novoten

Riziko spoilerů 1. série - 70% - Údajně malý klenot je zatím malým zklamáním. Ashley jako holka od rány skvělá, Aiden jako záměrně nadsazený sukničkář jakbysmet, ale Spencer jako dobrosrdečná hlavní hrdinka už má svoje mouchy a další rozdělení postav na naprosto upřímné přátele a zákeřnou a pomlouvačnou partu roztleskávaček v čele s Madison je naivní tak moc, že některé situace vůbec nemůžu brát vážně. Tam, kde má fungovat partnerská chemie, tam funguje na jedničku, ale ta do očí bijící prvoplánovost zatím tahá výsledek prudce dolů. 2. série - 60% - Výtky zůstávají podobné, ale kladů bohužel moc nepřibylo. Snad jen z Aidena je definitivně hlavní tahoun seriálu, který svým nenuceně sympatickým vystupováním potěší, ale zbytek osazenstva zklamal rozhodně víc než minule. Vždyť už ani Ashley se nedokáže chovat věrohodně a každá maličkost je důvodem k hádce, kterou smaže až závěrečné objetí od Spencer. Ostatní dějové zápletky jen kloužou po povrchu a občas působí víc jako rady, jak si poradit s homosexualitou / závislostí / těhotenstvím. Na rozpačitý průměr tak druhou sérii vytahuje chytlavější úvodní píseň, Aiden, stále relativně příjemné prostředí a překvapivě velmi dobře fungující finále. 3. série + webizody The Day After a Five Years Later - 50% - Další kvalitativní propad a definitivní ignorace většiny postav. Z Kyly je vrcholně otravná figurka, Ashley neví, co chce a i Aiden už občas vyměkne. Posledním sympaťákem tak až do konce zůstává Glen, který přes hvězdu či závisláka dozrál do lehce rebelantského a outsiderského archetypu á la Pacey Witter z Dawson's Creek. Základním problémem ale je, že vztah Spencer a Ashley mě postupem času definitivně přestal zajímat. Když jsou spolu, tak se hádají, když nejsou spolu, tak na sebe myslí a když má jedna nebo druhá něco s někým jiným, její drahá polovička to se sladkým úsměvem umí odpustit. Díky, ale ne. Finále funguje, i když závěrečné pospojování postav zavání škatulaty "kdo zbyl na koho". A být fanoušek Spashley, tak možná i ukápne slza, ale takhle zůstal jenom lehký úsměv a nechápavě zvednuté obočí nad zbytečností dvou kratičkých dovětků. Nebýt to poslední sezóna a kdybych nebyl lehce nostalgický nad tím, že jsem s nimi všemi prožil tři sezóny, možná by to nebyl ani ten podprůměr.

V době, kdy už to řada fanoušků s Kobrou vzdávala, přišel dvojdíl, který se sice nakonec ukázal labutí písní seriálu, ale zahájil poslední sérii, kterou jsem si opravdu užil. Extra nadsazené akční scény, osobnější případ než kdy jindy a několikanásobně gradované finále. V téhle kombinaci nemůžu jít níž.

Němci si hrají na Nebezpečnou rychlost a jde jim to parádně. Díky zlatému období seriálu, tedy neopakovatelné chemii Semira s Tomem, je tahle Pekelná jízda nezapomenutelným thrillerem, kterému se leckterá áčková produkce nemůže ani přiblížit.

Ani mladší verze Billa Adamy nešetři charizmatem a akcí. Razor Flashbacks jsou jedinečným nahlédnutím do období začátku konfliktu a v takové podobě fungují na podtrženou jedničku. I z téhle poloviční epizody totiž dýchá atmosféra Battlestar naplno.

Konec srandy. Tam, kde byl první díl dokonalou jízdou, je pokračování už jen parodií a závodem o nejnepřijatelnější absurditu. Z maximálního zážitku se tak najednou stává prapodivná nechutnost, kde body navíc získává hlavně božský pár Jason+Amy.

