Poslední recenze (170)
Spring Breakers (2012)
Scénárista s nosem od kokainu zasedl na poslední chvíli k práci a snažil se dohnat to, co doposud celou dobu zameškával. Zápletka totiž vyjde tak na 20 minut nanejvýš a zbytek stopáže jsou buď mega cool party scény, jako kdyby den předtím Korine čuměl celý večer na MTV a inspiroval se tam, a nebo se všechny scény vesměs tak nějak opakují. A opakují se taky dialogy. Nejlíp všechny a klidně třikrát. Ale dobře, dalo by se přejít i to, jen kdyby byl film alespoň lépe vystavěn na hlavních postavách. Pomineme-li hezká těla v plavkách, všechny jsou víceméně irelevantní, o žádné nic moc nevíme, v nějakou chvíli se objeví, pak prostě jen tak zmizí a jejich dosavadní setrvání tam postrádalo jakýkoliv význam. Škoda, tak nějak jsem doufal, že Spring Breakers mě budou bavit.
Hanebný pancharti (2009)
První film Quentina Tarantina, kterému můžu s klidným svědomím udělit plný počet. Typicky osobitá režie a vynikající scénář. Kde si mě Pulp Fiction nezískalo, tak Panchartům jsem to sežral i s navijákem. Všechny dějové linky pro mě byly zcela relevantní, neskutečně dobře zpracované a všechny do jedné mě vyloženě bavily. Celý snímek je pak prostoupen řadou nápaditých vtipů, zajímavých odkazů a geniálně propracovaných detailů, o čemž nás s naprostou grácií může přesvědčit hned samotná úvodní scéna, která je bezpochyby jednou z nejlepších filmových scén vůbec. Účast tolika hereckých es už jen definitivně stvrzuje kvalitu celého filmu, jelikož výkony všech zúčastněných byla přímo radost sledovat. Největší předností je samozřejmě neokoukaný Christoph Waltz, který si ten Oscar svým bezchybným výkonem rozhodně zasloužil. Nebýt Tarantina, tak nejspíš dodnes hraje v menších německých a rakouských filmech, a většina diváků by ho nikdy ani nepoznala. Proto i jemu patří velký dík jak za Christopha, tak i za celý film.
Nymfomanka, část II. (2013)
Recenzí jedničky víceméně shrnuji i druhou část. Tentokrát ale pan mistr režisér dojíždí na snaze o kontroverznost za každou cenu a Nymfomanka se tak vytrácí v samotném tvůrcově egu. Závěr už ani není plivanec do tváře, to je vyloženě nechutný chrchel, který Lars von Trier flusne po pěti hodinách divákovi do tváře.
Poslední deníček (4)
Attack on Titan (2013-2023)
Pár let zpět jsem o Attack on Titan napsal, že až tento seriál jednou skončí a nějakým zázrakem si udrží minimálně stejnou úroveň, na jaké se tehdy nacházel, bude dost pravděpodobné, že právě toto anime bude tím, co bude definovat celou generaci. Jenže podle mě si tehdy nikdo ani neuvědomoval, že může být na ještě lepší úrovni.
S ohlédnutím na všechny série lze o AoT prohlásit, že si celý seriál prošel neskutečným vývojem a takto rozmanité a komplexní anime pravděpodobně ani neexistuje. S příchodem čtvrté série jsem vždy tvrdil, že seriál nastavil mnohem vyšší laťku a společně s neomezeným rozpočtem nového studia (MAPPA) je de facto lepší než kdy jindy. Ačkoliv mnoho lidí bylo svým názorem proti, ve finále mi i oni dali za pravdu. Navíc chápu, že konec nikdy neuspokojí všechny fanoušky, ale ukončit něco tak populárního a zavděčit se všem divákům s natolik odlišnými názory je prakticky nemožné.
Neuvěřitelně povedená manga, neméně skvělá adaptace. To čekání mezi sériemi stálo za to. Isayama je prostě génius.
