Sarkastic

„Jak se menuje naše dcera?“ - „Jak to myslíš?“ - „Jak jí říkáme?“ - „Říkáme jí ménem.“ - „Aha, jasně. Zahrajeme si hru. Napočítáme do 3, pak na ni zavoláme ménem a uvidíme, na koho se otočí.“ - „Proč?“ - „Bude to zábava, uvidíš. Takže…raz, dva, tři…“ - „Galadriel! - „Co to má jako do prdele bejt?!“ Jako by nestačilo, že se vám během spánku zhmotní dcera, ještě má jméno po nějaké elfce! Era ora je vcelku svěží počin. Ten koncept času, kdy každých pár hodin postava přeskočí o rok dopředu, je poměrně funkční. Divákovi je jasné, že podobně jako třeba v Na Hromnice o den více se musí hlavní hrdina nejdřív poučit, aby se z časové pasti dostal, ale to mu na zábavnosti a do jisté míry i originalitě nijak zvlášť neubírá. Zpočátku je snímek odlehčený, místy i vtipný, postupně však začne hrát na posmutnělou, melancholickou notu s varovným podtónem (aneb zvolni a žij přítomností). Toho zvážnění je podle mě trošku škoda, ale ten apel filmu je jasný. Dávám solidní 4*. „Život je to, co se vám stane, zatímco budete plánovat něco jiného.“

„Proč nikdo nejde?“ - „Není lepší způsob, jak vyhodit lidi, jako nechat je čekat.“ Malá Dita věru nedostala ty nejlépe rozdané karty. V rodném listu má cejch v podobě údaje o nemanželském dítěti, vlastní otec se jí zřekl, o dědu přišla vinou smrti, matka odešla a ponechala společně s babičkou o žebrotě. Dostane dívenka šanci na lepší život? Ditě není těžké z pozice diváka fandit. Jak její mladší, tak i starší představitelka působí sympaticky, navíc Dita naráží na spoustu lidí s nepěknými charakterovými vlastnostmi v čele s její cynickou a chladnokrevnou matkou. Jenže jak dospívá, její povaha spolu s hormony vytváří koktejl, který vše ztěžuje. A kruh s matkou se symbolicky uzavírá…Za sklon k melodramatičnosti, určitou dávku předvídatelnosti a občasné těžko pochopitelné dívčino chování dávám „jen“ slabší 4*. „Můžeš se ze statku vždy vrátit domů, jestli tě vyženou. Ale neodcházej předčasně, přijmi bezpráví.“ - „Copak by se člověk neměl postavit za svou pravdu?“ - „Ale jo, myslím, že by měl. Jenže co je to vlastně pravda? Ten, kdo má moc, bude mít i pravdu.“

„Proč seš na ni tak přísnej? Seš z ní úplně rozhozenej. Mně přijde vlastně docela v pohodě. Je to taková zmatená, srandovní ženská.“ - „Jenže tahle zmatená, srandovní ženská je pěkně vypočítavá, víš?“ - „Mně přijde spíš taková…já nevím. Zoufalá?“ - „To vona přesně chce. Abys ji litovala, pak si s tebou může začít hrát.“ Má očekávání byla vysoká. Přesto, na tu nálož, která mě čekala už od úvodu, jsem nebyl dostatečně připravený. Necelou hodinu jsem se totiž naprosto královsky bavil. Bylo to tak krásně škodolibé a cynické, téměř přesně podle mého gusta. Jenže jak neměla první hodina k dokonalosti daleko, potom film nabere grády, až ten úsměv divákovi začne tvrdnout na rtech. Pak je snímek až nepříjemně mrazivý, a já kvůli této nečekané změně kurzu pocítil drobné zklamání. Podobně jako z neuspokojivě otevřeného závěru. Proto s hodnocením končím „jen“ na silných 4*. Nicméně doufám ve Lva pro Pekovou. Ta byla tak moc autentická a kradoucí si každou scénu pro sebe, až jsem pojal podezření, že to snad ani nehraje, a je taková i v reálu.

„Běda vám, pokrytci, tobě i tobě a tobě. Běda vám za falešnou víru! Běda tomu, kdo ve mě nevěří, kdo nevěří v příchod Krista, který vám byl seslán Stvořitelem nebe a země. Vpravdě běda vám, soudný den se blíží. Bůh mě vyzval k proroctví před Jeho tváří. Běda tomu, kdo nevěří! Protože jen ti, kdo věří, budou vpuštěni do království nebeského. Amen.“ No, amen. Aneb není nad to, když váš příbuzný začne studovat teologii a jebne mu u toho. Pak nemusí děsit jen malé děti, ale může svými pomatenými kecy nahnat strach i vám…Věděl jsem, že budu všechno, jen ne cílovka. Přesto jsem se snažil přistupovat ke snímku jako ke spirituálnímu filmu s co nejmenšími předsudky. Ale i přes mou snahu to prostě nešlo. Slovo je přehlídkou konzervatismu, sektářství, zpátečnictví a zaslepené víry. Zároveň je divákovi u jeho sledování poměrně nepříjemně, svou roli v tom jistě sehrává i zvuk v podobě neustálého nevlídného větru na pozadí. A závěr? Mohl by být dojemný…kdyby nebyl tak zrůdně demagogický. Takže stejně jako u Gertrudy dávám pouze 2*.

