fragre

Variace na téma stařičkého hitu S + Š Dítě školou povinné v duchu surrealistického hesla: Všechnu moc imaginaci!

Tak nějak jsem si užíval ten ruský (sovětský) nedostatečný smysl pro vyhrocenou atraktivitu. Hlavní hrdina je postarší připlešlý inženýr, není zde žádná love story s atraktivní domorodkou, příběh je vlastně jednoduchý a je vyprávěn prostě a dlouze. Jeden si tak představuje, co by z toho sestříhali hoši z Hollywoodu. Ovšem ti by z toho zase vyrobili standartní krvák plný předpokládaných zvratů (a pokud by se zaplatil, hnedle by vyrobili Zlý duch tajgy II - The Rebirth) . Na tak zdlouhavé budování atmosféry, kde napětí přibývá takřka neznatelně, a kde melancholická baladičnost přírody je součástí příběhu, by neměli dostatek trpělivosti, smyslu a hlavně kapitálu.

Kouzelná záležitost. Není z jednoho kusu. Hrané sekvence jsou slabší a je vidět, že jsou hlavně pojítkem a výplní mezi animovanými filmy, ale ty samy jsou však nádherné, dokonale propojené s hudbou a vše vynahradí. Pasáž s Ravelovým Bolerem jako pochodem evoluce je dokonalá, ale melancholické filmečky se zestárlým faunem (s Debussyho hudbou) a se zříceninou starého domu (s hudbou Sibéliovou), kde člověka napadne, zda přímka není od Ďábla, jsou stejně působivé. Ostatní animované části jsou v těsném závěsu.

Mám základní handicap při hodnocení tohoto filmu, a to ten, že už mi dávno není deset až třináct let. Věřím, že v té době byl bych z takového filmu nadšen. Má ty zakladní komponenty správného chlapeckého dobrodružného příběhu. Krásnou přírodu, přátelství, protivenství jež je nutno překonat a nakonec nějaké to poznání, co je důležité. Ale co už teď? Teď už radši nehodnotím.

Jistě je ten film normálně nudný, scénář přihlouplý, herecké výkony všelijaké (záporné postavy hrají lépe; Willigovi asi neřekli, že už nehraje v mjr. Zemanovi, takže pořád předvádí spravedlivého tátu plk. Kalinu), ale zase je pro svou dobu film charakteristický a svým způsobem prorocký. Ideál společnosti je zde zcela konservativní a na ideologii se zakládající, jen místo dřívějšího kostela, práce a rodiny je zde Strana, práce, rodina. Tomu odpovídá i hlavní hrdina, vzorný dělnický ředitel fabriky Kabát (Z. Hradilák), který však klopýtá v mezilidských vztazích, protože si nenašel odpovídající soudružku a podlehl lacinému pozlátku exterierové atraktivity měšťácky orientované, tedy ten správný ideál nevzývající, stávající manželky - vždy šikézní M. Drahokoupilové. Zástupcen hada v tomto normalizačním ráji je ředitelův náměstek Voník (R. Brzobohatý, který je od pohledu podezřelý svým elegantním oblečením), jehož krédem je, jak sám ve filmu říká, že v životě je vždycky někdo nahoře a někdo dole, a on chce nahoru, a to co nedřív i přes madam Kabátovou. Správně jej odhadne předseda stranické organizace (M. Willig), když o něm říká, že si ze své odbornosti vystavěl hrad, zatímco o jeho ideové čistotě lze s úspěchem pochybovat už jen proto, že se v osmašedesátém tlačil na místo ředitele. Ten film se takto odvolává na nějaké ideály, přestože poslední idealisté v KSČ byli zlikvidováni při čistkách v r. 1969/70, a těm v tomto filmu vzývaným ideálům už nevěřili ani ti, co je měli střehnout. Z tohoto hlediska je celý tento film jen toužebné přání nebo spíše pohádka, neboť už tehdy to byla doba cynismu, doba pro odborníky Voníky vhodná. Ti jen počkali na změnu celkové zahraničně politické situace (oslabení Velkého bratra na Východě), z oficiálního vedení udělali voly (ne, že by si to tito nezasloužili), a sami šli co nejdříve nahoru, a normalizace stale trvá až do dnů dnešních. V této pohádce to však dopadne samozřejmě "dobře", byť díky scenáristické neschopnosti musí zasáhnout Osud, aby se plytká zápletka tohoto filmu nějak rozpletla. A poctivý Kabát si svou novou poctivou soudružku, která celý film seděla jak panenka v koutě, taky najde.

