novoten

Esence jedenáctého Doctora napěchovaná do jediné hodinky. Jestli před Moffatem někdy stála opravdová výzva, byl to narozeninový Day of the Doctor. A jestli před ním stál úkol, při kterém člověku hrozí nervové selhání, bylo to psaní dalšího pravidla-měnícího kousku, který musí něco rozřešit, něco uzavřít, něco rozehrát - a hlavně dojmout. Pro někoho je z toho nesledovatelná matlanice, která je jen stínem duše, kterou seriál měl během působení Matta Smithe. Pro mě, i přes to, že Jedenáctka nikdy nebude mým srdcovým hrdinou, jde (možná právě díky tomu) o dokonale slzopudnou, nostalgickou i napínavou tečku. I will always remember...

Provázané dějové nitky svátkům v Tardis sluší stejně moc jako dětské nadšení z předchozích dvou dobrodružství, jen trochu odvádí pozornost od samotné vánoční podstaty, jakou se poslední Gallifreyan v tomto období vyznačuje. Okolnosti mě potom nutí téměř k označení "nejslabší speciál", ale za to může asi ona zdánlivá bezvýchodnost a smutek, kterému se ani Doctor nemůže vyhnout a který tentokrát někde hluboko v srdci zůstává.

Hodně radosti, hodně dětské naivity, rozechvívající tajemství a přesně podle mých tajných očekávání i menší várka slz. Moffatovy samostatně stojící speciály zkrátka berou za srdce takovou silou, že se z doctorovského svátečního dojímání stala příjemná vánoční tradice.

Přestože už pátá série jako taková dostatečně naznačila možnosti nové osobnosti ústředního hrdiny, byla to až právě Koleda, při níž jsem definitivně pochopil, že budu mít Doctora s tváří Matta Smithe rád. Protože tenhle věčný příběh minulých Vánoc je nejen magicky tajemný, půvabně romantický a dokonale teskný, až srdce usedá. On je to možná nejen můj nejoblíbenější speciál, ale po chvilce přemýšlení i nejoblíbenější samostatný příběh jednoho neukočírovatelného cestovatele časem a prostorem. Jeho (pro tuto regeneraci tolik typická) tenká hranice mezi moudrým poutníkem a snadno popudlivým dětinou nebyla nikdy tak jasně patrná jako ve chvílích s nerudným Sadrickem.

Fascinující, jak rozdílné nálady a emoce umí jednotlivé epizody vyvolat. Romantika, paranoia, detektivní mráz v zátylku. A Ben Whishaw je ve všech těchto polohách dokonalý a v jeho kůži je proklatě horko. Jeho zranitelnost a rozklepaná odvaha v jednom mi dávaly pocit, že s přimhouřenýma očima by se do takovéhle situace mohl nešťastně přimotat každý, kdo v sobě má alespoň špetku víry a naivity. S každým dalším zvratem jsem si říkal, že tak stupňované intenzitě napětí snad ani není v lidských silách dostát konečným rozuzlením. Bohužel jsem měl pravdu, protože už vysvětlovačka před nástupem do poslední části rozproudí více otázek než uklidňujících odpovědí a samotné finále se pokouší zahrát příliš mnoho not v jedinou chvíli. Pachuť z nevydařeného konce se ale díky brilantnímu předchozímu ději koná jen částečně.

Přepálený start. Je tu voiceover, nespolehlivý vypravěč, atraktivní zápletka i drahé umění. Po dvaceti minutách zůstane jen náznak původní myšlenky, kterou i na Boyleho poměry překvapivě průrazný vizuál a dunivý hudební doprovod nevystřelí dostatečně vysoko. Jsem všemi deseti pro překvapivé zvraty nebo popírání klišé pomocí živoucího zápalu. Jen se tohle všechno nesmí dít na úkor divákovy účasti.

Pravá esence Hvězdných válek, sypaná na základě nových postav, které jsou zábavné, zajímavé a v první řadě trojrozměrné, což je něco, co bych po věčném rozdělování na světlou a temnou stranu nečekal. O to víc ale potěší dojemnost všech návratů, vzpomínek a obecné nostalgie. Největší výhrou je důraz na velký dobrodružný příběh o poznání sebe sama na prazákladě intimního rodinného dramatu. Pryč jsou tak prázdné řeči o politice, které ve všech předchozích epizodách působily nepatřičně a nuceně, díky čemuž je Síla se probouzí s výjimkou Pomsty Sithů jedinou epizodou, kterou si dokážu beze zbytku užít. Abrams totiž přináší lehce podvratný humor, který příjemně shazuje i jinak vážné scény a nechává největší sílu okamžiku až pro nejklíčovější výjevy. A když v nich skloubí archetypální obrysy staré trilogie s tesknou náladou trilogie nové, přistihnu se, že chci vidět a vědět víc. Mnohem víc.

