freddy

Už jste někdy viděli film, kde vám byly všechny postavy odporné a dokonce se vám během něj zvedl aspoň jednou žaludek? Já určitě ne, a protože zde se mi to stalo, už proto se tenhle film zařadí hodně vysoko v mých neotřelých a nezapomenutelných filmových zážitcích. A přitom je to vlastně tak prosté. Hlavní hrdina je odporný shrbený loser, kterému se ani nepostaví přirození, když dojde na věc, a tak si sem tam svůj vztek vybíjí na těch nejošklivějších ženách, které shání ve své oblíbené putice, a které jediné jsou ochotny jít s ním do jeho odporného bytu. A neštítí se ani vražd. Tohle byla taková syrová, zvrácená a svými detailními záběry opravdu nechutná úchylárna, že mě to přikovalo do sedadla a nepustilo dřív než se závěrečnými titulky. Film jako dělaný pro festivalovou pozdně večerní projekci, která tomu dodala tu správnou atmosféru. Naprosto skvělý a ve všech směrech uvěřitelný výkon zde předvádí v hlavní roli Jonas Dassler, kterého tímto začnu podrobněji sledovat, ale vlastně všichni herci jsou tak skvělí a reální, že to bylo až děsivé. Každopádně byť je to mega úchylárna a možná budu v menšině, hodnotím nadprůměrně, protože když mě něco takhle baví, nemůže to být špatné. [27. Art film Fest Košice]

Divadlo na Vinohradech je moje milovaná a srdcová divadelní scéna. Od 8.4.2017 do dnešního dne jsem tam viděl 18 inscenací na hlavní scéně a 3 inscenace na studiové scéně. Vždy se sem rád vracím a jména zdejších herců už znám zpaměti jen podle obličeje. A tak není divu, že tento dokument mapující jubilejní 110. sezonu tohoto divadla mě musel nadchnout. Prostřednictvím tohoto dokumentu jsem nahlédl do zákulisí příprav hned několika inscenací, které se pro mě naživo staly velkým zážitkem. Obzvláště Čarodějky ze Salemu mě nadchly a hned mám chuť se na ně vydat znovu, ale to se dá říci o většině inscenací, o kterých je zde řeč. Dokument samotný je zpracován skvěle, divákovi ukáže nejen vznik inscenací od první čtené zkoušky až po premiéru, ale zároveň mu ukáže technické zázemí divadla či nahrávání scénické hudby pro inscenaci Harold a Maude. Dozvěděl jsem se navíc řadu zajímavých informací, na které jsem v tištěných programech k inscenacím třeba ani nenarazil. A vidět celou jednu sezonu mého milovaného divadla zhuštěnou do 36 minut je vlastně velmi zvláštní. Právě ta délka mě mrzí, i kdyby to trvalo hodinu, pořád to pro mě bude málo. Ale jinak za mě maximální spokojenost a už se těším na další vinohradské premiéry. A doufám, že Vinohrady budou dál přinášet činohru inscenovanou s citem a s důrazem na herecké výkony, protože v tom je toto divadlo silné a proto si získalo mé srdce!

Musím dát pět hvězd už jen za tu "upíří" vložku do ruské klasiky, kdy během představení "Racek" Melíšková kousla Kubařovou do ucha. Je to podle mě asi nejkvalitnější inscenace na repertoáru Dejvického divadla a taková úprava by se možná líbila i Antonu Pavlovičovi. Doufám, že tam tahle scénka už definitivně zůstane při každé repríze :-) Ale potěšily i záběry a kostýmy z inscenace "Brian". Jelikož jsem asi kromě dvou inscenací viděl vše z repertoáru tohoto divadla, tak si užívám seriál, hlášky i to, jak si ze sebe umějí jednotliví herci udělat srandu. A baví mě "úpravy" jednotlivých inscenací pro potřeby seriálu. Jen tak dál! "Škrtl jsem toho, kdo napsal, že se vyspal se všemi, a toho, kdo napsal, že nespal s nikým. Ve skocích na lyžích se taky nejlepší a nejhorší známky škrtají!" :D

