novoten

Návrat k pojetí prvních dvou filmů samotného Johna Wicka, které upřímně nemám rád. Celá sága mě začala bavit až se třetím dílem, který se definitivně přiklonil k akčnímu velkofilmu, kde posloupnost přestřelek nebo rvaček dávala větší smysl a kde nechyběl nadhled. A právě ten dodávala nejčastěji postava Winstona, jehož mládí onen nadhled zoufale postrádá. Nepotřebuji pokusy o hlášky falešných tvrďáků, třikrát přerušený dobový hit, který za chvíli opět začne refrénem a už vůbec nepotřebuji laciné koketování s blaxploitation, které se míjí účinkem. Výsledkem je anonymní střílečka s přeostřenými nepřáteli, kupou stokrát viděných žánrových klišé a v samém závěru i několikanásobné popření vší logiky nebo dosavadních vnitřních pravidel.

Vše se dá shrnout jednou větou, která zazní i v sérii. Když je v sexuálním skandálu přítomna žena, táhne se s ní dlouhé roky a komplikuje jí pracovní i osobní život. Když se něco podobného stane muži, zdaleka takovou sodu nedostane, leckdo ho dokonce pochválí. A ať aféra s Monicou dopadla jak chtěla, globální náhled na věc se ani po desítkách let nezměnil. Proto jsem se nejvíc těšil na fázi sbližování hlavního páru, která Billa Clintona trochu polidští, ale paradoxně tahle část, neoddělitelně spojená s postavou kyselé Lindy, je neúměrně natažená i díky proměnlivě důležité účasti vedlejších postav. A zatímco trojice Bill-Monica-Linda je zahraná přímo neuvěřitelně, ať už se herci svým předobrazům podobají či ne, vedlejší role, jakkoli je většinou ztvárňují sympaťáci, působí nad plán a jejich linky často frustrují, nejvíc Cobie Smulders a Billy Eichner. Zkrátka a dobře, právě první pětice epizod, která nejvíc potřebovala dramatickou péči, by mohla být sražena do dvou hodin a o nic zásadního bych nepřišel. Zato celý mediální a výslechový humbuk, o kterém jsem myslel, že ho po stránce fakt dobře znám, napíná emocionální bohatostí a hmatatelnou zranitelností hlavní hrdinky. Nechápu, že předchozí sezóny byly ověnčeny záplavou cen pro hlavní představitele a právě Impeachment zůstává takhle vzadu. Kontroverzně načasované kontroverzní téma by objektivním kvalitám bránit nemělo. V hodnocení zůstávám nakonec o malý krok níž, než v předchozích případech, protože některé delší linky vyzní do ztracena, ale za konkrétní scény či epizody přesto tuto nečekaně zapadlou adaptaci doporučuji i všem těm, kteří stejně jako já jednoho léta na konci devadesátých let při sledování televizních zpráv slyšeli v rodinném kruhu několikrát za večer nejrůznější teorie o jedněch potřísněných šatech.

Kdyby se se mnou někdo chtěl hádat, že je seriálová zastávka oblíbených postav jen výplní, neměl bych moc argumentů, jak oponovat. Samovo popasování se s odkazem a možnou budoucností a naopak Buckyho drásavé vracení se do neveselé minulosti "jen" posouvá oba hrdiny tam, kde být mají a dává si s nimi právě takovou práci, jakou bych očekával a jakou bych si zároveň i přál. Děje se tak v až cynicky jednajícím politickém světě, kde není čas na nostalgii a dojemné vzpomínky. Show a štít musí jít dál, ať z toho pojde co a kdo chce. Scénář se navíc nebojí dotýkat společenských témat, na která v celovečerácích není dostatek času a kterých se dotknout je pořád ještě potřeba. Předkládá je naštěstí nevýchovným, ale příjemně konverzačním a přemýšlivým způsobem a právě to má největší zásluhu na extrémně pozitivních finálních dojmech. Tohle je daleko víc vlastní, do budoucnosti směřující krok, než jen povzdechnutí nad již jednou uzavřeným příběhem milovaného a nepřítomného člověka s hvězdami a pruhy na hrudi. A o tom, že Sebastian Stan už je "vyhraný" tak dokonale, že svoji roli v dobrém slova smyslu přerostl, se můžeme bavit zase někde jinde.

Na někoho asi bude melancholie, dlouhých pohledů do dáli a přemítání o smyslu bytí moc, já jsem se ale ve světě hledání čehokoli pozitivního v neveselém životě cítil ještě o chlup jistěji než posledně. Neprůhledná honička hodných a zlých, kdy do poslední chvíle není zcela jasné, které skupině bych chtěl a měl držet palce. Žánrově zúžený, prožitkem zvýšený počin, který se nebojí být kontroverzní, nezvyklý a přitom nevykročit z akčního nadpřirozeného hororu.

