novoten

Pravá esence Hvězdných válek, sypaná na základě nových postav, které jsou zábavné, zajímavé a v první řadě trojrozměrné, což je něco, co bych po věčném rozdělování na světlou a temnou stranu nečekal. O to víc ale potěší dojemnost všech návratů, vzpomínek a obecné nostalgie. Největší výhrou je důraz na velký dobrodružný příběh o poznání sebe sama na prazákladě intimního rodinného dramatu. Pryč jsou tak prázdné řeči o politice, které ve všech předchozích epizodách působily nepatřičně a nuceně, díky čemuž je Síla se probouzí s výjimkou Pomsty Sithů jedinou epizodou, kterou si dokážu beze zbytku užít. Abrams totiž přináší lehce podvratný humor, který příjemně shazuje i jinak vážné scény a nechává největší sílu okamžiku až pro nejklíčovější výjevy. A když v nich skloubí archetypální obrysy staré trilogie s tesknou náladou trilogie nové, přistihnu se, že chci vidět a vědět víc. Mnohem víc.

1. série - 70% - Kdo mrkne, ten ztratí vtip, kdo nedává pozor, ten nebude tušit, která bije. Murphy, Falchuk a Brennan totiž sází narážky, pomrknutí i nepokrytě parodické vtípky nezastavitelnou rychlostí. Jednu z nejvtipnějších point celého vražedného konceptu ale zůstává, jak velké množství lidi ho nepochopilo. V životě bych si nedovolil někomu vysvětlovat, jak má daný žánr uchopit, ale pokud si nemálo uživatelů právě u Screamek stěžuje, že nejsou dostatečně děsivé a tu srandu nevidí nebo vidět nechce, musím se já sám smát o to víc. K dokonalosti ale Kappas chybí docela hodně. Předně pak alespoň nějaká, klidně i jen předstíraná, soudržnost. Koncept by totiž nejlépe fungoval u celovečerního filmu. Takhle se pátrání po identitě vraha či jiných klíčových postav až příliš tříští s bezuzdným blbnutím. Ne snad že by Chadovy sebestředné monology nebo rýpavý humor na úkor Chanel no. 5 potřebovaly jakkoli doplnit. Klíčem k docenění seriálu ale zůstává v první řadě obdiv a respekt hlavních i vedlejších hereckých představitelek. Nevěřil jsem, že se Jamie Lee Curtis vrátí do sedla takhle rychle a ona si přitom každou scénu krade pro sebe. Nejvděčnější scény pak samozřejmě dostávají dvorní dámy Ryana Murphyho, tedy Emma Roberts a Lea Michele. Jakákoli jejich grimasa, uzemňující hláška nebo nechápavá otázka je jasným zlatem. Bavil jsem se, kroutil jsem hlavou, opět jsem se bavil, ale na samém konci potřebuji vědět víc. Právě po všem, co se stalo, může být případná druhá řada tou pravou výzvou. 2. série - 70% - Hra na hádání vraha tentokrát vzhledem k nízkému počtu nových charakterů příliš nefunguje a protože nemá cenu ji protahovat, jdou tvůrci s pravdou ven dost brzy. Od té chvíle se už zcela úmyslně cílí na bohapustou parodii, kterou ti, kteří už loni frflali, nyní rozhodně nemohli vydýchat. To bohužel také vysvětluje zcela mizivou sledovanost, jejíž čísla byla s přibývajícími epizodami tak nízká, až jsem měl podezření, že seriál sleduje div ne víc českých pirátů než amerických televizních diváků. Stupeň zábavy ale zůstává stále vysoký, protože Abigail Breslin se v pozici páté Chanelky stává dokonce mou nejoblíbenější postavou a byla to právě ona, u které jsem nejvíc trpěl ve chvílích, kdy byla nemilosrdně pronásledována zeleným monstrem. Extrémně potěšil také John Stamos, jeho nestárnoucí (?) fešácký doktor se smrtícím komediálním načasováním si pro sebe ukradl drtivou většinu scén. Pokud je tohle už nadobro konec, mám z něj dokonce pozitivnější pocity než o sezónu dříve.

Aksel se pro roli přislizlého Rogera narodil a vybroušené Waldauovo charisma filmu sluší, ale co naplat, předloha byla někde jinde. Na každý dobře zpracovaný nápad nebo bizarní vtípek připadá i jeden promarněný. Baví mě sice jak dramatický úvod, tak thrillerově mrazivý vývoj, na konci ovšem kvůli drobnému zjednodušování chybí uspokojivější pointy. Papírový Nesbø v sobě má víc lehkosti.

Nejcharakterističtější Spielberg snad za několik dekád. Žádná strana není černobílá, hlavní hrdina v podání dokonalého Hankse má s houstnoucí zápletkou stále jasněji srovnané lidské pohnutky a technická stránka zlomových scén (letadlo, zeď a koneckonců celý Berlín) je natolik blízká a zároveň formálně dokonalá, až to bere dech. I přes štědrou stopáž není prostor k nadechnutí a každý dějový posun nebo komplikace mě nutí zas a znovu roztočit mozkové závity a přemýšlet, jak z nastalé situace vykličkovat. A sem směřuje jediná, ale zároveň všeobsahující výtka. Všechno totiž dopadne tak, jak jsem bez znalosti konkrétních historických událostí očekával. Bolestně současné poselství působivě dolehne na diváka, ale zůstává pocit malé domů, kterou si Steven přihrál. V jeho rukou totiž taková tématika nemohla dopadnout špatně, ale i přes formální dokonalost mohla dopadnout ještě o chlup upřímněji.