Krátkometrážní film z Rumunska, odehrávající se krátce před Vánoci 1989, kdy ještě diktátor Ceausescu na posledních pár dní držel svou moc. V této době napíše jeden malý chlapec Ježíškovi dopis, kde chce splnit tatínkovi přání, aby "strýček Nico" zemřel, a tento dopis poslal i se svým jménem a adresou Ježíškovi poštou. A zde se začíná rozehrávat zajímavá psychologická studie člověka, tedy otce onoho chlapce, který má strach, že se dopis dostane do nepovolaných rukou a on půjde v lepším případě do vězení. Tvůrci měli vcelku originální nápad, který rozehráli na maximum, a to tak zajímavě a neotřele, že film ani na chvilku nenudil. Otec byl věrohodně zahraný a jeho zlost a chuť po synově krvi tak opravdová, že jsem až zíral. Rozhodně zajímavý filmový zážitek. [27. Art Film Fest Košice]

Krátký film o šikaně, o odlišnosti lidí i o tom, že ne každý záporák je nutně zlý. S hlavní hrdinkou jsem jako bývalý tlouštík silně soucítil, a jenom jsem čekal, co se z tohoto příběhu vyvine. A byl jsem překvapen závěrečnou pointou, která byla zároveň děsivá, překvapivá a vlastně k mému překvapení velmi uspokojivá. Takhle si představuji krásně vypointovaný a zbytečně nenatahovaný příběh. Klobouk dolů před hlavní herečkou, která je téměř celou dobu v záběru a přitom neřekne jediné slovo, takže všechno odehraje jen svým výrazem. Z celého bloku šesti krátkometrážních filmů u mě tento suverénně zvítězil. [27. Art film Fest Košice]