Nemohu se ubránit srovnání s knižní předlohou (Hubert Lampo, Příchod Joachima Stillera, v překladu Kamily Follové vyšlo v r. 1981 v odeonské Malé řadě Soudobé světové prózy), už proto ne, že ta patří k mým nejoblíbenějším knihám, kterou jsem přečetl vícekráte. Jedná se o příběh, evidentně ovlivněný Jungovým učením o archetypech (zde konkrétně se jedná o archetyp periodického návratu spasitele) a synchronicitě. Ale to čtenář ani nemusí znát, protože je to sám o sobě velmi čtivý, mystický, ale přitom civilní příběh s tajemstvím. Kolem hrdiny a kolem jeho blízkých děje se řada událostí, bizarních, tajemných, kuriózních i tragických, jichž úhelníkem je osoba Joachima Stillera, který, jak se zdá, žil již několikráte na tomto světě. Četnost těchto událostí roste a vše směřuje k novému příchodu Stillerovu. A ač se zdá, že k úplnému naplnění událostí a odkrytí tajemství nakonec nedojde, má vyústění událostí snad až paradoxně blahodárný vliv na duše zúčastněných, byť zde nedojde k žádnému náboženskému obratu. Bohužel tomuto filmu, který jinak dějově knihu dosti následuje, se tu atmosféry tajemství nepodařilo zcela vyvolat. Je to adaptace dosti uctivá, leč většina kouzla se ztratila cestou od předlohy na filmový pás.

