Amonasr

Výborně natočené ve stylu československé nové vlny, ale příběh byl bohužel hodně vykonstruovaný a chtěný, měl málo společného s možnou realitou. Bylo zejména naprosto nepravděpodobné, že by se třicetiletý čerstvý tatínek a přesvědčený "slušňák" jen tak pro nic za nic snažil až úporným způsobem převychovat ještě pubertálního páska a notorického nemakačenka, s nímž se náhodně seznámil na záchytce. Tato hlavní dějová zápletka bohužel fatálně poznamenala vyznění celého filmu, ačkoliv všechny ostatní složky - od režie, přes kameru, hudbu až po herecké výkony - byly jinak úžasné.

Poctivě natočený příběh, který se sice vymyká jakékoliv pravděpodobnosti, že by se mohl komukoli jinému také přihodit, ale přesto klade podstatné otázky o smyslu života a také o partnerských vztazích, pokud se na dlouho přetrhne jejich kontinuita a čas mezitím běží každému jinak. Sympatické také je, že je snímek do značné míry oproštěný od typicky amerického patosu a kýče až na samotný závěr, který si neodpustil náznak happyendu jak z červené knihovny.

Vcelku zdařilý přepis Havlíčkova románu do filmové podoby. Má svou jemnou poetiku, která je zde důležitější než příběh sám. Herecké výkony všech protagonistů dobře zapadají do romantizující atmosféry venkovského prostředí na přelomu 19. a 20.: století.

Oceňuji snahu o poměrně komplexní pohled na drogovou problematiku z různých stran. Film tím sice trpí na jednu stranu poněkud zjednodušujícím schematismem, aby toho postihl co nejvíc, na druhou stranu dává možnost zamyslet se nad celým řetězcem příčin a důsledků. V některých momentech se ale nevyhnul obvyklému americkému patosu. Jako pozitivum však naopak vnímám to, že namísto přehnané akčnosti upřednostnil spíš střízlivou věcnost.

Docela povedená epizoda s překvapivou pointou. Že je leccos na hraně pravděpodobnosti, nepovažuju za nedostatek, u kriminálek se to svým způsobem dá očekávat. Nesmí to být akorát přespříliš za hranou, což se tady myslím nestalo. Tento díl měl spád i patřičnou gradaci.

Málo záživná televizní moralita ještě ve stylu předchozího režimu, i když problémy s výchovou dětí (nejen) v neúplných rodinách jsou od té doby ještě větší a složitější.

Maupassantovy příběhy mi připadají většinou už dost vyčpělé a málokdy mě víc zaujmou. Tentokrát byl příběh kupodivu zajímavý a svižný, měl dobrou gradaci, až v závěru to jaksi divně zaskřípělo a vyústění působilo hodně nedotaženě a málo věrohodně. Dokonce i do té doby skvělé herecké výkony zničehonic zvláštně zvadly, jako by herci přestali svým rolím ke konci věřit. Vlastně se jim ani nedivím. Škoda toho závěru.

Sice plejáda slavných herců, ale samotná inscenace se neskutečně táhne, až uspává. Takový nenápaditý televizní přepis klasické divadelní hry se dnes už jeví svým pojetím značně zastaralý a doslova nudný. Navíc závěrečný happyend mi připadá až podezřele přibarvený. Přitom ruskou klasiku mám docela rád - tady ale jako by ona obvyklá rusky nostalgická atmosféra kamsi vyprchala.

Tenhle film bych za komedií rozhodně neoznačil, i když párkrát se u něj člověk i zasměje. Je to dost syrové a možná i surové nahlédnutí do psychiky lidí s vážným převážně fyzickým hendikepem a nešetří diváka, když se ho místy dost drsným způsobem snaží přimět k zamyšlení a bourat některé zažité stereotypy. Určitě je lepší přistupovat k postiženým bez přehnaného a okázale najevo dávaného soucitu či sentimentu, jen si nejsem jistý, zda ve filmu zvolený přístup není místy už trošku za hranou a nesklouzává naopak až k jistému cynismu na efekt. Ale to si asi musí už každý zvážit sám.

Opět jen jakýsi podivný bizár, který má s dobovou realitou nebo aspoň jakous takous věrohodností jen málo společného. Těžko říct, zda si tvůrci dělají z diváků blázny nebo se sami pohybují někde mimo hranice duševní normality. I boj veřejnoprávní ČT o diváka tím, že cpe do svých současných seriálů každou chvíli souložící dvojice, mi připadá spíš výrazem zoufalství než nějaké promyšleně odůvodněné strategie. Podivně absurdních momentů by se i v této epizodě našla celá řada (viz i ostatní komentáře), ovšem to, že hlavní vyšetřovací metodou policejního inspektora v podání Jiřího Langmajera je to, že se v každém díle vyspí s nějakou potenciální svědkyní, už opravdu přestalo být vtipné a je to spíš jen hloupě únavné.