A a Rhiannon se ze stránek mé milované knihy přesunuli na filmové plátno, v což jsem ani nedoufal, když jsem knihu v říjnu 2015 přečetl během jednoho odpoledne a ihned se stala mou nejoblíbenější knihou, než ji v březnu 2017 odsunula v mém osobním žebříčku na druhé místo kniha Všechny malé zázraky (All the Bright Places). Tenhle příběh o bezpohlavním hrdinovi, jehož tvář vlastně neznáme a nepoznáme, mě doslova uhranul a nedovolil mi knihu odložit dříve, než jsem ji dočetl. Možná mi byl blízký tím, že i já jsem si ve svém těle tehdy v době četby připadal cizí poté, co se mi povedlo razantně zhubnout desítky kilogramů, vypadal jsem najednou jinak a nevěděl jsem, jak se svým "novým" tělem zacházet. A když autor knihy David Levithan oznámil,že kniha bude zfilmována, byl jsem zvědavý na výsledek. A musím říct, že díky znalosti knihy jsem do filmu ihned bez problémů vklouzl a vlastně mi to hodně rychle uteklo, aniž bych se nudil. Byl jsem zvědavý, jakou konkrétní tvář dostanou jednotlivé postavy, které A v knize střídá. A i když je zde těch postav docela dost, řada dalších byla oproti knize vynechána, takže jsme byli ochuzeni například o mladého narkomana toužícího po další dávce, o hispánskou dívku která místo do školy chodí nelegálně uklízet do bohatých domácností, o gaye který se se svým přítelem účastní gay průvodu, o dvojčata hrající rugby (zde A vystřídá těla obou dvojčat během dvou dnů) nebo například o nádhernou holku s dokonalými proporcemi která jako by vypadla z titulky nějakého časopisu. Ale ty postavy, které se nakonec do filmu dostaly, jsou ztvárněné perfektně a nemám k nim nejmenší výtku. Navíc i když oproti knize dochází tu k menší, tu k větší úpravě a změně děje, v zásadě to dává smysl a uspokojuje to mou touhu po smysluplném ději. Tedy až do chvíle, kdy A zůstává v jednom těle i po půlnoci. WTF?!!! Jestliže do té doby jsem byl spokojený, tak tohle mě neskutečně naštvalo. Jsou nějaká jasně daná pravidla, a najednou jsou porušena, a to vlastně tak lehce, že to diváka totálně zmate. Protože jestliže najednou dokáže zůstat v jednom těle déle, proč to neudělal hned na začátku v těle Justina, když se zamiloval do Rhiannon na první pohled? Zde začíná docházet k nelogičnostem a divák se logicky začne ptát, proč pravidla najednou neplatí? Proč může obývat více dní jedno tělo? A proč to nezkusil už dřív? Teď prozradím knižní spoiler, takže pro ty z vás, kteří to nechtějí vědět, přestaňte číst. V knize A ani jednou nezůstane v žádném těle déle než těch 24 hodin. A teprve ke konci knihy nachází někoho, kdo stejně jako on střídá těla (a ve filmu se tahle postava mihne jen na pár vteřin, aniž by se to divák dozvěděl). Tenhle "člověk" se stejným osudem jako A přišel na to, jak zůstat v jednom těle jak dlouho potřebuje. A v knize je jen naznačeno (protože A se svými morálními zásadami o této možnosti nechce vědět podrobnosti), že jediný způsob, jak ovládnout nějaké tělo, aniž by ho musel po 24 hodinách opustit, je dopustit se vraždy. Původní duše to tělo opustí a ono bude připraveno pro novou duši. Ale jak přesně to funguje, to není v knize rozvedeno. A proto se nemohu spokojit s touhle inovací pro potřeby filmu, protože to prostě nedává smysl, a navíc není ani ve filmu vysvětleno, jak se povedlo, že A zůstal v jednom těle více dnů. A kvůli tomu také strhávám jednu hvězdu. Jinak se ale jedná o úžasný lehce fantasy romantický teenage příběh podle young adult románu, se kterým jsem v zásadě spokojený. Herecké výkony jsou podařené, film je většinou úžasně strhující a kladně hodnotím, že ve filmu nefigurují žádní známější herci a více tak vynikne děj. Je fajn, že tenhle příběh byl zfilmován, a už se těším na další knižní díl, jehož vznik autor knihy letos začátkem roku oznámil na svém Facebooku. Jsem zvědavý, jak se bude příběh dál vyvíjet poté, co A opustil Rhiannon, která je ale odhodlána znovu ho najít. Tahle filmová kompilace ze dvou knih "Den co den" a "Ještě jeden den" stála za to. Nejste-li příznivci nebo znalci knihy, pravděpodobně si to užijete ještě o něco víc než já, a přistoupíte-li na hru tvůrců, že je možné, aby hlavní hrdina zůstal v nějakém těle déle než jeden den, budete asi i i nadšení. Rozhodně si ale myslím, že tenhle film i celý příběh stojí za pozornost, protože nám ukazuje, že ať už vypadáme jakkoliv, ať jsme jakékoliv národnosti, vyznání nebo orientace, uvnitř jsme vlastně všichni stejní. A to je hlavní poselství filmu i celého příběhu. Všichni jsme lidé! Srdečné díky Davidu Levithanovi za stvoření tohoto příběhu.