Nejdřív jsem byl rád za to, že má western v moderním Hollywoodu pořád svoje místo, ale s touhle kategorií náhodně vybraných scénářů tam moc dlouho nevydrží. Appaloosa totiž přináší jen sled epizod ze zaměnitelného městečka se šerifovou kanceláří a saloonem, ale nikam nedospěje. Celý vztahově mířený příběh usne na mrtvém bodě a zúčtování přichází za pět minut dvanáct doslova z ničeho. Není se pak čemu divit, že se láká hlavně na herce. Ed Harris je znovu tvrďákem na počkání a Viggo Mortensen s nadhledem zvládá škatulku cowboy next door, jenže Renee Zelwegger s Ironsem ukazují, že se na Divoký západ dostali opravdu jenom omylem a jejich ušvitořené, respektive pak ležérní herectví tu nemá co dělat. Za tuhle trestuhodně provařenou šanci nakonec hodně přimhouřených 50%.

1. série - 90% - Nejlepší kriminálka, nejkrásnější vyšetřovatelka a největší seriálové překvapení. Kdyby mi někdo řekl, že se zamiluji do svého seriálově neoblíbeného žánru, s radostí bych se mu vysmál. Jenže Castle hláškuje s neuvěřitelnou kadencí, Beckett mu se sladkých úsměvem přihrává a chemie mezi nimi přímo září. Různorodost případů a chytrost i nadhled celého vyšetřování pak dávají zcela oprávněnou jistotu, že do dalších let bude z čeho čerpat. Neopakovatelný exemplář. 2. série - 100% - Když se z chytrých případů stanou geniální, když jsou ze sympatického týmu nejlepší přátelé a když je z krásné hlavní dvojice nejvymodlenější pár, mění se pravidla žánru. Promyšlené a nahláškované buddy kriminálky už jsme tu samozřejmě měli, ale s takhle dávkovanými porcemi napětí, vtipu nebo dojetí došli Rick, Kate a spol. už ve druhé sérii na vrchol. Vydatně tomu samozřejmě pomáhají i překvapující hosté (Marc Blucas, Dana Delany nebo Michael Trucco září naplno) a nenápadné šponování diváků od "ti dva by mohli být spolu" až k "proboha, dejte si pusu nebo snad umřu". See you in fall. 3. série - 90% - Není legrace dávkovat týden co týden originální prostředí vražd a tématicky do nich vměstnávat spisovatele, policistku i celkovou náladu. Štěstí je, že ať už to jsou pizzerie, soutěže krásy nebo paranormální jevy, tahle parta nikdy neztratí svou tvář a styl. Seriál ale díky svému tichému a nenápadnému zvážnění přidává epizody, které bezprostředně souvisí s minulostí či soukromím některé z hlavních postav a právě tam získává svou největší sílu. Třeba tradiční dvojdíl ve druhé polovině sezóny je v tomto případě mým nejoblíbenějším dobrodružstvím vůbec. Stovka to tentokrát není jen proto, že se v některých případech není zrovna těžké ztratit a souvislosti i přes maximální soustředění maličko unikají v rychlopalných dialogových výměnách. Jinak ale trvám na tom, že v (už ne tak nenápadně) vztahovém krimi žánru nemá Castle sobě rovného. 4. série - 100% - Na vrcholu žánru. Scénáristický tým kolem Andrewa Marloweho ví, že si může dovolit jakékoli odklonění od všeho, co by se dalo definovat jako "tradiční případ" a dává nám hromadu nových nápadů. A ty mají od Adama Baldwina přes zhulenou zombie až po tygra zařazenou nejvyšší rychlost. Tím spíš, že tentokrát už je seriál stejnou měrou vztahovka jako krimi. Navíc s koncem, který by i v čistě dramatických seriálech byl událostí naprosto nezapomenutelnou. 