novoten

Překvapuje mě, pro kolik diváků právě Loch Henry příliš vybočuje z konceptu. Pro mě do něj totiž zapadá, ale ne tak okatě a nápadně, jak se tomu často děje jindy. Vidím nutnost jít s davem, aby se jedinec dostal dostatečně daleko, a to je právě to, za čím se cyklus vždy rád otáčel. Navíc vyostřená škodolibost udržela hranici hraní si s konkrétním žánrem tak vysoko, že nikdy nedojde k prázdnému trápení diváka či protagonistů.

Je tradicí, že každá třetí série začíná ženou, která narazí, pak narazí znovu a pak se to s ní veze takovým způsobem, že mi jí musí být líto, ať by provedla cokoliv. Nosedive byl nekompromisní natolik, že mě frustroval, Joan je nápaditější, praštěnější a v rovině meta tak nadnesená, že ji stavím o schod výš. Zároveň je ale natolik závislá na aktuálních tématech v čele se streamovacími službami, že jí hrozí, že snad z celého cyklu zestárne nejrychleji. O to víc jsem si ji ale užil právě teď.

Cirkus Bartošek uvádí: Šašek a královna. Baví mě, že to Kazmovi vyšlo, že zlákal davy lidí bez rozdílu věku na událost, aniž by bylo jasné, o co v kině půjde. Jasné bylo nepřekvapivě snad jen to, že nic nebude tak, jak se zdá. Což je asi ten důvod, proč se ve všech veřejných sférách diváci předhánějí v tom, kdo je nejvíc rozpálený doběla za to, že The Movie vlastně nebyl moc movie. Tenhle sedmilhář, poťouchlík, narcis, provokatér i doslovný komediant totiž zaútočil na různé lidské signální v čele s mamonem a vyhrál. A udělal to v celovečerní epizodě pořadu ze streamu, kterou měl tu drzost poslat do kin. Je v ní samozřejmě hra, je v ní hromada kliček, spousta hlášek i spousta neduhů, které se sem z tuzemské kinematografie přece jen procpaly. Jen mi to nedá, zase mu sedám na lep a říkám, že to je od srdce. Alespoň tak moc od srdce, jak to Kamil Nekamil ještě dokáže. A ano, zase to vypadá, že dělá dlouhý nos na všechno a všechny. Ale nejspíš ne na všechno. A určitě ne na všechny.

K prasknutí napínavý a k neudýchání gradující nesplnitelná mise, kterou se možná neredefinuje celý žánr, ale série určitě ano. Nechápu, jak to McQuarrie dělá, že je díl od dílu intenzivnější, nepředvídatelnější a i přes množství lokalit a postav sevřenější. Všechno, co vidíme, je známé z jiných filmů či značek a stejně to snad nikdy nevypadalo a neznělo takhle dobře. Pasáž na letišti mi přišla jako něco tak rafinovaného a tempem k dokonalosti vyladěného, až jsem se bál, že zbytek filmu se podobné lahůdce bude snažit jen přiblížit, ale díky Benátkám, motorce i vlaku byl pravdou přesný opak. Jedna z návštěv kina, kdy bych i po pěti hodinách chtěl přídavek.

"I bet we were fun." - "You wouldn't believe it..." Esence nejen parádní Marvelovky, ale i dobrodružného filmu, nezapomenutelné trilogie, nezaměnitelných hrdinů, zkrátka všeho, co si jen tvůrce může přát. James Gunn je opět za krále, protože i tentokrát udělal z nesourodé party tvorů, protivů a nešťastníků tým hvězd, kterým v žánru není a nebude rovno, protože ve své nadsazenosti, praštěnosti a jedinečnosti nikam jinam nepasují. Nechápu, jak dobře může fungovat kombinace pubertálních, dětinských a extra jednoduchých vtípků s nejlepší akcí celé značky a s do dna čerpanou dojímavostí, která mě nutí dorvat slzné kanálky nadoraz pokaždé, kdy jde někdo někoho zachránit, někdo vzpomíná nebo si někdo uvědomí něco, co divák věděl o nějakou chvíli před ním. Nikdo nezůstane zkrátka a já jen můžu úlevně oddychnout a žasnout, že i přes průvodní komplikace něco vyšlo takhle pohádkově.

Každý je unikát a filmová Barbie ten největší. Nějakou dobu jsem netušil, jestli do sebe všechny složky zvládnou zaklapnout a ruku na srdce, váhal jsem, jestli do sebe zaklapnou alespoň nějaké. Jenže plán vyšel a kombinace satiry, muzikálu, rodinného dramatu, komentáře i nejbláznivější komedie může fungovat jako letní podívaná i jako téma do nekonečné konverzace. A je úplně jedno, že je zalitá třemi vrstvami růžového absurdna.

