novoten

Zatímco ve stupňovaném rozjezdu jsem byl nadšený (scéna s motorovou pilou nepostrádá napětí ani akci), v nevýrazně gradujícím konci se mi začal silně zajídat De Palmův režijní styl plný statických záběrů na pozadí "hučící" hudby. Pacino byl samozřejmě úžasný, věřil jsem mu první i poslední gesto (ačkoli mě iritovalo, že se s jeho grázlovskou postavou nelze pořádně ztotožnit) a asi ho neumím neobdivovat, ale ostatní herci včetně Michelle Pfeiffer nestojí upřímně řečeno za nic. Závěrečné pocity po zhlédnutí jsou vzhledem k očekávání nezapomenutelné pecky téměř až negativní, protože slavná Scarface je jenom dějově předvídatelným solidnějším průměrem.

Tahle touha diváka opravdu spaluje a hlavně v něm zraje. Už to může být dlouho, co jsem film viděl a sugestivní pocit přítomnosti u rituálu nebo paranoidních Billových myšlenek pořád zůstává. Cruise a Nicole jsou bravurní, Kubrickovo budování atmosféry za pomoci minimalistického hudebního doprovodu taktéž.

Není to čistě montypythonovský nářez (hlavně protože v době natáčení ještě Monty Python neexistoval), ale Cleese s Chapmanem a Palinem stejně udržují tenhle velezvláštní pokus v silném nadprůměru. Nejlepší scéna: letadlo. Tohle není jen humor, to je čirá genialita.

Z pozice kdysi opravdu zavilého (pro společnost snad až otravného) a dnes snad zasloužilého tolkienofila musím i přes mnoho nepochopitelných výjevů jít na tři hvězdy. Hobbit totiž není špatný film, ale porovnání s Jacksonovými trilogiemi nebo samotnou knižní mytologií samozřejmě nesnese a je třeba ho brát jenom jako samostatnou pohádku se závěrečným pomrknutím na znalce. Gandalf, Bilbo i trpaslíci jsou v pořádku, písničky stejně tak, protože adaptovat Tolkiena jako takového není se všemi odbočkami žádná legrace. Ale pokud někdo udělá z Gluma křížence mimozemšťana a žáby, ze vznešených elfů pokroucená nazelenalá stvoření a ze Šmaka přerostlého šakala, tak je dojem příjemné adaptace rázem pryč. Nehledě na fakt, že mě vousatý Elrond s hvězdami kolem hlavy bude strašit ve snech.

Co je horší než vidět dva filmy od Kurta Krena? Vidět ten třetí. Všichni, kteři jste na můj komentář narazili bez toho, abyste tušili, o co jde, utíkejte od tohoto do sebe zahleděného patlala tak daleko, jak jen je to možné.

Peří. Vejce. Hřebíky. Humus. Nemusím mít všechno.

Žádám moc, když chci, aby čtyřminutový film měl alespoň trochu děj a pointu a nebyl to jen sled nechutných obrazů?

Některé filmy vás i s pořádným odstupem důkladně změní. Country jsem se v době zhlédnutí posmíval, Reese víceméně ignoroval a po projekci najednou bylo všechno jinak. Cashe sice aktivně neposlouchám, ale všechna životní varování, která Walk the Line nenápadně sype jedno za druhým, jsem si tenkrát vzal k srdci a (jakkoli pateticky to může znít) rád bych věřil, že mi několikrát pomohla na těch nejdůležitějších křižovatkách zahnout správně. Nemám tuhle životopisnou podívanou mezi svojí top desítkou, ba dokonce ani mezi top padesátkou. Je v ní ale tolik pravdy ohledně pokušení, těžkých rozhodnutí, lásek i kariéry, že jsem si svého času dal do avataru Phoenixův portrét z kresleného plakátu - a dodneška jsem ho tam nechal. Osobní film v tom nejočividnějším slova smyslu.

Dokument, který udrží pozornost diváka po celou stopáž, což je u 142 minut úctyhodná záležitost. Pro fanoušky Stanleyho Kubricka povinost a pravděpodobně i obrovské uspokojení při sledování. Pro mě, jako pro diváka, který Kubricka nezbožňuje, ale uznává a respektuje, pak cenná výprava do zákulisí jeho památných děl. Nejpoutavější se mi nepřekvapivě zdály okolnosti tvorby mých nejoblíbenějších Mechanického pomeranče a Eyes wide shut. Překousl bych obvyklé chválení režiséra, protože je samozřejmě zasloužené, ale komentáře typu "Filmová historie se dělí na film před Kubrickem a film po Kubrickovi" už byly trochu moc.

Allen v armádě, v dělu, v beranici, s vějířem. Jeden z Woodyho nejlepších filmů, parodické vyznění v kombinaci s jeho typickými dialogy a monology bylo geniálním tahem. "Zvolte si zbraň" - "Vezmu si tyhle"