5. série - 90% - Game changer. Nová situace dává občas více, občas méně příjemně zabrat, nepřítel konečně získává konkrétní tvář, ale některé věci naštěstí zůstávají stejné. Třeba to, že jarní dvojdíl bere svým napětím dech. Nebo že epizody, které zabrousí do minulosti hlavních postav, patří k absolutní špičce (The Wild Rover s Ryanem v utajení je pro mě králem sezóny). A nebo to, že Stana Katic definitivně stárne do krásy. Vraždy, během jejichž zběsilého vyšetřování ani nejde uhodnout vrah, mi sice občas motají hlavu až moc, ale protože mi úsměv prakticky nesleze z tváře, není důvod se zlobit. 6. série - 80% - V důsledku logické zklamání, protože i přes vysoké hodnocení se tentokrát jede trochu na volnoběh. Je ale otázkou, jestli tvůrcům vážně docházejí nápady, nebo se mi koncept seriálu po více než stovce epizod nezačal opatrně ohrávat. Přikláním se spíš ke druhé možnosti, protože v dějové skladbě zůstává vše zdánlivě při starém. Opět je tu dramatický dvojdíl, při kterém jde o život, opět je tu paranormální případ, který zdánlivě nelze logicky vysvětlit, opět se jde do utajení. Jen je to bez většího překvapení a vyšetřování často jen prošumí kolem a renomé zachraňuje obvyklé špičkování celé party. Díky vyhroceným dobrodružstvím typu Under Fire nebo Veritas jsem si několikrát vzpomněl na doby, kdy se Castlovi v napětí, emocích i humoru mohl rovnat jen málokdo, ale jisté drobné obavy o budoucí kvalitu zůstávají. Není moc seriálových prostředí, kterým bych přál, aby chytily druhý (a v důsledku pak poslední) dech tak moc jako jedné kanceláři NYPD. 7. série - 70% - Svoji tvář si drží, ale dýchavičný je u toho až běda. A může za to v důsledku zejména zmatené manipulování s pozicí showrunnera. Jednoznačně nejslabší sezóna totiž trestuhodně ztrácí v dlouhodobých linkách. Nathan Fillion se sice dočkal vymodleného většího příběhu, ale jak Rickovo zmizení, tak příhoda z dětství, které si nový příběhový šéf David Amann rozepsal hned na úvod, dostanou při první větší šanci pořádnou facku. Vzhledem k Amannově odchodu po jediné sezóně obě záhady dostanou na vyřešení jedinou epizodu a působí jako slepé až hloupé uličky. Proto jsem rád za vydařené odlehčené vsuvky ze školy, noiru nebo alternativní reality. Týmová chemie je tu totiž i nadále nevídaná a čím dál zaměnitelnější "anonymní" epizody bez jasně viditelného směru ji jen zbytečně rozmělňují. 8. série - 60% - Poněkud smutná labutí píseň, kterou do průměrných vod poslala nová dvojice hlavních tvůrců. Alexi Hawley a Terence Paul Winter to mysleli dobře, když se pokusili vrátit ústřednímu páru jiskru, která se v posledních letech poněkud vytratila. Jít na to cestou z prstu vycucaného rozchodu byl ale špatný nápad a rozhodnout se po nátlaku publika vzít vše zase zpátky už zavánělo ostudou. Hlavně se ale potvrdilo, že po vyřešení smrti Johanny Beckett chybí dlouhodobá linka, u které by diváka bavilo odkrývat indicie a samotné odhalování LokSatu (podpořeno o pravidelnou účast neuvěřitelně nezajímavé Haley) zakopávalo od začátku do konce. Proto je posledních pár epizod až překvapivým vysvobozením. Na poslední chvíli sice zahrálo na silnou notu a příběhy s nesmrtelnou obětí nebo příchodem Satana nechaly zavzpomínat na legendární éru, ale na záchranu udýchaného dojmu to stačí jen zpola. Proto díky všem zúčastněným za úžasné finále, které potisící nechává vyniknout Nathana Filliona, pár překvapivých zvratů i konec, který široká veřejnost příliš neakceptovala. Vzhledem k hektickým okolnostem konce natáčení, hořknoucím dojmům z posledních let a hrůzostrašným castingovým změnám, které by nás v budoucnu čekaly, beru takový (byť uspěchaný) epilog všemi deseti.

