku, která co chvíli vykřikuje něco o týmovém duchu, přičemž má o týmovosti asi stejnou představu jako já o konstrukci vesmírných lodí, jediným pohledem a větou: "Děcka, teď jděte pěkně domů a až dospějete, tak se vraťte," tudíž jsem neroztřískala nic v dosahu a spíš se tiše bavila. Jenže na blbost scénáristickou jsou i ti nejlepší z nás krátcí a na zkrocení sebranky scénáristické, které už tolik let prochází rvaní stále stejných typů, situací a proslovů do stále stejných, jen jinak se jmenujících filmů, je zkrátka zapotřebí někoho jiného, jen netuším koho. Vedle rvačky s manželkami beze změny papouškujícími "buď já nebo hory/koně/práce/ona/cokoli," sobeckými šmejdy, kteří se tváří v tvář drsné síle přírody obrodí ve fajn kluky, a kamarády, kteří věrně visí na svých druzích, kteří na nich celoživotně štípou ne dříví, ale žulu, totiž zápolení s Čhogori, která si pro sebe jen za letošní rok vybrala jedenáctiživotovou daň, vypadá jako neškodná legrace. P.S. Není náhodou dehydratace potenciálně smrtelná kdykoli a kdekoli, nejen nad šest tisíc metrů?

Čas do Rudého barona musí nadšenec do světových válek a soubojů leteckých es nějak vydržet, tak proč ho neodpočítat s pomocí Američanů v Paříži... totiž na francouzském nebi? Kupříkladu proto, že brnění pánů rytířů podezřele připomíná staniol a můj dojem, že jejich šavličky a koníčci jsou dřevění, nesouvisí s tím, že jejich Pegasové se v té době vyráběli ze dřeva, jako spíš s laciným dojmem z celé téhle podívané. Jean Reno se sice tváří tak zarputile, že potkat ho v noci, tak se místo usilování o pozvání na snídani slovy Míry Bosáka zahryznu do stromu a dělám suchou větev, ale s drsností Leona nebo Viktora už má tahle nájem splácející pásová výroba výrrrazů nás drrrsňáků frrrancouzských společného pramálo. Druhou hvězdičku sice přihazuji za jeho neselhávající charisma, ale je to poprvé, co je hvězdička současně výstražným záhlavcem.

Mohl by mi někdo bystřejší než já prosím vysvětlit, proč tu tolik lidi tvrdí, že je to kravina, a jedním dechem sypou 4, ne-li 5*? Já se spokojím s konstatováním, že podle mě to kravina opravdu je, protože tak odpudivou splácaninu teenagerské komedie (ovšem určené ročníkům výrazně starším, hybrid dosud vídaný jen u některých tuzemských "tvůrců") s letním povyražením a vykalkulovaným tahem na nostalgickou branku jsem při vší lásce k ABBĚ a muzikálům a při vším respektu k tomu, že to, že už vám není dvacet, neznamená, že jste dobří leda k nacvičování nejpohodlnější polohy do rakve, v životě neviděla a pevně doufám, že už neuvidím. Po půl hodině jsem myslela, že se z toho vypiskování, křepčení a infantility zajišťované telecíma očima Amandy Seyfried a jejích melody boys and girls zblázním, po hodině už jsem si byla jistá. Herecké výkony bych s nepříliš čestnou výjimkou Meryl a jejích tří mušketýrů po dvaceti letech bez váhání označila za ochotnické, kdyby nehrozilo, že mi za to nějaký ochotník v návalu spravedlivého hněvu rozbije hlavu maketou strašidelného hradu, a ne, nevěřím, že Bondův recitál je to nejhorší z celého filmu (resp. uznám to ve chvíli, kdy si vyslechnu ranní koncertování v koupelně od všech, kteří ho kritizují, a budu nucena uznat, že šéf náborového oddělení Metropolitní opery musí být slepý a hluchý, když po nich ještě nedrapl). I to, že se kvarteto herců, kterých si stále ještě vážím, snaží ustát slalom mezi vtípky retardovanými a fórky vhodnými pro zapomenutelné šašky z amerického moučníku, by se ještě dalo vydržet. Jenže děj a základní inteligence tu absentují víc než prababiččiny pravé zuby, a s předpokladem tvůrců, že nad tím zavřu oči, neb je to přece letní záležitost, kráčí ruku v ruce očekávání, že na jaře dám plné hodnocení záběru na dvojici laškující mezi petrklíči a v zimě akčnímu nemehlu kosícímu protivníky mezi vločkami. Je mi líto, za povzneseného inťáka se sice nepokládám, ale nemusím jím být, aby mi primitivnost vadila v každé roční době. P.S. V průběhu filmu jsem se nemohla zbavit pocitu, že neustálý výraz Colina Firtha "kde to ksakru jsem, kam jsem se to ksakru zase dostal" není ztracený klid Angličana v řeckém blázinci. Věřte mi, ten chudák to vůbec nehrál.

