Haluzz

Film silný v detailech( I, jednak vizuálně - kadidlo, vizitky, čaj, cejchy ... a II, jednak v rámci příběhu - neustálé připomínání času, poznámek, postojů postav) ale postrádající víc spojujícíc prvků, včetně rovnoměrného rozměření času( bez kterého vyplývá odehrávání se během "pouhých" čtyř hodin značně nevěrohodně a nedramaticky) které by dodalo zdlouhavému snímku akčnější ráz, když už je i luštění hádanek zredukováno na nikterak poučné ploché žvanění a honičky na turistického průvodce po Římě.. Takhle se o akci stará pouze efektní Zimmerova hudba a explozivně-digitální finále.

Neskutečná hra s divákovým očekáváním. Croenenberg nám umožňuje pohled na svět, kde nic není jednoznačné( včetně stylistického určení žánru), kde se scénář i postavy samotné mohou ubírat jakýmkoliv směrem, nezávisle na jejich morálních rozhodnutích. Pocit napětí střídá pocit strachu za stejných podmínek a ve stejném tempu každodennosti, během kterého jsou postupně rozloženy všechny základní jistoty a zůstává jen nejistota a strach.

Brilantní scénář, který bohužel v poslední čtvrtině doplácí na vlastní doslovnost a důslednou " kaufmanovitost" jakoby zanevřel na celé předchozí budování nejednoznačnosti příběhu. Charlieho tah umístit do hlavní role/dvourole sebe samotného funguje při vší klasicky "spikejonzeovské" atmosféře neskutečna skvěle, stejně jako tematizování scénáristické praxe( zvyků, klišé, zlozvyků, automatizace, nerozhodnosti, nespokojenost s výsledným produktem, paradoxů a snah) vychází z celého filmu nejlíp.

Nerdózní rovina příběhu ubita tou klasicky komediálně-sterilně-poučnou. Škoda.

Beverly Hills, hvězdné datum 902.10 - pro geeky uspokojivý restart série, plný odkazů a hlášek, pro neznalce explozivní, vesmírná popcornová podívaná. Ale v každém případě chytře napsaná a zatraceně napínavá.

Skvostně dekadentní. Tak popisuje Sally své umělecké působiště, kabaret Kit-Kat Club v předválečném Berlíně, ale dal by se tak popsat i celý film. Kabaret, místo pro většinu zvrhlé, nechutné, nepřístojné, jízlivé, odvážné je tu ukázán jednak jako místo, kde se potkávají i lidé zajímaví a nezkažení ( ústřední milenecká trojice) ale zároveň jako místo reflektující tehdejší napjatou situaci ohledně nastupujícího režimu fašismu a celkové nejistoty. Silný děj milostné dvojice učitel-tanečnice je tu protkán glamrockově laděnými tanečními a pěveckými čísly, které na první pohled děj nikam neposunují a zdají se tak být jakoby " násilně vloženými " , ale Sallyin postoj a herecký projev se během nich mění v závislosti na událostech mimo kabaret. Silné, smutné, veselé, prostě skvostně dekadentní ...

Jeden jediný kop s otočkou( zato v příhodných souvislostech) vystačí na celý hodinu a půl trvající film , ale líto vám to není. Neradostná zpověď béčkového karatisty, neúspěšného otce i obyčejného, čím dál tím smutnějšího člověka, který se nachomýtne( opravdu?) k loupeži jedné Belgické pošty. Sebereflexivní postup funguje skvěle, jak z hlediska znalosti/neznalosti Jean-Claudovy předchozí tvorby( zbytečná pokračování, Segal) , tak z filmového hlediska - nadsvětlení/nedosvětlení scény, viditelnost filmových políček, předlouhé nájezdy kamery, funkce náhody i roztříštenost kontinuality děje. Největší nejistota ale pramení z nerozhodnosti JCVD, jestli se má stát " pouhým" zabíraným objektem dokumentu, nebo jestli i sobě něco přidat a udělat ze sebe samotného hereckou roli. Tyto dvě linie se prolínají celým filmem a pětiminutový monolog potom působí jako film ve filmu, ale i jako vykonstruované přiblížení postavy divákovi.

Vulgárnost ruku v ruce s upřímností. Prcičky nového tisíciletí, moralizující, nadávající, nesouložící. Klasická zápletka se ztrátou panictví na poslední chvíli rozkvétá v sestavě Hill-Cera v upřímnou zpověď o přátelství ( poslední scéna je všesdělující) , poškrábanou sem a tam scénáristickými kličkami a výkruty ( přeci jenom, Rogen je pořád víc herec než spisovatel) ...

Zoufalá křeč zmítající se někde mezi filmy Ritchieho, Scotta a Tarantina, avšak nechávající všechny své kvality v bohatých, nápadných trailerech a ve výsledném filmu servírující podivnou sebranku někdy zajímavých( Reynolds, Piven), někdy zoufale, křečovitě zbytečných( ninja kluk, nazi-trio bratři), někdy absolutně nedořešených( Flanagan) postaviček pobíhajících po jednom velkém kasinu a nechávající se unášet nešťastnými náhodami a trapnými náznaky děje. Když dojde na řežbu, Carnahan nezklame, ale finální " skandální" odhalení i nedomyšlenost většiny postav pohřbí i těch pár zapamatovatelnch scén. Jako střihové cvičení perfektní.

Šílenost v podobě zaprodání duše glam-Satanovi Gary Oldmanovi v ještě šílenějším podání Tonyho Scotta. Filtry, střihy, šumy, nevyváženost obrazu - nejlepší Hire snímek ze všech.