novoten

Už když jsem ohromeně sledoval, jak Strong s Craigem zadaptovali rozvláčnou první polovinu mého nejméně oblíbeného knižního dílu do nejlepšího filmu, tušil jsem, že jejich poslední šíp bude po vzoru Katniss mířit velmi přesně. Naštěstí jsem se nemýlil a druhá Síla vzdoru se tak zcela samozřejmým způsobem stává mou nejoblíbenější hladovou adaptací. Může za to hlavně brilantní gradace, která z deprimovaných dialogů a pochmurné nálady přechází do tuhého boje, bolestivých ztrát - a ještě deprimovanějších dialogů. Dvě vrcholné scény (stoky a pochod k paláci) mě napínaly dokonce tak moc, že jsem i přes znalost všech zvratů chvílemi nedýchal. A přesně o tom Síla vzdoru je. O konci, který naplňuje tu nejtragičtější představitelnou ironii, o hrdinech, kteří zůstanou nenávratně poznamenaní a stojí mi za to jim fandit do poslední vteřiny. V první řadě jsou ale Hunger Games příběhem Dívky v plamenech, jejíž osud a odhodlání může být metaforou, předobrazem, varováním a vším možným dalším. I kdyby jen proto, aby na jejím místě nikdy nemusel stát nikdo z nás.

Nebudu lhát, i přes rostoucí diváckou frustraci je mi tvůrců líto. Pilot totiž působil jako nenáročná romantická komedie se sympatickým hlavním hrdinou, kterému nevyšel jeho téměř dojemný plán. Ale právě na konci první epizody, tváří v tvář nejobávanějšímu kancelářskému trapasu, končí veškerá legrace. Z vyvolené Audrey se vyklube tuctová holka, která neví co chce, pracovník parťák Ricky je tím otravnější, čím výraznější příběhové linky dostává, a o nesnesitelné Patti snad ani nemá cenu začínat. Jediní, kteří celou mizérii dokážou ustát se ctí, jsou Brian a Roxie, kteří i ty neprůhlednější pointy servírují s bohulibým nadhledem. Druhá hvězda je v hodnocení čistě z milosti, protože občasný dobrý nápad (remake Casablancy s tématem pobřežní hlídky) dokazuje, že někde v tom bahně se nacházel zárodek příjemného sitcomu. U toho ale také zůstalo a předvídatelný konec celé sezóny dokazuje, že dál už cesta nevede. Zrušení bylo pro tuhle partu vysvobozením.

Jak Hrdina potkal Krále démonů, padli si do oka a byla z toho láska jako trám. A jen tak mimochodem i nový způsob zemědělství. Maoyu hledá příběhové linky na místech vskutku netradičních, a přestože tak činí trochu zbrkle, moje sympatie si získává okamžitě. Ať už příjemně přestřelenými povahami hlavní dvojky, překvapivě vydařenou animací občasných válečných výjevů nebo nemožností po většinu času byť jen vytušit, o čem a o kom by mohla následující epizoda vyprávět. Právě tady ale tkví i zásadní problém. Z nepravidelně obměňované hromady vedlejších charakterů se mi k srdci přiblížila jen posmutnělá Služka Starší Sestra a v citlivějších chvílích i Rytířka. Ostatní sice mají dostatek potenciálu, ale když jediným poznávacím znamením Kouzelnice je časté usínání uprostřed důležitého dění, nemám moc šanci se jí (nebo dalším podobně ošizeným sympaťákům) dostat pod kůži. Protože stejně zkratkovitě či nečitelně působí i motivace všech vládců, církví nebo potenciálních záporáků, nezbývá mi, než zůstat u průměrného hodnocení. V množství uskutečněných či jen hrozících bojových konfliktů mám i po posledním díle slušný zmatek. Při dvojnásobné délce celého seriálu mohlo být všechno o třídu srozumitelnější a přirozeně i lepší.

Na první i druhý pohled nejprůhlednější vyprávěnka pro malé děti o klukovi, který měl v životě nehoráznou smůlu a o svoje místo na slunci musel každý den zas a znova bojovat. A na třetí pohled není nijak těžké rozpoznat šablonovité postavy a pochopit, že děj postupuje dopředu pomocí skoků, ve kterých se pro provařené klišé nejde daleko. Já ale při každém z těch tří pohledů jihnu, protože bezhlavě jednající Yuu je pro mě přesně tím typem hrdiny, kterému musím i přes hromadu jeho chyb bezhlavě fandit a přát mu každého (nedobrovolně) získaného spojence či dokonce přítele. A že jich je díky jeho upřímné nabručenosti nakonec docela dost. Moje osobní anime kniha odvahy a dobrodružství.