Dokud se s baterkou hledí do tmy a pochoduje se po mořském dně, vzpomínal jsem na nedávné a zapomenuté Pod vodou a divil se, proč se nepřidá na množství atrakcí a nadsázky. A pak Jason Statham aktivuje svoje cheaty a přijde ještě daleko větší ohňostroj, než v jaký jsem se odvažoval doufat. Přiznaný zamilovaný přístup k béčkům, jaký žene hlavního hrdinu ke schopnostem Supermana, dost možná není možné překonat a pokoušet se o to v podobném měřítku může být i trochu škoda.

Bude to znít prázdně nebo namyšleně, ale moc bych si přál, aby Exodus měl čtyři nebo klidně pět hodin. Aby bratrské pouto, vysoké intriky, vedlejší charaktery obsazené slavnými jmény nebo paranoia hlavního hrdiny měly dostatek prostoru na to, aby klíčové scény udeřily plnou silou a zamávaly mnou. Takhle totiž většina dialogů působí jako výplň, ve které se Christian Bale může přetrhnout, ale nikdy nebude mít šanci udělat z efektní podívané pravý velkofilm. Pohledy do daleké krajiny, deset ran nebo finální voda jsou proto jen epizodami, na které se čeká jako na atrakce. Nedá mi nezmínit, že Princ Egyptský byl animák o poloviční stopáži a stejně řekl všechno srozumitelněji i komplexněji najednou.

Sestava užvaněných a věčně nespokojených chlapíků, kteří by rádi, aby jim všechno a všechny spadly do klína na straně jedné. Na té druhé smutná sestava žen, které si dovolují po mužích občas něco chtít. A když vizuálně nebo očekáváním od života náhodou vybočují z řady, dobrovolně čekají v koutě nebo se rovnou doprošují. Patrik Hartl si možná píše a točí erotické nebo životní touhy a cíle, ale výsledek je tak nepříjemně toxický, že se mu raději budu vyhýbat obloukem. Autorova masová oblíbenost v balíku předložených skoro-hodnot je pro mě slušně děsivá, ale v rámci agresivních dvacátých let bohužel i mnohé vysvětlující.

Pokus o zopakování totožného postupu v jiné retro době dopadl polovičatě. Ať už se hlavní scénárista prvního dílu Allan Heinberg dobrovolně odklidil k seriálům nebo se nepohodl s dalšími tvůrci, u pokračování už jeho jméno nefiguruje a je to znát. Ingredience jsou totiž stejné, ale jakási středová nit, která z dobrodružné pohádky udělala legendární podívanou, tentokrát chybí - a nebo je zašmodrchaná. Nebudu lhát, vážím si staromilské první poloviny, která se chová tu jako Superman od Richarda Donnera, tu jako fantasy béčka téže doby (myšleno v dobrém). Ani tentokrát se zbytečně nestaví propojené vesmíry, jen se jde po cestě komiksů tím směrem, kterým mířily před desítkami let v papírové i celuloidové podobě. A většinu času funguje i v navázání na válečné hrátky, protože jestli má někdo chemii téměř atomovou, jsou to Gal Gadot a Chris Pine. Jak se člověk přenese přes to, že se někdo objevuje v cizím těle a jak je s oním tělem poté nakládáno, zůstane sladkobolná, rozpačitá, ale přesto opravdová a uvěřitelná romantika, kde věřím každému slovu a při libovolně plačtivém prohlášení typu "Už nikdy nebudu milovat," ukápla nejedna slza i mně. Tím ale končí největší pozitiva a se zbytkem si nevím rady. Nemám problém s náturou a směřováním dalších postav, protože i to spadá do obrázkové tradice, ale nevím, proč je Pedro Pascal silou tlačený do módu Rock Me Amadeus a proč je ho v ději asi tak o třicet minut více, než by bývalo stačilo na bohaté prokreslení jeho motivace. Stejně tak časté "vychovávání" diváka je do očí bijící a morálních pouček na téma gender nebo consent mohlo být méně nejen kvůli tomu, že sem žánrově nepasují, ale protože jsou téměř polopaticky servírovány přímo do kamery. A konečně to nejtrestuhodnější. Finální souboj a co z něj vzejde je nejslabší částí filmu, která jak kdyby byla přítomna jen kvůli nutnosti se jakkoli se zápletkou rozloučit. Akce je banální a kvůli šeru neviditelná, závěrečná morální lekce nelogická, kostýmy a masky vůbec nefungují a hlavně se v tu chvíli jde k půl třetí hodině stopáže a jakkoli jsem se u filmu bavil, tohle rozhodnutí nic nestříhat nechápu ani trochu. Patty Jenkins podlehla velikášskému syndromu a Wonder Woman hlavně proto musela na završení trilogie zapomenout.