Pohled na to, jak se moji oblíbenci Ford a Bettany pokoušejí z Firewall vykřesat aspoň jiskřičku, dokáže i ze sobotního večera v oblíbené hospůdce udělat záležitost otravnější než pondělní ráno.

Další z velice nedobrých rodinných sendvičů, jejichž první polovina je namazaná křečovitými pokusy diváka rozesmát a druhá neméně křečovitými pokusy ho (zde spíše ji) dojmout. Od příště nedám na lákavé chuťovky v podobě Timothyho a Nastassji a držím dietu.

Annaud se pokouší napnout mezi ošklivější polovičkou Angeliny Jolie, himálajskými vrcholy, osudem tibetského lidu a naším srdcem horolezecké lano, které se při bližším průzkumu ukáže být pavučinou. Ne, nebudu do něj tlouct kvůli tomu, že z člena SS a NSDAP a ještě předtím Oberscharführera SA, který svůj prvovýstup na severní stěnu Eigeru v červenci 1938 věnoval Hitlerovi - a jsou tací, kteří vědí, že věnovat je v takovém případě co - udělal to, co udělal, přestože by to v případě nezakrývané pravdy mohl být o mnoho lepší film a přestože se mi zločiny fýrerova režimu hnusí neméně než zločiny toho rudého a jen o něco méně než to, co jeho ideologie udělala z nejkrásnější věci, jakou znám, protože se nejmenuju ani prokurátor Urválek, ani soudce Lynch. I když se můj oběd při pohledu na mistrně utajený skutečný důvod expedice, jíž se Harrer účastnil (kdo uhodl, že se jednalo o jeho jmenovcem Himmlerem podporovaný projekt pátrání po kolébce árijské rasy, vyhrává čokoládu) a slizký závěr (který dostává pravé grády s vědomím, že reálný Harrer byl svobodný a bezdětný) opakovaně pokoušel vrátit stejnou cestou, kterou přišel, nebudu se tady ztrapňovat tirádami, jak je to všechno hnusné, pokrytecké a nepatřičné. Ono je to totiž především lacině líbivé, nudné a tupé a v oné kýčovitosti, nudě a tuposti se Harrerova takzvaná proměna topí stejně jako Brad Pitt ve snaze mě přesvědčit, že nehraje patetický doplněk panenky Barbie, ale živého člověka. Lézt na vachrlatý můstek mezi filmem a životem nemůžu s čistým svědomím doporučit, ale se svědomím čistším než všechen neměstský sníh na světě doporučuju začíst se do knih toho, kdo jako první odhalil tvář míst, která pro všechny ze Západu do té doby byla totéž co Šangri-la a kterým status legendy ze smutných důvodů asi už zůstane, protože ani legendy neožívají po desetiletích vnuceného zimního spánku. Se svědomím jako lidskou nohou nedotčený ledovec doporučuju zamyslet se nad tím, kdy a jak roztávají v lidském srdci ledovce větší těch alpských. Se svědomím průzračným jak horská bystřina doporučuju začít vyplňovat tu propast mezi tím, co je, a tím, co by v našich představách být mělo. A nadevšechno doporučuju spíš přemýšlet než soudit, i když by to nad Harrerovým prohlášením z roku 1938 bylo asi snadné: "Porazili jsme severní stěnu Eigeru a její vrchol jsme překonali, abychom mohli dojít až k našemu Führerovi." Tentýž člověk v roce 1964 píše: "Horu nelze ani porazit, ani znásilnit. Lze na ni jen vylézt." Soudit? Do srdce vám skutečně vidí jen hory. A ty mají ve zvyku o tom, čeho byly svědky, mlčet.

Mistři Marvan + Kemr = dva ostrůvky svěží zábavy v úděsném rudém moři. Pánové si vybojovali každý po hvězdičce, protože dokázali, že zahrají v podstatě cokoli. Jsou ovšem důkazy, bez kterých bych se klidně obešla.