Villeneuve dává slovu napětí nový význam a nutí mě v křeči drtit opěradla sedačky nebo sledovat střechy, jestli nezahlédnu nevítaný pohyb. Nejde ale jen o syrovou akci nebo nepříjemné dialogy, kterým vévodí všechna jako břitvy ostrá prohlášení Benicia Del Tora. Stačí ta nejbanálnější situace, jízda autem nebo obyčejný pohled do mexické krajiny, kam by nikdo z nás nechtěl a vím to. Vím, že tohle je válka, ve které se nevyhrává a dvě hodiny v ní byly dost na celý život - abych je zároveň chtěl prožít nejednou znovu.

Napínavá a dětské nervy drásající honička s časem, kterou pohání dopředu milionový nápad. Už to samo o sobě by stačilo na oslňující zážitek, kdyby Riley a její emoce nešly ještě dál. Druhý den po projekci se totiž každý z nás probudí a popřemýšlí, kdo má zrovna v té jeho hlavě velení. V tu chvíli všechno zapadne na své místo a začne pracovat druhý plán, kde má každá dějová kapitola nezpochybnitelný význam. Pixar díky němu sahá po nesmrtelnosti, protože zranitelných a ublížených náctiletých bude vždy a všude hrozně moc.

Jsou škatulky, jejichž naplňování mě vždycky bude bavit sledovat a nadaný frajer, který svůj talent zničil v návalu pýchy a euforie, je jedna z těch nejoblíbenějších. Takovým návratům na vrchol nemám nejmenší problém uvěřit a jen málokdy mě šablonka kajícného machra umí zklamat. Jenže jedna věc je dobře napsaný archetyp a druhá věc je zkrachovalá kuchařská hvězda v podání Bradleyho Coopera. Jestli se totiž někdo narodil pro chlápky s rošťáckým kukučem, které chce okolí zabít a zulíbat zároveň, je to právě on. Poučení o životních chybách, které vás dříve nebo později musí přijít strašit, nechutnalo už dlouho takhle vydatně. Nemluvě o tom, že se Goldmanova kamera s veškerými laskominami roztodivných názvů mazlí tak něžně, že je z výsledku malý poklad pro všechny, kteří mají otevřené smysly.