Někdy klasicky vystavěná cesta outsidera ke schopnostem, jindy vyprávěnka ze života, pak zase akční řež, komedie, filozofie a v neposlední řadě až zarážející množství krve nebo otevřenosti. Jsem moc rád, že jsou osudy Kanekiho a jeho přátel i nepřátel nečekaně vystavěné, efektní a pokaždé, když jsem si myslel, že už mám jejich žánr a záměr prohlédnutý, přišel další překvapivý úhyb. Málokdy se povede koktejl tolika přísad namíchat s univerzální chuťovou dohrou pro každého.

Na první pohled snad lehce ohraný námět alternativní verze dnešního Japonska, kde není všechno jak by mělo být. Ale už na ten druhý si mě omotaly úžasné postavy a už nepustily. Charismatický Hei / Li, éterická Yin nebo odhodlaná Kirihara mě vtáhly do světa kontraktorů, loutek a Syndikátu a z Darker Than Black se vyklubala velmi příjemná a překvapivě intimní sci-fi. Ta funguje jak v dlouhodobém vývoji charakterů, tak ve vedlejších linkách jednotlivých nepřátel a i když mě finále více než uspokojilo, natěšení na další, filozofičtěji pojatou sérii, funguje naplno.

Viktoriánská Anglie roztahuje svá andělská křídla, v sídle rodu Phantomhive panuje tajemná atmosféra a Ciel s věrným Sebastianem vyráží v sherlockovském duchu vyšetřit nějakou podlou nekalost. Po pár minutách jsem byl přikován, po prvním díle nadšen. Kuroshitsuji spojuje nenápadnou mystiku s mytologickými postavami roztodivného původu a atmosféra sešněrované a přitom zkažené Británie je už jen dokonale padnoucím prostředím. Když se přidá nejrůznější styl humoru vedlejších postav (u mě vede jednoznačně Tanaka), stává se ze seriálu nenápadný klenot anime.

Tracyho znám z dob 30 Rock, pozapomenutého, ale zároveň nestárnoucího a chytrého sitcomu. Patřil v něm k těm slabším postavám i hercům, ale byl součástí sympatického kolektivu a svou parodií na sebe sama dokázal občas přijít se skečem, který potrhal bránici. Jeho osobní skandály i eskapády jsem zaznamenal, ale pořád jsem si myslel a i nadále myslet chci, že šlo o pózu, nadsázku, zkrátka a dobře, že není takový dacan, jakým se občas zdá. Protože ale ve svém kratším speciálu z této podoby zastydlého čuněte vystoupí jen při přivítání a rozloučení, dokonale mě otrávil. Gagy jsou nevtipné, pointy upocené a hloupé a svým chováním opilého teenagera, který sebeprázdnější pointu třikrát zopakuje a natáhne pro toho jednoho diváka, který se zrovna nesměle a ze zdvořilosti uchechtává, mě docela často jako diváka uráží. Jedna hvězda pro soukromou vzpomínku na Tracyho Jordana, jako celek ale jednoznačně nejhorší pokus o stand-up, co jsem kdy viděl.

Smyslně natočené sexuální napětí i dění, vizuální stránka a soulad zvuku s obrazem na tak vysoké úrovni, že nedokážu odtrhnout zrak, ať se zrovna odehrává cokoli. Bohužel se přibližně od třetí epizody dějí věci nevěrohodné, směšné a v samém finále i naprosto hloupé a diváka urážející. Je úplně jedno, kdo si hrál, hraje a bude hrát a s kým, ale na konci nezůstane v centru dění jediná sympatická postava. Lily-Rose Depp je fascinující daleko za první signální, zato The Weeknd prohrál na celé herecké čáře. Zákulisní koncovku HBO se zrušenou epizodou, mohutným přepisováním směřování příběhu a vší okolní kontroverzí nejsem schopný prokouknout, ale jednou o ní snad vznikne seriál lepší než ten právě skončený.

Jako střípek zrcadlící antologie nepasuje od začátku do konce vůbec nikam. Když ale retro démonovi půjdu naproti a budu výslednou směsku brát buď jako alternativní vesmír nebo jako příběh, který si v seriálu někdo pustil na Streamberry, nezbývá než smeknout. Protože takhle se dělá pocta, takhle se vyzobávají dobové drobečky a takhle se poslouchají Boney M.