Dým bramborové natě

Nezapomenutelný doktor Meluzín v podání Rudolfa Hrušínského se na sklonku života vrací k tomu, čím kdysi byl, nebo možná ještě je. Prochází krajinou svého dětství, aniž by někomu ublížil. Naopak, hrozí-li pokušení navázat nový citový vztah s vdanou - i když opuštěnou - ženou, odebere se raději do ústraní. Zde je vidět zásadní rozdíl mezi filmy Vláčilovými a běžnou filmovou produkcí. Zatímco běžně by byl rozehrán part postupného sblížování muže a ženy, zde je představa konečného souznění odbyta jediným prudkým střihem - zábleskem či signálem, který velí opustit tuto cestu zkázy. Doktoru Meluzínovi se daří přemoci pokušení a proměnit je v konečné dobro (Petrův návrat a adopce Markétiny holčičky), kterému předcházel další zákmit náhlého poznání v podobě odjíždějící/umírající Markéty za oknem moknoucí sanity. To jsou ty struny, kterých se umí dotknout pouze skutečný umělec. (19.09.2011)

"My jsme vlastně kolegové. Ať děláte, co děláte, stejně všichni vaši pacienti skončí u mě." Václav Lohniský jako hrobník má fakt nezapomenutelné hlášky. Tento film Františka Vláčila je tak nádherně protkám podzimní melancholickou náladou, že si ho pravidelné každý rok na podzim musím pustit. Špičkový příběh ze života natočen citlivým umem a uměleckým cítěním, jakého byl schopen jen mistr František Vláčil. Navíc si do hlavní role doktora Meluzína, utíkajícího z Prahy na venkov, kde hledá ztracený klid a vzpomínky, prosadil Rudolfa Hrušínského, který byl tou dobou u bolševiků na černé listině a měl zákaz jakékoliv umělecké činnosti. Vláčil prohlásil, že bez něho film točit nebude a tehdejší vedení mu nakonec ustoupilo a Hrušínský se díky němu mohl opět po pěti letech vrátit k tvůrčí práci. Vláčilův dvorní hudební skladatel Zdeněk Liška složil motivy převážně z houslových partů, jejichž melodie tesknivě a smutně doprovázejí deštěm a dýmem bramborové natě nasáklou krajinu. Tento film je umělecký výtvor nesmírné kvality, ostatně jako převážná většina Vláčilových snímků a mému srdci je hodně blízký. (17.02.2019)

S přehledem bezkonkurenčně výborně ztvárněná role MUDr. Meluzína Rudolfem Hrušínským st. nedovolí zapomenout na svérázného a snad i na první pohled flegmatického lékaře. Ovšem, to by byl jen povrchní pohled na tuto postavu. Ve skutečnosti je to člověk, kterého bych si já osobně přál za svého ošetřujícího lékaře a kterému bych zcela jistě z lékařského pohledu, ... a myslím, že i z toho obecně lidského pohledu, naprosto důvěřoval. No, .. vůni pečených brambor si ještě pamatuji. Voněla stejně příjemně jako Meluzínův lidský charakter a vzpomínky na ni mi připomínají bezstarostné dětství, chuť pečených brambor kdesi na okraji pole, vítr ze strnišť a pouštění draků. Jenomže, tento film není tak romanticky nostalgický, jako jsou mé vzpomínky na vůni bramborové natě. Toto psychologické drama dává nahlédnout do duše a úvah jednoho z nás, jednoho z těch, kdo museli žít v dobách nepříliš svobodných. Jak "dobře" bylo v tom našem socialistickém "chlívku" s vůní bramborové natě, která by nikde jinde na světě nevoněla MUDr. Meluzínovi tak příjemně jako u nás doma. A co je pro každého z nás nejdůležitější? To je otázka, kterou musí každý za sebe vyřešit v jistých rozhodujících okamžicích sám, stejně tak jako se musel rozhodnout MUDr. Meluzín. (21.08.2008)

Je dobré, že si František Vláčil vydupal do hlavní role Rudolfa Hrušínského, neboť je to právě on, kdo dodává snímku zvláštní kouzlo. V postavě lékaře dokázal celému ději vtisknout svůj vytříbený herecký koncert. Režisér dokázal věrně vystihnout obraz tehdejšího venkova bez zbytečného zveličování a důmyslně zobrazil psychologii jednotlivých postav. Film stejně zasmušilý jako podzimní počasí. (28.09.2003)

„Jste přece sám?“ – „Tak nějak.“ Na film jsem se chystal a těšil už dlouho, avšak stále vyčkával na to správné naladění. Moje očekávání nakonec nebyla úplně naplněna, což mě trochu mrzí, ale zklamaný rozhodně nejsem, jde totiž bezpochyby o velmi kvalitní film. Jediný problém vidím v nevyrovnanosti snímku, a jak tak čtu v komentářích ostatních, došlo k ní zřejmě právě při převodu z knižní předlohy, kterou se Vláčil nechal inspirovat, do filmové podoby. Já čekal podstatně depresivnější, možná i bezvýchodnější, ale zároveň nostalgičtější film (více hrdinových vzpomínek, přemítání). Vůbec jsem netušil, že samotná kniha taková není. Dým bramborové natě totiž není drama v pravém slova smyslu, má sice mnoho vážných a silných emočních scén (podpořené skvělou Liškovou hudbou), ale na druhou stranu také úsměvných („Tak tady už jsme skončili, ano?“) či černohumorných pasáží (všechny Meluzínovy rozhovory s hrobařem pana Lohninského). Film každopádně stojí na hereckém koncertu Rudolfa Hrušínského (jednom z jeho nejlepších), kterému zdatně sekunduje Věra Galatíková. Doktorovi, který přichází na vesnici, v jejímž okolí zřejmě vyrůstal, a je ihned obklopený neprostupným oblakem nedůvěry, nechápavosti a odmítání (zvýrazněné jeho typem povolání), divák začne okamžitě fandit, přestože ani jemu se postava příliš neotevře (a tak je to správně). Vůbec je místní obyvatelstvo velmi svérázně vylíčeno (už jen to fotbalové hřiště přímo vedle hřbitova). Nechybí ani to hlubší zamyšlení se, které přichází hlavně ve chvílích, kdy si doktor přehrává v hlavě rozhovory se ženou. A jaký má film začátek, takový má i konec, tedy v sanitce a otevřený. Celkově hodnotím silnými 4* a k snímku se rád časem vrátím. „Má to smysl se vracet?“ – „Má. Máme-li k čemu.“ – „A k čemu se vracíš ty?“ – „K sobě.“ (09.01.2014)