1. série - 90% - Je pořádný nezvyk zaplout do světa Marvelu a nemít na každém kroku zvláštní efekt nebo správně přidrzlou hlášku. Funguje to přece na výbornou ve filmech s těmi nejslavnějšími oblíbenci z rudého nakladatelství, na stejnou výbornou pak v seriálových Agents of S.H.I.E.L.D. A pak si přijde nenápadný chlapík se slepeckou hůlkou, který se o volných večerech navléká do tmavé teplákovky a všechno je jinak. A přesto pořád na onu výbornou. Zvěsti nelhaly a z Daredevila se vyklubala temně vystínovaná omalovánka, kde každá rvačka končí krví jednoho (či klidně obou) protivníků, porazit nepřítele nutně neznamená z něj vymlátit duši a kde si můžete být jistí, že za každou chybu zatraceně draze zaplatíte. A díky dokonale napsaným dialogům si tím jistý opravdu jsem. Proto i v epizodách, kde se zdánlivě stojí na místě a Matt zrovna nepronásleduje zločinný živel libovolné národnosti, není radno nechat se ukolébat opravdu velmi pozvolným tempem, jakkoli byste třeba raději uvítali vyšší kadenci rvaček, mysteriózních náznaků nebo brilantně zahraných monologů Vincenta D'Onofria. Finální čtvrtina je totiž natolik smrtonosnou katarzí, že je čekání na další hrdinské kolegy najednou více než náročné. Vítej, ďáble strážný. 2. série - 100% - Hell's Kitchen jen čeká, až vysoké teploty zažehnou nevyhnutelnou jiskru a hlavní postavy jsou v nastalém dusnu jen figurkami na děsivě velké šachovnici. Nevěřil jsem, že se měřítko seriálu může zvětšit téměř exponenciálně, ale je to tak. Všichni mají co ztratit, každý čin má nevyhnutelný následek a vztahy mezi hlavními charaktery přinášejí jednu vyhrocenou chvíli za druhou, ať už v pozitivním či negativním smyslu. Největší devízou jsou hlavně pochyby a rozhodování všech zúčastněných. Proto si užívám sledování hlavního hrdiny, jak je vláčen tu směrem ke Karen jakožto Matthew a tam směrem k Elektře jakožto Daredevil. Jednoduchý rébus a jednoduché vrstvení identit má za následek o to vypjatější divákův zážitek. Ještě o stupeň výš je pak sama Karen, na jedné straně spjata citem k Matthewovi, na té druhé tažena ideovou souhrou k Punisherovi. A právě tam, v osobě Franka Castla, se nachází eso celého druhého dobrodružství z Rudochova světa. Jon Bernthal prostoupil mstitele s největším zbraňovým arzenálem tak hmatatelnou aurou, že si pro sebe celou sezónu bez problémů ukradl. Všechny postavy mě zajímají, všem držím palce do poslední vteřiny, ale u Punishera zapomínám dýchat. Zaslouženě vydřený spin-off. 3. série - 90% - Rozhodně jsem čekal, že budu s tímhle rudým ďáblem dlouhé roky, během nichž se se opět potká se všemi parťáky z Hell's Kitchen a okolí, při troše štěstí i s některými, kteří se dosud schovávali jen na stránkách komiksů. Neshody dvou obrů jménem Disney a Netflix ale zavinily opak a právě tahle poslední sezóna dokazuje, jak obrovská škoda to je. Luke Cage a Iron Fist odešli překvapivě, ale málokdo u nich vyloženě zaplakal, zato tady je znát, kolik linek se nechalo roky uzrát - a že i přes smířlivě uzavřený konec se chtělo pokračovat ještě alespoň jednou. Nejsympatičtější je, že se nekončí na za každou cenu velkolepou notu, naopak proti rozmáchlé druhé sezóně se akční scény nebo měřítko zápletky uskrovnily až neuvěřitelně. Místo záplavy ninjů a ikonických antihrdinů po boku hlavního hrdiny dorazila zatraceně stylově nemesis, kterou zná i ten, kdo o Daredevila zavadil jen náhodou. Agent Pointdexter svůj předobraz připomíná dlouho jen přesnou muškou, ale jakmile se začnou na povrch dostávat kostlivci minulosti, je jasné, že tady se půjde hodně hluboko. Právě jeho toxické pouto s Fiskem, už z dálky tragicky gradovaný vztah s (objevem sezóny) Nadeemem i jeho role zrcadlového obrazu samotného Matta jsou faktory, které z finální třináctky epizod dělají podívanou když ne v rámci seriálu nejlepší, tak určitě nezapomenutelnou. Jediným minusem jsou totiž Foggyho rodinné trampoty, které na jeho dobrotu věší úkoly až klišovitě nedůstojné. Zbytek je pečlivě promyšleným a na poměry Defenders univerza nevídaně soustředěným dílem, po kterém se chtě nechtě bude dlouho stýskat.

Zdánlivě nezfilmovatelná sbírka technických detailů a sarkastických monologů se v Goddardových rukách stala adaptovatelnou až překvapivě snadno. Byť za cenu toho, že Markovy útrapy s výrobou vzduchu, vody či kamenných nápisů výrazně zjednoduší nebo klidně zcela vynechá a o Watneyho osud se tak v první polovině nejde ani moc bát. Zato v závěru, kde předloha po všech haváriích a krizích napínala jen ztuha, se snaha o záchranu hlavního hrdiny mění v silně gradovanou symbiózu všech zúčastněných. Hlavním plusem tak překvapivě není skvělý Damon, ale typově dokonale obsazený Sean Bean jako Mitch a zejména celá posádka Hermesu v čele s Jessicou Chastain.

Jako kdybych se vrátil o patnáct let zpátky. Zemeckis svým nenáročným tempem vypráví neobyčejný příběh zcela obyčejně snícího člověka, aby hlavního hrdinu přivedl v samotném finále do katarze, která bere dech. Kvalit stejně laděných Trosečníka a Kontaktu tak nedosahuje hlavně proto, že přesně tohle od něj čekám a chybí proto překvapivý nebo dokonce ze sedačky zvedající moment. V názvu zmíněná Walk do ní ale naopak drtivě zarazí a navíc ukáže v plné síle to, co se dá od začátku tušit. Že Philippe Petit není žádný malý Filip, ale ve svém srdci hlavně Malý princ, který je hlavou a touhou přece jen někde jinde než my. U výšek, které nám, běžným smrtelníkům, (raději) zůstávají zapovězené.