Haluzz

Škoda, že film vyprávějící o hranicích, odlišnostech mezi jednotlivými z nás, o rozdílech ve vnímání tragédie a neschopnosti komunikace si nenašel jednotný vyprávěcí jazyk a zůstal tak roztroušen na čtyři myšlenkově( Mexická část postrádá po většinu času jakýkoliv náznak souboje dvou odlišných pohledů) i vizuálně( po většinu času otravná cestopisná kamera, nutnost zobrazit každý detail bez spojitosti s příběhem) odlišné příběhy, ze kterých nejlépe vychází drama japonské chluchoněmé Chieko - scéna v diskotéce je jako impresionistický diptych, spřádá nepostradatelnost zvuku/hudby a klamavost a záludnost zraku, to vše perfektně nasnímáno i ozvučeno - a její potřeby citové vazby, přecházející v naivní a nepochopenou potřebu erotiky jako řešení problému. V ostatních částech " skládačky" chybí surový , až hyperrealistický důraz na emotivno Amores Perros a mozaiková zajímavost 21 gramů, bez kterých film jen ladně klouže po povrchu, ale k jádru se nedostane. Za výše zmíněné, Iñárrituovu pečlivou práci jak s herci( zapadnutí Pitta mezi figurky příběhu, vzhledově i výrazově se povedlo na výbornou ), tak i neherci celkově 70 %.

Film o nerozhodnosti Americké nižší střední třídy.

Scéna, kde John C. Reilly hledá pistoli, svítí baterkou do kamery a mluví do ní a zároveň k Bohu jen dokonale zobrazuje postavení média i Paula Thomase Andersona jako ultimátního filmaře, který se s tímhle, pro něj vysoce osobním filmem, vypořádává s pojetím příběhu jako takového. Krásné, lidské, dojímavé.

Terminátor ve Falloutovských kulisách s Madmaxovskými rekvizitami. Ovšem bez původního ( čti " z původních Cameronovek") strhujícího pocitu nevyhnutelného, což je u prvního dílu trilogie hledající svoje prostředky a přístup k látce pochopitelné( stačí si vzpomenout na Batman Begins). Ten( přístup) spočívá zejména v kladení důrazu na techničnost obrazu i narativnosti v první půlce - narozdíl od prvních Terminátorů sledujeme děj nikoliv z očí člověka( Connora, matky) ale z očí samotného, ač nepřiznaného, Terminátora(Marcus) a suché přechody mezi záběry i nejistota v návaznosti tomu přesně odpovídá. Kromě toho se dějem prolíná spousta chtěných, někdy i nechtěných odkazů( Independence Day - honička v údolí, Charlie' s angels - bitka na mostě, Alien - klaustrofobní prohledávání základny na začátku, War of the worlds - Harvestery atd...) včetně proklínaného " I' ll be back " . Film ale sám sobě podkopává nohy v poslední čtvrtině, kdy na sebe vrství zbytečné záběry, scény vyrovnávající se s dosavadními díly série, přičemž v souvislostech dění na plátně zcela ztrácí smysl a je z nich cítit balancování scénáře mezi otevřeným koncem a nenarušením samotného terminátorského kánonu( které by ovšem dodalo T4 větší dávku uvěřitelnosti a volnosti) ..-

Naprosto nefunkční a zbytečný film - jako další z řady komiksových adaptací i jako samostatný blockbuster odprošťující se od X-menovské trilogie, příčemž se drží stejných vyprávěcích prostředků, ale bez Singerovy rámující a pevné režie se film rozpadá na spoustu episod bez hlubšího významu spojené pouze hlavním hrdinou, kolem kterého se sem tam( kromě jediného svižně hrajícího Schreibera), naprosto nezávisle na příběhu vyskytují zbytečné, ploché a nedomyšlené postavy měnící minutu od minuty, na základě ničeho motivaci i způsob uvažování a ve výsledku platí jen za figurku, která spustí další várku nevkusných a nedodělaných digitálních orgií, kde se budou Wolverinovi čepele lesknout, svaly dmout, vrtulníky a továrny vybuchovat, ale bez žádného dalekosáhlejšího smyslu a příčemž přetáčené( = odbyté) finále sebere celému předchozímu filmu i ten zbytek smyslu co měl a utopí se ve zmatených scénáristických pokusech přijít s originálním a neočekávatelným nápadem. Tím pádem jsou nové postavy v celkové struktuře filmu nefunkční a " staré známé "( Xavier, Stryker) jsou šetrně vycpány vatou nebo upraveny, aby se zabránilo jakýmkoliv nesrovnalostem s X-trilogií, takže neznalého diváka nezaujmou a znalého zmatou. Už od skomírajícího Posledního vzdoru se zdá X-menovská látka jako perfektní námět na blockbuster, ale takhle to dopadnout opravdu nemuselo ...

Meditativní spirituální báseň nebo jen chytře poskládaná pohádka o věčné lásce zabalená do transdcendentního hávu? Od každýho trochu. Místy se necháte unést, místy jako by sám Aronofsky nabádal ke klidu a " jenom" věcnýmu pozorování, stejně jako neustálá končící/nekončící, prolínajícíse/neprolínající se, odehrávající se/neodehrávající se dvojí vazba v rámci celého příběhu. Důraz na fyzično ve španělské části proti asketizmu v budoucnosti v bublině. Tematizování feminního příběhu( Izzyna kniha) proti Tomově nehmotnému snu - A jejich interakce - Film plný protikladů.

Důkaz Hoffmanovi herecké flexibility. FIlm, který si záměrně hraje s vaším vnímáním postav, jak se mu zachce. Stejně jako Capote a jeho podivný akcent, místy ubraný, místy hnaný do extrémů, podle toho s kým/o čem mluví, si nejste ani s filmem jisti, kdy vás vede opatrně za ručičku příběhovou linií a kdy vás, za doprovodu líbivého, jednoduchého hudebního doprovodu,jen nechá utápět se v pohnutkách jednotlivých postav.

Špatný film.

Stylová, ale zároveň sterilní sonda do života před 50 lety plného předsudků, ze které vám zbydou v paměti jen věrně zpracovaná výprava se spoustou barevného listí ...

Fincher v zajetí scénáře a výsledného vyznění filmu. Rutinní thriller plný rodinných hodnot( které umí David tak perfektně rozkládat) ve kterém napětí mizí s příchodem lupičů do domu a jejich změnou z neznámé hrozby na bandu packalů, přičemž se dále a nevěrohodně mění na bandu psychopatů( záverečná scéna s kladivem á la Osvícení je zbytečně nevkusná). Temnější, osobitější přístup -- na základě řízení se Hitchokovými pravidly ( např. neukazovat dění střídavě mimo/i v úkrytu, nechat pracovat divákovu fantazii a stupňovat pocit strachu z neznámého, překvapější postup děje) - - by dodal filmu uvěřitelnosti. Bez něj se zalíbí jen příjemně civilní Whitaker a hrátky s kamerou.