novoten

Jim Sheridan na to šel chytře. Chladnou atmosféru původního filmu nemění na citový vydírák, ale přesto nechce diváka namočit ve stejné špíně jako postavy. Nechá přiměřený odstup pomocí nápaditě poskládaného soundtracku a hřejivé kamery a díky tomu překvapivě vyhrává boj proti srovnání s originálem. Původní Bratři a jejich celostopážní deprese bez výdechu v jistých chvílích ztráceli na síle, tady je nenávratná ztráta idyly díky jejímu upřímnějšímu zobrazení o to fatálnější. 85%

1. série - 85% - Drama protkané ironií v každém švu, vztahovka jedna báseň a nevyhraněných záporáků doslova plno. Gossip Girl je na první pohled stokrát viděná rutina, na ten druhý pak seriál, který se nebojí odkrýt pár teenagerovských tabu a to jedinečným způsobem a stylem. Dokážu pochopit, když občas schválně přepálená zápletka někomu nesedne, ale argumentovat tím, že se jedná jenom o "další blbost o mladých a bohatých pro mladé a bohaté" dokazuje, že dotyčný neviděl snad ani jeden celý díl. O to jsem pak radši, když u mě drbna celou první sérii bodovala, ukázala mi skvělé postavy (na teenagerovské straně vedou jednoznačně Dan a čím dál víc i Chuck, na straně dospělých krásná a elegantní Lily) a ve finálovém díle se nebála několikrát zaskočit úplným popřením klišé. Úkol tak zůstával jediný - nerozmělnit onen nezaměnitelný styl a atmosféru. 2. série - 70% - Drží si tvář, ale příběh občas hapruje až ostudně. Kvalitativní sinusoida letos vylétla jak silně nahoru (okolo poloviny série byla většina linií téměř bezchybná), tak i nečekaně dolů (bezradné hledání nové ústřední linky v úvodu nebo neschopnost přivést jedinou stálejší vedlejší postavu). V oblíbenosti je ale (mimo stabilně příjemnou dospělou část) už trochu problém. Stále vede romantický umělec Dan s rozervaným sukničkářem Chuckem, ale ze slečen zůstává jenom rozmazlená, ale přesto kouzelná Blair. Sobec Serena s věčným pocitem ublíženosti a hlavně fracek Jenny, kterou už nemohu ani vidět, klesly do těch nejspodnějších pater. Pokud mi je tedy více než polovina charakterů jedno nebo bych je nejraději neviděl, začíná být něco špatně. Nemluvě o tom, že vztahové peripetie jsou servírovány pravidelně, ale jakoby scénáristům už ani tolik nezáleželo, kdo zrovna co prožívá a hlavně s kým. Ta procentuální semdesátka se tak v základech povážlivě kýve a drží se pouze díky zmiňovaným postavám, stále dobře padnoucímu voiceoveru a výbornému soundtracku. Pokračování už se ale musí usadit ve věrohodnějším a romantičtějším duchu, jinak bude zle. 3. série - 90% - Záchranná injekce. S přirozenějšími vztahy jde všechno o několik tříd snadněji a tvůrcům k tomuhle zjištění přeplácaný finiš druhé sezóny pomohl. Nejvíc mi tak tentokrát vadí neskutečná nadstřelenost reálií, kde hlavní hrdinové půl roku po tom, co odmaturovali a řešili jenom Gossip Girl a občas nějakou rodinnou krizi, postoupili do hlavních rolí v celém New Yorku. Někdo kupuje nejdražší hotel, někdo sbalí největší celebritu, někdo točí příspěvek do zpráv v hlavním vysílacím čase a někdo rozhodne celou klíčovou politickou kampaň. A to všechno v podání devatenáctiletých sotva-vysokoškoláků. Jelikož si ale GG nikdy nehrála na seriál ze života, lze nad tímhle faktem zakroutit hlavou, usmát se a jít dál. Protože scénáristé rozehrávají ve vztahových liniích velmi silné manipulace s divákem, které jsem jim tuto sezónu s radostí spolkl i s navijákem. Přátelství rostoucí v lásku, láska měnící se v krizi a k tomu všechna možná skoro až telenovelová klišé, podané dokonalou formou, s grácií a prvotřídním nadhledem. Drbna zkrátka definitivně našla svoje místo, ví, jak na diváka, jak ho dojmout i jak s ním zamávat. 