Faidra

Pomsta opravdu netradiční, taková by mě ve snu nenapadla. Asi proto, že vystřelit si mozek (nebo co to tam mám) z hlavy mi připadá přece jenom jako poněkud drastický prostředek k tomu, abych to někomu pořádně zavařila. A proč to vůbec někomu zavařovat? Zavařování je pěkně otravná práce, je při ní vedro a hrozí, že něco bouchne. O všech těchto skutečnostech se pánové z Není úniku přesvědčili na vlastní kůži a vybouchli ve filmu i pro diváka. Zřejmě nevěděli, že dobrý manžel se pozná podle toho, že když přistihne manželku s milencem, zeptá se, zda má tedy udělat kafe pro tři místo pro dva. A dobrý milenec zase podle toho, že i potom dokáže pokračovat. Joaquin Phoenix tedy v této zkoušce neobstál, ale všichni jsme nějak začínali, že.

Oscar Wilde kdysi poznamenal, že ač byli Vikingové pravděpodobně první Evropané, kteří se dostali do Ameriky, měli dost vkusu na to, aby ji zase rychle opustili. Po Cestě bojovníka bych si dovolila oponovat. To nebylo kvůli Americe, ale z děsu, že pokud se v ní zdrží déle, poskytnou tím záminku k natočení většího počtu slátanin jako je tento svérázný způsob řešení imigračních problémů, vymyšlený, patentovaný a v praxi prováděný Kájou Urbanovic. Kterýžto způsob je ve výsledku zdravotně závadný nejen pro Vikingy, ale i pro diváky, protože zběsilost střihu mě dohnala na pokraj epileptického záchvatu, při bojových scénách mi místo srdce do kalhot padaly nevěřícné oči z důlků a pohled na polonahého hrdinu sprintujícího zasněženým krajem mi nepůsobil zvýšenou hladinu hormonů, ale drkotání zubů. Slušný námět, malebně podmračená krajina, solidní výprava, hrdinové na zabití, scénář na roztrhání a jediná jistota: Nispel nebyl Cestou bojovníka nevěrný své hororové múze. Naopak, klepu se hrůzou ještě teď.

17:23 - moje spolužačky a já zíráme na nového přednášejícího. 18:48 - shodujeme se na tom, že to nestojí za to a že bychom měly přestat zírat na přednášejícího a začít zírat do skript. 20:52 - shodujeme se na tom, že to nestojí za to a že budeme zírat na Wasabi. 22:37 - shodujeme se na tom, že to nestojí za to, ale na Rena se dá zírat v čemkoli. 23:44 - uprostřed zírání na Šifru mistra Leonarda se vracejí naši partneři z hospody a jen zírají, jakým způsobem nám stojí za to prošustrovat večer. 23:56 - zavládl všeobecný mír, všichni zíráme na Brutální Nikitu. Stálo to za to, ale o tom zase někdy jindy.

Přestože má hlavní hrdinka všechny důvody litovat, že si radši nevzala Pištu Hufnágla, nechávala mě celkově dost chladnou a stejně tak tenhle naprosto průměrný thriller, přecpaný klišé jak mikulášská punčocha zlobivého dítěte bramborami a uhlím.

Včera zvečera mor a cholera, totiž včera zvečera jsem viděla Zámek hrůzy. Nemůžu si pomoct, ale zdaleka nejlepším hercem jsem shledala onen skromný domek samotný, který je tak neuvěřitelně nevkusný, až je skvostný, a každému s gramem rozumu a hrstkou pudu sebezáchovy musí být na první pohled jasné, že tady bude strašit stejně jistě jako v Grónsku mrznout. Scénář a zápletka jsou rovněž děsivé, ovšem v poněkud jiném slova smyslu, a postavám jsem ani na vteřinu nevěřila, že mají problémy se spaním, protože herecké výkony jejich představitelů dělaly dojem, že sebou švihnou a usnou každou chvíli. Vzhledem ke zvučným jménům, která Zámek zdobí, mi to přijde jako zdaleka nejstrašidelnější věc na tomto filmu.

Mdlá a utahaná pohádka, která se snaží o historický nátěr pomocí dojednaného spojenectví a středověkých rekvizit a jen díky šarmantnímu Kramárovi a místy opravdu vtipnému Krausovi seniorovi nepadá do bahna ke štěstím z pekla a zamoučněným princeznám. Naproti tomu producírování mladší generace budí něco mezi pokrčením rameny a znechuceným ušklíbnutím a naprosto nepohádkový závěr (jakkoli princeznino rozhodnutí schvaluji) korunuje Královský slib dost nekrálovsky.

Kristovy oči a ježkova noho, co měl ten pterodaktyl se čtyřma nohama znamenat? Že nám A.C. Doyle zákeřně zatajil, že se na blata dostaly toxické chemikálie z pokusů nějakého šíleného vědce? Dobře, ale jak si mám vysvětlit další dvě mutace: Holmesovu v "já-neumím-do-pěti-počítat" kluka a Watsonovu v nesympatického blba oplývajícího vzhledem člena pouličního gangu?

Ženatý Bond? To je snad větší oxymoron než zborcené harfy tón. Bond bez přitažlivosti a kouzla? Tak na to už definici nemám.

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Mně zazpívali jména Douglase a Neesona, přidali sloku o válečném špionážním dramatu a doplnili to refrénem o mladé Američance židovského původu, která sebere všechnu odvahu a vydá se přímo do jámy říšsko-německé. Já jsem pro změnu musela sebrat veškeré sebeovládání, abych to vydržela do konce. Protože slibované drama se kouzlem nějakého poťouchlého alchymisty přetavilo v knihovnu červenější než zář nad Kladnem, postavy se do jedné chovají jako osazenstvo ústavu pro choromyslné, spíš než tomu, že by osoba typu Lindy Vossové přežila v nacistickém Německu déle než dvě hodiny, uvěřím v existenci létajících hranostajů, a navíc se to celé díky k prasknutí nafouknuté stopáži vleče jako umírání. Budiž, Douglasovi a Neesonovi to v uniformách sekne a Joely Richardsonové coby pohlavárské dcerce s nejedním tajemstvím také (kdy už té ženské dá konečně někdo pořádnou roli?), jenže na to, aby vyvážili příběh plný nesmyslných zvratů a završený koncem, který zřejmě splňuje americkou představu o dramatickém vyvrcholení a mou o nepovedené parodii, prostě nestačí.

Díky No Way Out jsem si ujasnila několik věcí: 1/ Kevinovi Costnerovi bílá námořnická uniforma proklatě sluší nebo mu aspoň slušela před dvaceti lety, 2/ u milostné scény v taxíku je třeba počítat s tím, že vám ji dříve či později někdo zparoduje, 3/ začít si s ministrovou milenkou a myslet si, že se z toho už nějak vykecáte, je omyl, 4/ pokud něco vymňouknete, je vždycky možné hodit vinu na agenta cizí mocnosti, 5/ přinejmenším během psaní závěrečné scény by se před scénáristy měl zamykat alkohol.