Terminus

Životem otloukaná, ale přesto překvapivě dětinsky bezstarostná Yessica se na nové škole skamarádí s Miriam. Její až příliš obezřetná matka ale nemá pro novou kamarádku své dcery pochopení. Stejně jako ho nemá nikdo jiný z dívčina okolí. Yessica je smýkána množstvím nedorozumění, jimž se však nedokáže bránit. Autenticky působící snímek, jehož největší zásluhy spočívají ve skvělém vypodobnění bolestných šrámů stále ještě dětských duší, spěje k tragédii, která bude završena nedorozuměním nejbolestnějším. Snímek prostupuje gradující atmosféra nepřátelského prostředí (děj se odehrává na předměstí Mexico City) – divák cítí, že katastrofa je nevyhnutelná. K nezkrášlené atmosféře filmu přispívá i takřka undergroundová hudební složka – uslyšíme punkery Intestino Grueso, dívčí punkovou kapelu Las Ultrasónicas i Von Magnet, kapelu, kterou proslavily především koncerty v bývalých továrních halách, kostelech i jatkách.

Hlavní nádraží je příběhem takřka archetypální nesourodé dvojice – malého nedůvěřivého dítěte, jehož nedůvěra je časem obměkčena, a starší nevrlé osoby, jež se ukáže býti mnohem „lidštější“. Známe to třeba z (Cassavetesovy i Lumetovy) Glorie. Anebo tak trochu i z Kolji. I v příběhu roztomile hubatého Josuy, jemuž tragicky zahyne matka, a postarší lživé, ale očividně dobrosrdečné Dory, jejíž jedinou společnicí je kamarádka Irena, je nám jasné, že ke sblížení nesourodé dvojice dojde. Film Waltera Sallese však vedle poněkud sentimentálního příběhu nabízí i možnost k zamyšlením takřka osudovým – jak důležité jsou životní jistoty a jak snadné je o ně přijít, jak neočekávaná jsou setkání a rozchody, jak intimní příběhy nabízí anonymně uniformní lidská sídla...

Mladá taxikářka a její „cesta z města“. Zapomenuté městečko žije promítáním starých filmů a obdivuje se jinde už zapomenutému herci Edgaru Wesleymu. Nostalgický film zaujme a pobaví dílčími detaily („vynálezce“ Antonio přichází jaksi se zpožděním na teorii relativity a jiné vědecké koncepty), ale jako celek nám v paměti příliš dlouho nesetrvá. Snad proto, že ony zajímavé motivy podává příliš nepřekvapivě.

Hororový film se spirituálním přesahem – Fénixova matka, která přišla o ruce, se vrací, aby se se svým potomkem duchovně i fyzicky spojila. Film, jež je nejčastěji doporučován slovy: „Zhlédněte to, neboť něco takového jste ještě neviděli.“ A nespočívá právě v objevování nového největší požitek?

Mexický životopisný film o životě slavné malířky, za jejímž dílem stála mnohdy bolest. Ve srovnání s americkým filmem z roku 2002 (režie: Julie Taymor) je mexická biografie dramaturgicky nespoutanější, avšak ve výsledku také méně sdílná. Zprostředkovat bolestivý proces vzniku uměleckého díla se nedaří a celkový dojem z filmu není zcela konzistentní.

Film podle skutečné události – dospívající děti se snaží vymanit ze zajetí domu i vlivu výchovných praktik despotického otce (hraje ho Claudio Brook, jehož jsme mohli vidět i v mexické Fridě a několika filmech Luise Buñuela /titulní role v Šimonovi na poušti/). Snad jen fakt, že jim otec poskytuje domácí tělesnou i (poněkud zvrácenou) duševní výchovu, zamezil úplné degeneraci potomků (vzpomeňme na sestry z Jablka Samiry Makhmalbaf). Celonárodní ekonomické problémy však mají vliv i na zaběhaný chod domácnosti, jejíž příjmy pramení z prodeje jedu na krysy. Podaří se dětem dosáhnout duševní i fyzické svobody?

16. století – muži je v zajetí kmene Tupinamba darováno osm měsíců života, manželka i vlastní chýše. Podaří se mu vyhnout kanibalskému obřadu? Vykoupí se tím, že domorodce naučí vyrábět střelný prach? Přidá se na jeho stranu nově nabytá manželka? Příběh, který skrze kanibalský motiv místy nabývá černohumorných odstínů, režíroval „otec nového brazilského filmu“ Nelson Pereira Dos Santos. Film je prokládán transkripcemi dobových zápisků cestovatelů, dobyvatelů a misionářů.

„Tento film bojuje proti diktaturám, je pohřbem diktatur.“ (G. Rocha) Bohatá alegorie na hranici pochopitelnosti – mezi ty zjevnější patří odkazy k objevení Ameriky (Kolumbovo vejce) a podmanění jejích obyvatel (vzpoura Indiánů). Film naznačuje opozici rozumu a instinktu – uťatá hlava řecké skulptury padnuvší do bahna může symbolizovat pád kdysi mocného impéria. Podaří se takové impérium nastolit i bláznivému Španělovi Díazovi? Rocha po celou dobu hýří kinematografickými ozvláštněními (zcizující efekt zvukové stopy).

Film z dob, kdy „Ademir [fotbalista týmu Palmerias São Paulo] znamenal tolik co Pelé“ – nemocná Zulmira se upne k výroku kartářky a živí v sobě obavy z uhranutí. Film, jehož důležitou část tvoří přístup hrdinů k fotbalové kultuře. „To je pech, ztratit ženu před důležitým zápasem!“, říkají čerstvě ovdovělému Toninhovi kamarádi. Muž se však na zápas vydá. Co na to ale jeho svědomí? V hlavní roli poznáme Fernandu Montenegro, protagonistku ceněného Hlavního nádraží.

Zé Do Caixão zastává v nepočetné vesnici povolání funebráka. Své spoluobčany však šokuje hlasitým odmítáním jakékoliv spirituality. Věří ve všemocnou sílu člověka a neváhá ji demonstrovat. Podaří se rouhačského muže s černým plnovousem a pověstí spřízněnce Satanova přesvědčit o věcech mezi nebem a zemí? Originální a podle zdrojů i první brazilský horor.