4. série - 70% - Na některé kvalitativní skoky se zvyknout nedá. A když se pak podzimní část sezóny stane nejhorším obdobím seriálu, je to menší rána pod pás. To, co scénáristé předvádí ve zvratech typu "dítě ruského bosse", se nedá zařadit jinam, než do škatulky s velkým nápisem WTF. Nejvíc otravuje to, že celá ústřední zápletka je znovu vyprávěna kolem sobecké Sereny. Zachránci tak zůstávají stejní: poživačný a rozervaný Chuck s královnou Blair a stále i Dan, který ale trpí tím, že si velmi dlouho jako kladná postava téměř nemá s kým nahrát. Když se pak stane nesmyslně otravná figurka i z Vanessy, zdá se kvalitativní dno velmi blízko. Přišel ale jeden vztah/nevztah s absurdní a přitom roztomilou dvojicí, který vyústil v osudový několikaúhelník a přinesl konečně to, proč jsem měl GG vždycky rád. Příjemnou nadsázku s uvěřitelnými emocemi uvnitř. Sice společně s vyjmenovanými oblíbenci zachraňuje v hodnocení více než polovinu procent, ale je to málo, protože se s ním nedá pracovat donekonečna a pokud by pátá sezóna měla pokračovat v nicotných a zoufale předvídatelných liniích kolem Natea nebo Lily, bude to možná konec. 5. série - 55% - Pocit, že jsem na Upper East Side viděl už všechno a pořád jsem u něj vydržel, velí dát vyšší hodnocení, ale tentokrát už musím být přísný. Stále sice zbožňuju Blair Waldorf i Chucka Basse a milerád se ztotožním s Danem, ale zbytek už je na mě příliš. Sereniny útrpné pohledy, intriky kolem Van der Woodsenových a Rhodesových (Ty jsi Charlie-Já jsem Charlie) nebo šílená linka s Chuckovou rodinou, kde už asi nikdo neví, kdo je čí matka nebo otec - to bylo zkrátka moc. Nejvíc mě ale překvapuje, že i s takhle nelogickými zápletkami nemám vůbec problém celou tu prodlouženou sérii sledovat a některé její aspekty si i užít. Bohužel při současném odfláknutí vztahů a nereálnosti VŠEHO, už dokážu oči přimhouřit jen do jisté míry. 6. série - 50% - Poslední zvraty na hranici snesitelné povrchnosti, zbytečné linky většiny postav (Rufus, Charlie, Nate i Serena) a pocit, že žádný seriál by neměl do konce toporně klopýtat. I posté se nechám nalákat na to, že Ed Westwick a Leighton Meester spolu mají neskutečnou chemii a právě pouto Chucka a Blair je tím posledním, co v Gossip Girl vydrželo z původních kvalit. Jakkoli je poslední sezóna v mnoha ohledech útrpná a postradatelná, jednu věc jí musím nechat. Poslední dva díly fungují jako mírně vylouhovaná esence všeho, co jsem měl kdy na seriálu rád. Takže když jsem sledoval rafinované plány, nečekaná (a občas bohužel i nepochopitelná) setkání či spolčení, nostalgie na mě nakonec přece jen dýchla. To, kdo nakonec skončí s kým, komu se v budoucnu jak daří a kdo nakonec byl pravá Gossip Girl, je v duchu celého drbnovského konceptu trochu úsměvné, trochu neuvěřitelné a občas i docela na škodu, ale tady už jde hlavně o osobní sympatie každého z nás. Ten trpký pocit, že druhá polovina seriálu byla jen parodií na polovinu první, ve mně ale i po letech zůstává hodně hluboko. XOXO.