Cha, náramně senzační amerikánská povídačka z doby před válkou světových stran, zřejmě volné pokračování podobného šlaku s názvem Mandingo. Dcera louisianského plantážníka Marianna povije chlapečka, takto plod její hříšné lásky s černým otrokem, a aby se zabránilo skandálu, je dítko připsáno Mariannině černé lesbické přítelkyni. Obě i s chlapečkem pak zmizí do Nového Orleansu, kde Marianna zrealizuje svůj podnikatelský záměr a stane se časem majitelkou prosperujícího nóblového bordelu. Po dvaceti letech pak ten chlapeček, zvaný Drum, je sloužícím v onom bordelu. Zde na něm jednoho dne zálibně spočine oko dekadentního zpustlíka francouzského původu Demarignyho, který nevybíravým způsoben donutí Mariannu, aby Druma postavila do ringu proti jeho černému zápasníku jménem Blaise. Necvičený Drum kupodivu zvítězí, což Demarignyho nadchne natolik, že si jej od Marianny vypůjčí k oplodnění některé ze svých otrokyň, a následně mu hnedle vybere dívku jménem Regina. Vše by proběhlo v klidu, kdyby se Demarigny nechtěl kochat pohledem na „svatební noc“ Druma s Reginou a navíc se nepokusil Druma přemluvit k čtyřprocentnímu sexu. Po té co obdrží pár facek, přísahá Drumovi pomstu. V průběhu dalšího děje se Drum, Blaise i Regina octnou v majetku plantážníka Hammonda, který provozuje černošskou plemennou stanici. Zde se stává Regina Hammondovou milenkou a Drum i Blaise jsou cílem cílem obdivných pohledů Hammondovy snoubenky Augusty a hlavně jeho dcery Sophie, která nakonec po drsném odmítnutí svých sexuálních návrhů obviní Blaiseho ze znásilnění, takže tento je uvržen do řetězů a ztýrán. Na zrovna v ten čas svolané hostině na počest zasnoubení Hammonda s Augustou, které se zúčastní místní smetánka včetně Marianny a Demarignyho, se projednává nejvhodnější způsob Blaiseho kastrace. Leč Drum osvobodí Blaiseho a ten shromáždí dav vzbouřených otroků ozbrojených hospodářským náčiním a zaútočí na Hammondovo panské sídlo…. Nepochybně je to film, v kterém Tarantino loupil pro svého Djanga. Přitom překvapí jak Tarantino téměř zcela odboural sex, který zde v Drumovi je téměř stále přítomen (ale nejsou zde žádné explicitní scény, není to porno). Tarantino se rochní v krvavých scénách zabíjaček, ale mezirasové míšení , nucený či prodejný sex, který byl průvodním jevem otrokářství, je na tohoto „extravagantního a provokativního“ tvůrce asi silné kafe. To tak maximálně letmo slovně připomenout. Asi to odpovídá tomu obrazu Ameriky, kde zprávy o masových vraždách na školách či zprávy o policejních „přehmatech“, jsou zveřejňovány s každou krvavou podrobností a pokud možno i s videem, aniž by to někoho vzrušovalo, ale vteřinový záběr z přímého přenosu na odhalené ňadro jakési celebrity vyvolal před časem celonárodní moralistní kampaň, která si žádala hlavy viníků. --- Takže tento film je zajisté pokleslé dílo, a zvláště hlavní hrdina je navíc herecky dřevo, ale ve srovnání s Tarantinovým Djangem, který je stejný škvár (jen puritánský a módně politickokorektní), si aspoň na nic nehraje. Senzačních krvavých scén je tu snad stejně jak v Djangovi, jen jsou realističtěji podané než ty Tarantinovy. Není toho tolik ukázáno, aby mohla pracovat fantazie divákova. A to, jak je nakonec zlikvidován Demarigny, by asi dnes vyvolalo žaloby řady gay iniciativ.

O Josefu Hlinomazovi by se dalo říci to, co jsem kdysi četl v nějakém článku o Václavu Tréglovi, že to byl velký herec malých rolí. Snad nikdy nehrál hlavní roli (nebereme-li za hlavní roli malíře v jedné z povídek filmu Psi a lidé), ale byl vždy nepřehlédnutelný, a to nejen díky svému zjevu, hlasu a projevu, a vždy také každý film osvěžil. Tento filmeček je hravou, vtipnou a fantazijní poctou s patinou idealizovaných zašlých časů, kterou podporují páně Hlinomatovy obrazy a hudba J. Kolafy.

Na to, že je to páně Vláčilova úlitba normalizačnímu režimu, je to úžasný film. Téma posrpnové emigrace je přítomno jen na počátku filmu, a to ještě rozhodnutí hlavního hrdiny je motivováno osobně, nikoliv ideologicky. Ale zbytek je o návratu ke kořenům, o stárnutí bez resignace.Ta scéna s hrobníkem je signifikantní -jsou skutečnosti v životě, které žádná ideologie za člověka nevyřeší. Ten hřbitov a podzim jsou v tomto filmu stálým mementem. Tohle není normalizační film.

Očekával jsem nějakou normalizační hrůzu, ale byl jsem příjemně překvapen. C. K. Vocal, Hana Hegerová, Vl. Mišík, Modus... I V. Neckář a M. Rottrová tam mají lepší kousky ze svého repertoáru. Nakonec nejslaběji tam působil Olympic. Videa prajednoduchá, ale o to více se lze soustředit na hudbu. Asi opravdu to nejlepší z tehdejšího popu. A naprosto neuvěřitelný průvodce pořadu, který působí naprosto uměle.