Nostalgické filmy a příběhy jsou fajn, mají-li co říct. Tenhle film mě částečně zklamal tím, že je to prostě jen sled scén a událostí bez výraznější příběhové linie, bez pořádného děje, bez nějaké zapamatováníhodné scény, díky které bych si ho dokázal vybavit i za delší dobu. Vlastně je to celé takové na pohodu, občas nějaký konflikt, aby se neřeklo, a než jsem stihl jako divák začít sympatizovat s aspoň nějakou postavou, nastal konec. Filmu se nepovedlo mě vtáhnout do děje, mnohdy jsem u filmu myslel i na řadu jiných věcí s filmem nesouvisejících, a tak to vlastně kolem mě jen tak profrčelo stejně jako ta partička na skejtu na kinoplátně, která se poflakuje, řeší život, skejt a holky a snaží se přežít v té zvláštní době, které se říká devadesátky. Neříkám, že film byl vyloženě špatný, ale nebyl bohužel ani dobrý. Taková typicky průměrná nostalgie na pohodu, která nenadchne, neurazí a ve výsledku je vlastně člověk rád, že to viděl, ale nic to v něm nezanechá. Maximálně tak pocit nebo spíše něco jako vzpomínku na to, jak to bylo fajn, když člověk v 90. letech jako dítě nemusel řešit žádné starosti a povinnosti a jen plul životem. A to je vlastně to krásné, co mi film nabídl. [27. Art Film Fest Košice]

Hodně netypické téma nabízí tento hongkongský klenot, který se zabývá prací s mentálně postiženými dětmi a celkově přístupu k nim. Režisér se rozhodl upozornit na to, že tyto děti jsou lidé jako každý z nás, a i tito lidé si zaslouží pozornost, lidský přístup a lásku. Na pozadí příběhu jedné učitelky, která učí takovéto děti na jedné speciální hongkongské škole sledujeme tyto děti, jejich rodiče a několik dalších hrdinů, kteří se spojí pro nácvik muzikálu. Film netlačí na city. Film se nesnaží přesvědčovat, že bychom měli postižené děti litovat. A film už vůbec neukazuje jen Sluncem zalitý svět, kde je vše v pořádku a idylické. A přesto si získal mé srdce a mou duši. Přesto ze mně dokázal absolutně nenásilně na konci vymáčknout nějakou tu slzu a způsobit ohromné mrazení po celém těle. Pan režisér natočil film, který bych si asi v běžné kinodistribuci nevybral, a který ve mně bude ještě hodně dlouho rezonovat. A závěrečná diskuze s panem režisérem po skončení filmu jen dokreslila pocity, které ve mně během filmu rezonovaly. A byť otevřeně přiznávám, že chvílemi mě to úplně nebavilo, nemohu hodnotit jinak. Děkuji a (ne)normálnosti zdar! [27. Art Film Fest Košice]

Strhující sonda do života maďarských pubošů, která ukazuje, jak nebezpečně tenká je hranice mezi láskou, pomstou a nenávistí. Film vyniká postupně budovanou atmosférou a uvěřitelným vývojem postav, stejně jako pro mě překvapivým zvratem nastalém zhruba v polovině filmu a naprosto šíleným, byť asi opodstatněným koncem. Hlavní postavou je sympatická slečna s fialovými vlasy, kterou si nelze neoblíbit, jejím protikladem je takový nesmělý diblík, a tihle dva spolužáci ze střední školy sehrají zajímavý vztahový i emocionální kolotoč, který je vítanou vzpruhou v rámci nekonečné řady příběhů o lásce, vztazích a problémech puberťáků. Film se mi dostal pod kůži, navíc jsem nedokázal odhadnout vývoj příběhu a celé mi to uteklo neskutečně rychle, přičemž s koncem jsem se nesmířil a chtěl jsem víc, ale je fakt, že objektivně vzato to asi skončilo v té nejlepší možné chvíli. Určitě jeden nejlepších filmů v rámci young adult příběhů, kterých se už ke mně v rámci filmů a knih dostalo opravdu mnoho, a proto neváhám hodnotit na maximum. [27. Art Film Fest Košice]

Velice krátký film popisující varovné hlášení ředitelky základní školy do školního rozhlasu, kdy po zahlášení třech slov z názvu filmu musí všechny učitelky své děti schovat před vražedným útokem. Pointu prozrazovat nebudu, ale byla zde a byla vcelku pochopitelná, nicméně pro mě jako diváka tento film nepřinesl absolutně nic zajímavého. Byla to taková lehce stravitelná jednohubka s uvěřitelnými hereckými výkony, ale nic navíc. I to ale občas stačí. [27. Art film Fest Košice]