Lanark

Boring birds...

Nenápadně třaskavý. Spotlight by se měl stát filmovou klasikou z mnoha důvodů, v podstatě ze všech. Tenhle mrazivý temný potůček břehy bere a razí si cestu světu navzdory. V době, kdy čím dál tím více považuji média za zrádce svého původního účelu, je Spotlight těžký argument proti. Bravo!

Prachy v prachu jsou na první pohled divácky náročné, jelikož nutí proniknout do politických reálií cizí země. Což vzhledem k oblibě politiky všeobecně není úkol jednoduchý. Jenže pak pochopíte, že to je přesně to, o co tu jde a o čem Tiit Ojasoo mluví. Politika se zajímá o vás a pokud přistoupíte na zdání, že je nesrozumitelná a pro běžný život nepotřebná, dovolíte jí, aby nad vámi nenápadně převzala moc. Kouzlo snímku přichází ve chvíli, kdy zjistíte, že největší kritice jsou podrobeni samotní voliči. Ti věčně čekající a reptající a volající po změně, která ale bez nic samotných nemá šanci přijít. V tomhle směru je srovnání s Českým snem opravdu na místě. Problém je opět v tom, že zatímco můžete přestat se honit za nesmyslnými slevami a akcemi a chleba si koupit v pekárně vedle, těžko půjdete do pekárny volit svou budoucnost...

Život patří uličníkům. Lehkomyslnost je v mládí potřebná, dokonce nutná! Život nehraje fér a ptáče s těžkou hlavou nikam nedoskáče. K čemu jsou všichni ti důležití šéfové, kteří vám na pracovních pohovorech vyprávějí o zodpovědosti, když statisticky dobrá polovina opustila své rodiny kvůli vlastnímu egu. V tomhle je James White silný, jelikož ukazuje jak smrt a odloučení ovlivňuje budoucnost a ne minulost, jelikož se věnuje těm, kteří budou žít a ne těm, kteří odcházejí. Takových filmů moc není. Jestli někdo vidí v Jamesovi rozmazlenýho floutka, já v něm vidím někoho, kdo má vnitřní hodnoty nastavený správně, jen ta cesta bude ještě krkolomná. Někteří se musí hodně ztratit, aby je vůbec napadlo začít hledat mapu. Uličníci jsou tvrdohlaví. A soundtrack je dokonalý!

Je to moje královská výstada sálóního intouše, že pointu klidně zaprodám za atmosféru. A samozřejmě bych se také rád podíval do světa a přitom si popovídal s kozlem. V tomhle mě má Čarodějnice na háku. Povídačky naší babči bych ale ani náhodou neoznačil jako horor, pokud jste v minulosti nebyli nuceni jíst plesivou kukuřici a ještě za to děkovat a tak ve vás tento film vyvolává neklidné vzpomínky. Hans byl sice taky Christian, ale jeho báchorky měly tedy do sebe mnohem víc než tahle prabábi Blair Witch. Zdá se taky, že se současní tvůrci už vyčerpali s vykrádáním vizuálu Stanleyho Kubricka a tak se pustili do vykrádaček audia.

Bezpečné nemyšlenky na humor. Přesto jakási exotika německého, místo amerického, prostředí, dodáva snímku jisté nevysvětlitelné sympatie. Možná za to může ten aktualizovanej neonovej Šejkspír. Už mi chybí jen cover verze Verbrecher paradies nějakého kvalitního tureckého rappera... už jen to a milion dalších věcí. Třeba nějakej povedenej vtip. Ne ten o tureckém turistovi v Tatrách nemyslim...

Pregnantní uchopení Delboeufovy teorie snění a hypnózy! Zářný příklad toho, jak k naprostému intelektuálnímu filmovému ukojení není potřeba rozpočet v devítimístných cifrách. Důležitá je vůle a představa a svět se vaší vizi již podřídí. Ano, je částečně potřeba mít na paměti Binzovu myšlenku, že exponovat hlubší konotace snění může vést do slepé uličky. Nicméně na kom lépe ukázat omezení tohoto sralbotkismu než na ostřílených mariňácích z Vietnamu. Stejně jako Freud věřil, že snění je pouze pokračování bytí v jiné formě, i já byl dal ruku do ohně za to, že větší blbinu jen tak neuvidím. Ani nasazení českého dabingu bohužel nestačilo. Sorry kluci. Za výkon u mě tu * máte, ale tady by mi přišla nepřístojná!

Viděno prvních padesát minut na FOD, pak už se vážně ty rádobyvtipný kecy přede mnou sedícího blbečka vydržet nedali. Samotné Hrozny smrti vlastně vůbec nejsou špatné. Atmosféra je povedeně divná, herečky a jejich výstupy na pomezí údivu a úsměvu a triky mi přišli na svou dobu povedené. Tak třeba to jednou dokoukám...

Jestli je něco opravdu zbytečné, tak číst Pomovi komentáře. :) Co se týče Sorgenfri tak je to klasický severský triller, takže čekejte spíš klaustrofobickou atmosféru a psychologický rozbor lidských vztahů tváří v tvář neznámému zlu, než americké komediální vyvražďovačky. Mikkelsen si nejvíce notuje asi s Balaguerem. A co dále Bo?

Jedeš-li na mrtvém koni, sesedni a nebo odejdi z kina. Když neodejdeš, nesmíš se pak divit, že tě tvůrci rozpářou a lehnou si do tebe, protože je to jediné místo v kině, kde se něco děje. Cítím se teď prázný, jelikož Velký Duch odešel s vědomím, kolik velkých válečníku kinematografie se musí nyní poklonit před tímto uslintaným nesmyslem. Nojono, mrtvé ryby plavou s proudem...