Je fajn, že Boll pochopil, že když už musí Postal adaptovat, tak v silně satirickém duchu. Průšvih ale je, že se snaží zesměšnit všechno, točit krvavou akci a ještě pomrkávat na hráče. Zapomíná přitom, že to zvrácené kouzlo herní předlohy bylo ve volnosti. V rozhodování, zda si poklidně dojdu za zadaným úkolem nebo nasadím kočku na brokovnici a občasné podružné strefování se do Američanů jenom podpořilo atmosféru. Ale tady je právě tohle nenápadné pošťuchování dovedeno do extrému a tím pádem ztratí veškerou zábavnost, nemluvě o Bollově zdánlivě sympatickém, ale ve skutečnosti až trapně samolibém zviditelňování sama sebe. Jediným pořádným plusem je tak Sammy Bin Ládin a to je málo. Některé věci zkrátka pro film určeny nebyly.

1. série - 90% - Další žánr pod nadvládou seriálového krále. Jedna budova, nespočet misí a neodvratné poznání, že svět agentů, klientů nebo špionů ještě nikdy nebyl takhle úžasný a tajemný. Nejvíc samozřejmě učaruje mytologická linka osudů loutek, Ballardova pátrání nebo aury samotného Alphy, ale Whedon překvapuje hlavně tím, že i převážně epizodické missions of the week jsou žánrovými všehochutěmi a napětím zaostávají jen o chlup. Díky záchraně druhé série tak budoucnost zůstala ještě otevřenější. 2. série - 100% - Kdo ztratil pozornost byť jen na pár minut, ztratil se v Podkroví. Kdo boj s Rossumem vzdal úplně, ten udělal chybu přímo neodpustitelnou. Whedon, Minear a spol. dobojovali bitvu se sledovaností na úplném vrcholu a potenciál rozvedli tak velkolepě, jak snad ani nejvěrnější fanouškovská základna nedoufala. Ani nevím, co vyzdvihnout dřív. Jestli dokonalé výkony herců, lehkost, s jakou se jednotlivé mise proplétají s hlavním příběhem nebo smrtící gradaci, která provází závěrečné tři epizody. Nejhlubší dojmy samozřejmě zanechává finální Epitaph Two. Tolik překvapení, dojetí a nesmrtelnosti vyprávění snad ani na první zhlédnutí nelze pojmout. Událost sezóny je tedy za námi a nejchytřejší seriál svého období se loučí. A my můžeme usnout. Třeba znovu na tu malou chvíli, která trvala krásných šestadvacet epizod.

Zasloužil bych facku za to, že jsem dával všude najevo, že druzí Transformers nemohou být skvělí. Právě oni mi totiž znovu dali pocit naprostého štěstí z toho, že nám kinematografie darovala blockbustery. Pomsta poražených sice nepřepíše dějiny a nebude nikdy ničím jiným než dravou jízdou, která svým vizuálem předčí příběh (byť jakkoli neodolatelně pohádkový). Ti, co tolik propadli dobrodružství chlapce a jeho ochránce, jsou pojednou zklamaní, když Bayova vize přinese něco velkolepějšího. Já ne, já smekám před příběhem toho samého chlapce, který toho ale má tentokrát na práci o pořádný kus víc. Nadšení, vykulené oči a dojetí nad tím, jak opojný může film být. Kvůli tomuhle chodím do kina a je mi líto, že série už tenhle vrchol nikdy nedohnala.