Jak ochránit lásku? Zabít ji. Jak zabít historii podle Raye Bradburyho? Zašlápnout motýla do bahna. Jak zabít divákovo kritické myšlení? Zabalit tisíckrát viděné do přiměřeně pohledného obalu a ovázat pentlí o lásce osudové jako pohled Medúzy a dotek... medúzy, ne motýla. Neobeznámena s filmografií Ashtona Kutchera (a bez potřeby zvedat si sebevědomí verbálními kopanci do lidí úspěšnějších než já) a hodnocením na ČSFD jsem se bez předsudků a a očekávání mrkla a po mrknutí na ČSFD přemýšlím, kolikadenní pracovní neschopnost mě bude stát spodní čelist, která mě po tom pádu až do sklepa mezi klíčící brambory docela bolí. Dávno jsem se smířila s tím, že moje inteligence neodpovídá rodovým dispozicím zmíněným v předchozím komentáři a dosahuje právě tak té sklepní úrovně, takže mě fakt, že můj intelekt při zadání úkolu: "Koukej přestat chrápat a odpověz, co dělá v čestné dvoustovce film, co se skládá z jakž takž slibné první půlhodinky a zbytku sestávajícího z pastelového pekla, zvratů tak předvídatelných, že by je předpověděl i cvrček v kómatu, časových paradoxů tak průhledných, že moje nejnemravnější blůzka proti nim vypadá jako oděv speciálně navržený pro řád feministických jeptišek, logiky tak postavená na hlavu, že z toho bolí oči i mě, kterou kdysi při hodině výrokové logiky chtěla profesorka matematiky zavraždit, protože i vězení na Ďábelských ostrovech bylo podle jejích slov příjemnější než snaha mě něco naučit, psychologie na úrovni někde mezi telenovelou a průměrnou fanfiction, splácanin, s kterými by si 12 opic hrálo vybíjenou a Donnie Darko by si s nimi otřel... krev z nosu, hrdiny tak necharismatického, že se slovo charisma při jeho spatření dalo na útěk a zastavilo se s prosíkem u Michala Davida, aby ho vzal pod svou ochranu, hrdinky s hloubkou rozšláplé banánové slupky, po které právě v temné uličce uklouzla něčím velmi ošklivým nakažená prostitutka, přitažlivostí panáka ze slámy a vnímavostí mého kocoura poté, co se v nestřežené chvíli dostal ke zdroji pivní pěny, konce, při kterém si už scénárista natolik nevěděl rady, že nám pokaždé nabízí úplně jiný," padl na kolena, sepjal ruce a začal prosit: "Nech mě, já jsem jen takový maličký a bezbranný a na tohle nestačím, kdyby šlo o to, do jaký hospody dneska půjdem a o to, že když usnem, tak se nesmíme zapomenout probudit a že po nádechu musí následovat výdech, to už bych nějak zvládnul, ale tohle ne, to je moc těžké, to je hrozné, mě z toho všechno bolí a bojím se a chci k mamince, búúúú, áááááá...," nijak nebolí. Stará moudrost totiž praví, že člověk si zvykne na všechno a tak jsem si na to, že hodnocení některých filmů jaksi nepoberu, na debilní české názvy nejen některých, ale asi už většiny zahraničních filmů, a na to, že z nejednoho zdánlivě osudového doteku se vyklube jen zašimrání motýlích křídel na tváři a zůstane z něj v nejlepším případě vzpomínka na jedinou píseň, už docela přivykla, protože co naděláme, all of the stars are fading away. Některé až moc rychle.

Jau, au, aú, jaúúú! Tak tohle vám teda nesežeru, panstvo. Tady si zase někdo hrál, což je činnost mně veskrze sympatická, ale v tomhle případě si děťátko hrálo ve stohu se sirkami a chtě nechtě mám dojem, že tady si něčeho nešlehnul zdaleka jen Holmes. Nevím, který chorý mozek napadlo smíchat případ urozeného ženicha a podnájemnice v závoji (k rozšíření tématu doporučuji nahlédnout do díla A.C. Doyla) a opepřit to Freudem, na kterého sice pravda vždycky dojde, ale proč na něj došlo tady, proč se Sherlock posunul od milníku "on je trochu svérázný" k "on je totální magor," proč se od umění logiky a dedukce uletělo k chiromantii a pohádkám o Modrovousech a proč se mi předkládá tklivý obraz hlavního hrdiny v době, kdy na tom byl hodně mizerně i jeho představitel, což je asi tak příjemné na sledování jako přímý přenos mučení elektrickým proudem, tak na to jsem odpověď nenašla. Holt nejsem Sherlock.

Štěstí, že nejsem znovu v pubertě, abych nedala náhodou víc (Harmovi to sekne a hormony jsou bestie), ale protože pomalu spěju do věku, kdy se po mně muži přestávají ohlížet a začínají mě pouštět v autobuse sednout, nepatří milosrdenství mezi věci, které bych si mohla dovolit. Přesto JAG podle mě ani omylem nepatří k tomu nejstrašnějšímu, co lze na obrazovce spatřit, náborové nadšení nám z něj v Čechách rozhodně nehrozí, na ty bílé námořnické uniformy je radost pohledět (a hrůza pomyslet, jak často se to musí prát) a pravidelná vítězství pravdy a lásky potěší, proto se dá občas zapomenout na to, že se jedná o blábol jak vyšitý (na prýmcích). P.S. Nejoblíbenější seriálová hláška mého otce (což zuřivě popírá): "Není to major Mackenzieová? Nahoře bez?" P.P.S. A teď si vy všichni, kteří - často právem - protestujete proti přechylování cizích ženských jmen, představte, jak by to působilo bez přechýlení...