novoten

Božská Sarah Michelle Gellar a minimalisticky absolutní ředitel Davida Thewlise mě dovedli k fascinujícímu rozporu. K filmu, který se dech beroucím způsobem rozvypráví, na dlouhou dobu potom zastaví, zdržuje, pocuchává všechna očekávání a přesto skončí tak dokonalou katarzí, že se těžko držím od nejvyššího hodnocení. Nepamatuji, kdy jsem si naposledy tak moc přál, aby nikdy nepřišel konec filmu a nakonec fascinovaně uznal, jak právě závěr dodal všemu řád a lehký punc geniality. Zatím 85%

Další šance na zábavně-dobrodružný film zahozena. Ta Emmerichova přímočará dětinskost a upřímnost, se kterou svoje příběhy vypráví, mě chvílemi skoro fascinovala. V důsledku je ale film jen utahanou báchorkou, ve které pralidi mluví angličtinou s blízko-východním přízvukem, mamuti staví pyramidy a poslední zbytky dobrodružství zachraňuje pětiminutovka se šavlozubým tygrem.

Vražedně napínavý neowestern s chlapácky upřímnou tradicí. To, co posmutnělý vypravěč vypráví, není jen příběh o naháněčce hodného a zlého, ale i vícevrstevnatý doklad o tom, že staré časy se vrátit nemohou. Originalita každým coulem, k zbláznění tísnivé ticho a pocit, že tahle historka mohla být ještě o pořádný kus delší.

Jazzem nabitá absolutní atmosféra Noir Yorku jako dokonalý úvod a rušivá voodoo záplava jako silně negativní protiklad. U mysteriózních thrillerů zkrátka čekám větší vyrovnanost a nestačí mi (jakkoli působivé a dokonale precizní) vygradované dopointování. Perfektně stylizovaná deprese tak se zbytečně přešpiněnou Louisianou těsně prohrává. 70%

Velká dobrodružná pohádka pro nás, co jsme celé ty měsíce a roky čekali, až to přijde a velkolepá podívaná, která se ve finále stává tak obrovskou, že to lidské smysly nejsou schopny všechno absolvovat a normální režisér ukočírovat. A právě tady se ukazuje, že dát si na film tolik času se někdy opravdu vyplatí do poslední minuty a dolaru. Lidumilné etnicko-ekologické poselství sice v mém případě svou otevřeností netrefilo cíl, ale všechno ostatní je součástí opusu, který tu ještě nebyl. Vykulených 90% pro film, jaký minimálně do svého pokračování nebude mít v globálním měřítku obdoby.

Všem odpůrcům, všem posměváčkům i všem cynikům opět vstup zakázán. Tady se totiž znovu trpí pro zlomené srdce, zoufalé činy neberou konce a pro tu pravou lásku by všichni šli světa kraj (a možná ještě dál). To, co kniha rozmělnila v nekonečných opakovaných úvahách na totožné téma, z toho dokázal Weitz vytvořit romanticko-dobrodružnou podívanou. Tolerance je sice stále třeba, ale kdo neodmítl napoprvé, neměl by ani teď.

Zemeckis sice už dávno nedělá ve filmovém světě revoluci na počkání, ale tímhle tempem v jeho animované úlitbě najdu nový oblíbený žánr. Zatímco Beowulf se tak moc opájel svou velkolepostí, až zapomněl na diváka, u Ebenezera už to nehrozí. Snad za to může nezastavitelný Jim Carrey, zdokonalená životnost postav nebo uchvacující efekt třetího rozměru, ale tři duchové mi přinesli nečekaně silné vánočně-zimní kouzlo, což se naposledy povedlo snad jen o šest let dříve Lásce nebeské.

Dokonale atraktivní prostředí, napětí v každém dialogu i bez tušení pointy a konec nekonečných antidiváckých úliteb pro vlastní osobu. Tarantino dospěl.

Ta odvaha zkusit pokračovat na té samé chatě o čtvrt století později mě překvapuje doteď. A to nemluvím o troufalosti předhodit divákům, lačnícím po další komedii, stominutové vzpomínání na něco, co je dávno pryč. Ale i tak se pár věcí nemění - Cabadaj se dere do popředí, Mácha je komediálně nejvděčnější postava a Převrátil funguje jako prostředek pro ztotožnění diváka. A ano, vedlejší ženské osazenstvo je zase neskutečně otravné. Nostalgie a posmutnělá náladovost je ale překvapivě fajn. Do hlavních postav jsem viděl, některým jsem fandil, aby se dokázali v životě otočit správným směrem a i když jsem občas cítil zbytečnou teatrálnost, pořád mě zajímalo, jak chtějí John s Pelantem tenhle scénář zakončit. Tam možná nakonec tkví kámen úrazu. Velká gesta, velká slova a okrajově vyhrocené vážné situace Sněženkám vážně nesluší. Přesto na tuzemské poměry obrovské překvapení. 70%

Zatímco sci-fi část mě zaskočila překvapivě výraznými logickými dírami, slepými dějovými uličkami a nedořešenou "mytologií" časových skoků, u romanticko-dramatické roviny jsem Schwentkemu zobal z ruky, Henrymu fandil a film pro sebe překřtil na Zakletý v lásce. Dlouho nikdo nebyl tak zbožňováníhodný jako Rachel McAdams coby Clare. 70%