Amputace

Jen škoda, že Nadal nedokázal toho snoba ve finále porazit. O rok později se mu to už naštěstí podařilo.

Jedinou chybou na tomto skvělém dokumentu shledávám jeho krátkou stopáž. Nadevše rád bych totiž sledoval Neumannovu práci s orchestrem například při čtvrté větě.

Odvážný projekt Jezero smrti doplácí na neschopnost režiséra rozhodnout, zda žánrové hranice "survival hororu" podvracet a překračovat, nebo pouze využívat. V důsledku toho je příběh příliš vykonstruovaný, atmosféra nevěrohodná a film z hlediska žánru nepřekvapující. K vykonstruovanosti: film postrádá kvalitnější "meziscény" - zvláště v první třetině filmu při "seznamování" s dětmi (viz scéna mučení, chabě motivovaná zabitím psa, která by přitom nemusela působit nevěrohodně, být jinak natočená a především lépe zasazená do střihové skladby: smrt psa - nabourání auta - prostřih na téměř již k smrti zmučeného muže; v kontextu dosavadního děje jde přitom o vůbec první scénu explicitně odhalující krutost dětských hrdinů). K nevěrohodnosti atmosféry: atmosféra je nejvěrohodnější v úvodu filmu (cesta partnerů k jezeru, jejich první střetnutí s dětmi), pak už jen ztrácí, protože se filmu do té doby nepodařilo vykreslit ani jednu z postav, divák tedy nepociťuje ani strach o hrdiny (přirozeně tedy ani napětí), ani strach vyvolaný zápornými postavami (film se nehlásí k hororovým schématům lekaček a děsivých momentů) a celá atmosféra současně budí dojem nepatřičnosti: divák při absenci jakékoli psychologie přirozeně nechce přistoupit na premisu dětí, které se snaží zabít dospělé. K nepřekvapivosti: film využívá a zneužívá žánrových klišé, originální premisu zasazuje do schematického filmového stylu (je v tomto podobný filmu Saw, který však i přes mnohá žánrová klišé, jimž se nevyhnul, přinesl originální režijní (audiovizuální) pojetí), překvapuje ovšem závěrem, který "survival horor" překračuje a zdá se být jeho jistým popřením.

Rozhodně jeden z nejúčelnějších filmů o násilí, které jsem viděl. Neúčelnějších v tomto smyslu: Haneke totiž fragmentární civilní a nahodile pospojovanou formou dostal diváka přesně tam, kde se běžně nachází běžná oběť co do motivace jen těžko pochopitelného násilí. Také jasně rozlišil uměleckou hodnotu tohoto filmu na čistou a nečistou - či pošpiněnou distribučními texty a jakoukoli jinou "předprojekční" připraveností. Závěr, k němuž film nespěje a který nic nepředurčuje, totiž vsugeruje prolnutí s psychologií a utrpením obětí (a ostatně všech zúčastněných) finální scény pouze u diváků zcela neznalých obsahu filmu. U těch ostatních (mezi něž se bohužel řadím i já) se dostaví jen rozpaky a tichý obdiv nad Hanekeho tvůrčí obětavosti (kdy v podstatě vědomě obětuje byť minimální atribut zábavnosti filmu pro nějaké důležité sdělení, které se s tímto přístupem jeví o to naléhavěji) a schopnosti nebývalé tvůrčí manipulace.

Ian Hart je nejlepší a mé představě skutečného Beethovena nejbližší jeho filmový představitel - překonává tedy i skvělého Eda Harrise a Garyho Oldmana z filmů Ve stínu Beethovena a Nehynoucí láska. Dokument sám o sobě je skvostný a i zbylých osm mistrových symfonií by si bezpochyby zasloužilo poctu podobnou této. ... "Everything is different from today."

Mrazivé.

Umělecky nejzásadnější film němé éry, který možná v učebnicích proslavila na tu dobu revoluční kombinace obrazových detailů a polo-detailů, ale který se nicméně stal nesmrtelným pro lásku a upřímnost, s níž Dreyer téma uchopil a všem filmařům a divákům tím ukázal, jak čistým uměním může film ve skutečnosti být. __ Film jsem viděl s hypnotickým hudebním doprovodem.

Pro mnohé němé filmy a zvláště pak pro filmy impresionistické typické konvenční řazení příběhu je v Usměvavé paní Bedetauové zcela rozvráceno a podpořeno navíc pozoruhodným vizuálním ztvárněním. Také je to jeden z prvních filmů vůbec, který nesmýšlí o psychologii postav pouze jako o archetypální rámcové vykalkulovanosti, nýbrž jako o komplikované vnitřní studii, jejíž prioritním posláním je nejen znejasnění těchto postav, ale rovněž docílení jejich větší komplexnosti a možné zpětné interpretovatelnosti ze strany diváka. Motivy přemisťované vázy nebo nabité zbraně jsou natolik nadčasové a filmově využitelné, že je lze v rámci dalšího vývoje filmu snadno považovat za přelomové.

Ačkoli Griffithovy tvůrčí schopnosti nelze než obdivovat, jeho vrcholné dílo trpí značnou rozkolísaností a absencí byť minimální režisérovy soudnosti. Megalomanská a egocentrická Griffithova vize je pro dnešního diváka při své tříhodinové délce takřka nestravitelným soustem, které více než pro diváka, funguje samo pro sebe a samo o sobě. Mimochodem, uživatel Matty předložil velice zajímavou otázku.

Ačkoli mi režijní styl Friedricha W. Murnaua není ne blízký, tento film, zvláště pak když se rokem vzniku a žánrovou škatulkou vysloveně nabízí ke srovnání s Kabinetem doktora Caligariho a vymaníme-li jej navíc z nedotknutelného království zlatého fondu němého filmu, čímž ztratí svoji nepostihnutelnost, nejen že se Caligarimu ani zbla nevyrovná, ale vyjímaje několika nadhledů a podhledů a dobrých hereckých výkonů nenabídne takřka nic pamětihodného.