Mendes umí všem vztahovým optimistům předepsat léky, ale tentokrát jsem od něj dostal jedny opravdu hořké. Haytheho scénář totiž bez zaváhání řeže do všeho, čeho se může člověk u manželství bát a vyvolává lehkou beznaděj, svou výpovědní hodnotou daleko překonávající běžné "vztahově poučné" pokusy. Ten, kdo mi do hlavy nalil tohle poznání, je ale hlavně Leonardo DiCaprio, který svou zoufalost snad ani nehraje a každý vypjatější moment je v jeho podání fascinujícím koncertem. Vyčítám tak asi jenom postavu duševně nemocného Johna, který vždycky všechno pojmenuje trefně a až obludně zraňujícím způsobem. Takový člověk by totiž letěl ze dveří po dvou větách klidně i se svými ohleduplnými rodiči. Hlavně kvůli jeho příliš účelové postavě tedy nakonec k nejvyššímu hodnocení nesáhnu, ale příběh z Revolutionary Road ve mně zůstane napořád. Po takto antigradačním a přitom absolutním konci to ani jinak nejde.

Scénář rezignoval i jen na náznaky komplexního příběhu, oblíbené figurky dostávají za každou cenu více prostoru a hraje se v prvním i druhém plánu na humornou stránku. A díky tomu to funguje o třídu lépe než první díl. Jakkoli je pokračování Madagaskaru snad ve všech ohledech čistý kalkul, tak tučňáci i lemuři rozesmívají, zebří dav jakbysmet a nezaostává ani oblíbená hypochondří stránka zoufalého Melmana. Kdyby se neukázala nesnesitelná a trapně nevtipná akční babča, mohl Útěk do Afriky pošilhávat po vstupu do skupiny skutečně vydařených animáků. Bez prázdných náznaků typu "koloběh přírody", které v prvním díle tak otravovaly, k tomu vážně neměl daleko. 70%

1. série - 100% - Největší a nejvtipnější vztahový zmatek, co si dokážete představit. Snad každý je členem nějakého toužícího x-úhelníku, každou chvíli doplácí na své slabosti a co nejčastěji perfektní slovní odpovědí stírá vedle stojícího spolužáka. Navíc takovou salvu dokonalých scenáristických absurdit typu "polovina dílu vyprávěna z pohledu žirafy" už asi jinde nenajdu. Snad v další sérii. Mými nejmilovanějšími se stali zaláskovaný bojovný delikvent Harima Kenji, sarkasmem sršící Akira a tuze roztomilá a něžná Yakumo. 2. série - 90% - Jsme zpátky a jsme ve formě! Harima, Tenma a Yakumo, Sawachika nebo třeba Miko. Všichni jsou připraveni na další várku bláznivých dobrodružství, ze kterých jde hlava kolem. Epizody, které nemají na naše postavy téměř žádnou návaznost jsou na pořadu dne stejně tak jako alternativní svět v Mexiku nebo žirafa pod postelí. V některých chvílích už je sice všeho trochu moc a z toho nekontrolovatelného zmatku kolem mi začne tuhnout úsměv, ale vždy se v pravý okamžik vrátí cit pro příběh a postavy. Nejvíc to dokazuje dojemné finále. Poselství o sourozenecké lásce je nádhernou tečkou.

Na to, jak bizarně a předvídatelně zápletka vypadá a jak otrávené byly první divácké reakce, je ta moje relativní spokojenost nakonec hodně překvapivá. Herci jsou fajn, hlavní trojice hereček doslova božská a ve všech těch nádherných lokacích vychází každý vtip lépe než v okoukaných městských kulisách. A i když je občas některá hláška nebo scéna trochu mimo, na konci mi úsměv z tváře nějak nechtěl dolů.

This is not a love story.. Možná ne, ale romantici tenhle příběh stejně budou zbožňovat. Tolik přirozených pocitů a nálad Marc Webb jednoduše musel opsat ze života a to tak věrně, že určitě nebudu sám, kdo se v Tomovi pozná. S přibývajícími odžitými léty stále aktuálnější smršť.

Viktoriánské kouzlo funguje jako nikdy. Mistr dedukce přichází v plné síle a jeho tvůrci na představení nové generaci vlétli tím nejpříjemnějším způsobem. Akčně, velkolepě a chytře. Holmes totiž umí rozdávat rány, ale hlavně umí dokonale zapojit mozek. V komplikované zápletce tak všechno zapadne na své místo, divák sotva stačí zalapat při bleskových vysvětlovačkách po dechu a Sherlock (a s ním i Guy Ritchie) může odejít středem jako vítěz nad svou vlastní pověstí. Tohle je zkrátka správné Dobrodružství s velkým D. A při jeho pokračování budu chtít být první.

Žánrová všehochuť, emoční smršť, dokonalí herci a hlavně neočekávaná podívaná. Peter Jackson natočil veskrze intimní příběh, kde i ten nejvelkolepější trikový záběr zůstává osobní touhou. Dějově si možná vystačí s nejjednodušší premisou, ale napětí, slzy a skvostná kamera mě na to nenechaly pořádně ani pomyslet. Komplexní a rostoucí zážitek.

Záběr od záběru zopakovaná Princezna ze mlejna, směšné předabování několika postav a děj vykrádající každou druhou pohádku. A přitom by ke snesitelnému filmu s tímhle solidním obsazením stačila malá Troška invence.