1. série - 70% - Kdo mrkne, ten ztratí vtip, kdo nedává pozor, ten nebude tušit, která bije. Murphy, Falchuk a Brennan totiž sází narážky, pomrknutí i nepokrytě parodické vtípky nezastavitelnou rychlostí. Jednu z nejvtipnějších point celého vražedného konceptu ale zůstává, jak velké množství lidi ho nepochopilo. V životě bych si nedovolil někomu vysvětlovat, jak má daný žánr uchopit, ale pokud si nemálo uživatelů právě u Screamek stěžuje, že nejsou dostatečně děsivé a tu srandu nevidí nebo vidět nechce, musím se já sám smát o to víc. K dokonalosti ale Kappas chybí docela hodně. Předně pak alespoň nějaká, klidně i jen předstíraná, soudržnost. Koncept by totiž nejlépe fungoval u celovečerního filmu. Takhle se pátrání po identitě vraha či jiných klíčových postav až příliš tříští s bezuzdným blbnutím. Ne snad že by Chadovy sebestředné monology nebo rýpavý humor na úkor Chanel no. 5 potřebovaly jakkoli doplnit. Klíčem k docenění seriálu ale zůstává v první řadě obdiv a respekt hlavních i vedlejších hereckých představitelek. Nevěřil jsem, že se Jamie Lee Curtis vrátí do sedla takhle rychle a ona si přitom každou scénu krade pro sebe. Nejvděčnější scény pak samozřejmě dostávají dvorní dámy Ryana Murphyho, tedy Emma Roberts a Lea Michele. Jakákoli jejich grimasa, uzemňující hláška nebo nechápavá otázka je jasným zlatem. Bavil jsem se, kroutil jsem hlavou, opět jsem se bavil, ale na samém konci potřebuji vědět víc. Právě po všem, co se stalo, může být případná druhá řada tou pravou výzvou. 2. série - 70% - Hra na hádání vraha tentokrát vzhledem k nízkému počtu nových charakterů příliš nefunguje a protože nemá cenu ji protahovat, jdou tvůrci s pravdou ven dost brzy. Od té chvíle se už zcela úmyslně cílí na bohapustou parodii, kterou ti, kteří už loni frflali, nyní rozhodně nemohli vydýchat. To bohužel také vysvětluje zcela mizivou sledovanost, jejíž čísla byla s přibývajícími epizodami tak nízká, až jsem měl podezření, že seriál sleduje div ne víc českých pirátů než amerických televizních diváků. Stupeň zábavy ale zůstává stále vysoký, protože Abigail Breslin se v pozici páté Chanelky stává dokonce mou nejoblíbenější postavou a byla to právě ona, u které jsem nejvíc trpěl ve chvílích, kdy byla nemilosrdně pronásledována zeleným monstrem. Extrémně potěšil také John Stamos, jeho nestárnoucí (?) fešácký doktor se smrtícím komediálním načasováním si pro sebe ukradl drtivou většinu scén. Pokud je tohle už nadobro konec, mám z něj dokonce pozitivnější pocity než o sezónu dříve.

Aksel se pro roli přislizlého Rogera narodil a vybroušené Waldauovo charisma filmu sluší, ale co naplat, předloha byla někde jinde. Na každý dobře zpracovaný nápad nebo bizarní vtípek připadá i jeden promarněný. Baví mě sice jak dramatický úvod, tak thrillerově mrazivý vývoj, na konci ovšem kvůli drobnému zjednodušování chybí uspokojivější pointy. Papírový Nesbø v sobě má víc lehkosti.

Nejcharakterističtější Spielberg snad za několik dekád. Žádná strana není černobílá, hlavní hrdina v podání dokonalého Hankse má s houstnoucí zápletkou stále jasněji srovnané lidské pohnutky a technická stránka zlomových scén (letadlo, zeď a koneckonců celý Berlín) je natolik blízká a zároveň formálně dokonalá, až to bere dech. I přes štědrou stopáž není prostor k nadechnutí a každý dějový posun nebo komplikace mě nutí zas a znovu roztočit mozkové závity a přemýšlet, jak z nastalé situace vykličkovat. A sem směřuje jediná, ale zároveň všeobsahující výtka. Všechno totiž dopadne tak, jak jsem bez znalosti konkrétních historických událostí očekával. Bolestně současné poselství působivě dolehne na diváka, ale zůstává pocit malé domů, kterou si Steven přihrál. V jeho rukou totiž taková tématika nemohla dopadnout špatně, ale i přes formální dokonalost mohla dopadnout ještě o chlup upřímněji.