Už když jsem ohromeně sledoval, jak Strong s Craigem zadaptovali rozvláčnou první polovinu mého nejméně oblíbeného knižního dílu do nejlepšího filmu, tušil jsem, že jejich poslední šíp bude po vzoru Katniss mířit velmi přesně. Naštěstí jsem se nemýlil a druhá Síla vzdoru se tak zcela samozřejmým způsobem stává mou nejoblíbenější hladovou adaptací. Může za to hlavně brilantní gradace, která z deprimovaných dialogů a pochmurné nálady přechází do tuhého boje, bolestivých ztrát - a ještě deprimovanějších dialogů. Dvě vrcholné scény (stoky a pochod k paláci) mě napínaly dokonce tak moc, že jsem i přes znalost všech zvratů chvílemi nedýchal. A přesně o tom Síla vzdoru je. O konci, který naplňuje tu nejtragičtější představitelnou ironii, o hrdinech, kteří zůstanou nenávratně poznamenaní a stojí mi za to jim fandit do poslední vteřiny. V první řadě jsou ale Hunger Games příběhem Dívky v plamenech, jejíž osud a odhodlání může být metaforou, předobrazem, varováním a vším možným dalším. I kdyby jen proto, aby na jejím místě nikdy nemusel stát nikdo z nás.

Nebudu lhát, i přes rostoucí diváckou frustraci je mi tvůrců líto. Pilot totiž působil jako nenáročná romantická komedie se sympatickým hlavním hrdinou, kterému nevyšel jeho téměř dojemný plán. Ale právě na konci první epizody, tváří v tvář nejobávanějšímu kancelářskému trapasu, končí veškerá legrace. Z vyvolené Audrey se vyklube tuctová holka, která neví co chce, pracovník parťák Ricky je tím otravnější, čím výraznější příběhové linky dostává, a o nesnesitelné Patti snad ani nemá cenu začínat. Jediní, kteří celou mizérii dokážou ustát se ctí, jsou Brian a Roxie, kteří i ty neprůhlednější pointy servírují s bohulibým nadhledem. Druhá hvězda je v hodnocení čistě z milosti, protože občasný dobrý nápad (remake Casablancy s tématem pobřežní hlídky) dokazuje, že někde v tom bahně se nacházel zárodek příjemného sitcomu. U toho ale také zůstalo a předvídatelný konec celé sezóny dokazuje, že dál už cesta nevede. Zrušení bylo pro tuhle partu vysvobozením.

Jak Hrdina potkal Krále démonů, padli si do oka a byla z toho láska jako trám. A jen tak mimochodem i nový způsob zemědělství. Maoyu hledá příběhové linky na místech vskutku netradičních, a přestože tak činí trochu zbrkle, moje sympatie si získává okamžitě. Ať už příjemně přestřelenými povahami hlavní dvojky, překvapivě vydařenou animací občasných válečných výjevů nebo nemožností po většinu času byť jen vytušit, o čem a o kom by mohla následující epizoda vyprávět. Právě tady ale tkví i zásadní problém. Z nepravidelně obměňované hromady vedlejších charakterů se mi k srdci přiblížila jen posmutnělá Služka Starší Sestra a v citlivějších chvílích i Rytířka. Ostatní sice mají dostatek potenciálu, ale když jediným poznávacím znamením Kouzelnice je časté usínání uprostřed důležitého dění, nemám moc šanci se jí (nebo dalším podobně ošizeným sympaťákům) dostat pod kůži. Protože stejně zkratkovitě či nečitelně působí i motivace všech vládců, církví nebo potenciálních záporáků, nezbývá mi, než zůstat u průměrného hodnocení. V množství uskutečněných či jen hrozících bojových konfliktů mám i po posledním díle slušný zmatek. Při dvojnásobné délce celého seriálu mohlo být všechno o třídu srozumitelnější a přirozeně i lepší.

Na první i druhý pohled nejprůhlednější vyprávěnka pro malé děti o klukovi, který měl v životě nehoráznou smůlu a o svoje místo na slunci musel každý den zas a znova bojovat. A na třetí pohled není nijak těžké rozpoznat šablonovité postavy a pochopit, že děj postupuje dopředu pomocí skoků, ve kterých se pro provařené klišé nejde daleko. Já ale při každém z těch tří pohledů jihnu, protože bezhlavě jednající Yuu je pro mě přesně tím typem hrdiny, kterému musím i přes hromadu jeho chyb bezhlavě fandit a přát mu každého (nedobrovolně) získaného spojence či dokonce přítele. A že jich je díky jeho upřímné nabručenosti nakonec docela dost. Moje osobní anime kniha odvahy a dobrodružství.

Villeneuve dává slovu napětí nový význam a nutí mě v křeči drtit opěradla sedačky nebo sledovat střechy, jestli nezahlédnu nevítaný pohyb. Nejde ale jen o syrovou akci nebo nepříjemné dialogy, kterým vévodí všechna jako břitvy ostrá prohlášení Benicia Del Tora. Stačí ta nejbanálnější situace, jízda autem nebo obyčejný pohled do mexické krajiny, kam by nikdo z nás nechtěl a vím to. Vím, že tohle je válka, ve které se nevyhrává a dvě hodiny v ní byly dost na celý život - abych je zároveň chtěl prožít nejednou znovu.

Napínavá a dětské nervy drásající honička s časem, kterou pohání dopředu milionový nápad. Už to samo o sobě by stačilo na oslňující zážitek, kdyby Riley a její emoce nešly ještě dál. Druhý den po projekci se totiž každý z nás probudí a popřemýšlí, kdo má zrovna v té jeho hlavě velení. V tu chvíli všechno zapadne na své místo a začne pracovat druhý plán, kde má každá dějová kapitola nezpochybnitelný význam. Pixar díky němu sahá po nesmrtelnosti, protože zranitelných a ublížených náctiletých bude vždy a všude hrozně moc.