„Udělala bych dneska přednášku pro holky na svobodárně během večerní školy. Tady se šíří fámy, možná jim to plete představy o těhotenství a o dětech obecně. Fámy se nejlíp zastaví vzděláním.“ Mírné zklamání. Tím spíš, že to začalo tak nadějně a zajímavě. Celkem dlouho mě film i bavil, ale…jako největší problém vnímám to, že předběhl svou dobu. Nikoliv však nadčasovostí, nýbrž nešťastně zvolenou dobou, ve které se děj odehrává. Přitom být to zasazené do současnosti, mohlo to fungovat. Kvůli tématu, které v roce 1937 působí pramálo uvěřitelně, se postupně ničí pracně budovaná dobovost, a zvolená mluva či způsob myšlení postav tomu opravdu nepomáhají. Jiné věci fungují, ať už jde o krimi linku, fandění hlavní hrdince Křenkové, charismatického záporáka Ondríka či dusnou atmosféru. Ale jako celek jde o nekonzistentní dílko (výborně to ilustruje autentický Sašův proslov oproti zcela uměle působící debatě u jídla), které mě směrem ke konci bavilo stále míň. Dám pouze průměr. „Vaše zvědavost je upřímná?“ - „Jsem ráda, když mi svět dává smysl.“

„Víte, co si myslím o sólových kusech v policejní práci. Nesnáším samorosty. Takoví komiksoví hrdinové jsou už dávno pryč!“ A co když ne? A proč by jimi nemohli být dva podceňovaní policisté z mravnostního oddělení? Už úvodní přepadení pošty a následná honička má dobrou dynamiku. Tempo i akce pak sice poleví, ale zase se divák dočká poctivě vystavěné kriminálky s obtížně vypátratelným, tajemným pachatelem. A ani po zjištění jeho totožnosti film zdaleka nekončí, protože vše sahá poněkud výše…Bavil jsem se. Sehranou dvojkou, házenými klacky pod nohy vyšetřovatelů i tou atmosférou švédských osmdesátek, která na člověka dýchá snad z každého záběru. Sem tam dokonce dojde i na nějaký ten lehký humor. Ostatně, darované vodítko ještě nemusí nutně znamenat přítomnost psa, že…Konec je pořádně hořký, ale o to realističtěji ve výsledku vyznívá. Osobně to vidím na slušné 4*. „Tak už víme, na čem jsme. Hledáme mladého muže s velikostí bot 43, který možná bude za tři dny smrkat. Výtečně, pánové, výtečně.“

„První středu v měsíci nám vozej do fabriky vejplaty. Musí to bejt slušnej ranec.“ - „Na to zapomeň!“ - „Bez peněz se nehneme.“ - „Nejsme zloději!“ - „Ale voni sou.“ Kým vlastně byli Mašínové? Stále kontroverzní téma, na kterém se mnozí neshodnou. Přesto si nemyslím, že by tohle mělo nezaujatému divákovi překážet ve fandění hrdinům tohoto filmu. Pokud ho tedy nebude štvát kombinace jejich horkých hlav a amatérismu. Stejně jako fakt, že nepoučená část publika (včetně té zahraniční…Oscaři, ehm?) asi nebude pobírat motivace postav, kterým tu nebyla i navzdory délce díla věnována dostatečná pozornost. Ale problém filmu vidím jinde. Až do hlavní „akce“ totiž nebyl příliš záživný. Útěková sekvence sice pak vlila snímku krev do žil, a to natolik, že mě skutečně bavit začal, ale proč na to musím čekat více než hodinu? Je pozitivní, že se režisér Mašín od dob 3 sezón v pekle a Wilsonova konečně posunul, ale Bratry na víc, než lepší průměr nevidím. „Tebe neštve, že nás takhle rozdělili?!“ - „Nás nikdy nic nerozdělí!“ - „Slibuješ?“ - „Jasně, že jo!“

„Neptám se na váš sexuální život ze zvědavosti. Ale pro mnoho bezdětných párů je erotika spojená s frustrací. Zajímám se o to, jak zvládáte, že váš společný život nepřináší žádné plody?“ - „Ok. Chcete vědět, jakému zvířeti se podobá náš sexuální život?“ - „Řekněte první, co vás napadne.“ - „Morče.“ Neměl jsem vysoká očekávání, přesto ve skrytu duše doufal, že to nebude úplná blbost...No, romantická komedie je to každým coulem, místy navíc docela trhlá. Což by ani nevadilo, ale humor v ní je jednodušší, a ne vždy úplně funkční. Těch míst k zasmání bylo ve výsledku jen pár, nepomohlo tomu ani nečekané zvážnění. Jak se blížil závěr, doufal jsem, že to nebude zakončeno „hollywoodsky“, ale má prosba nebyla vyslyšena, samotný konec je debilně kýčovitý až to bolí. A mně nezbývá než konstatovat, že pro mě sedmý viděný film z dílny ostřílené režisérky Susanne Bier byl zatím její zdaleka nejslabší, a já musím hodnotit pouhými 2*. „Kdybyste vy dvě byly figurky z Člověče nezlob se, byly byste teď vyhozený? Myslím to čistě metaforicky.“

„Je to divnej pocit. Člověk se cítí…“ - „Smrtelnej?“ - „Chtěla jsem říct spíš jako člověk.“ Technologie nejsou dokonalé. Už začátek se skenem známek života ukáže jejich nespolehlivost. Ale co když je ten největší problém v jejich stvořiteli, tedy člověku? Jistě, uvědomuju si nedostatky snímku, který není dokonalý. Dají se asi zmínit povětšinou nepříliš povedené dialogy, scenáristické veletoče či slepá, nepříliš pasující ulička ohledně „dárečků“ (včetně toho pomrkávajícího na konci). Ale pořád je Bod obnovy moderní české sci-fi, které nepůsobí trapně. Ba naopak, má kvalitní řemeslnou stránku, zajímavý futuristický svět, atmosféru, napětí a v neposlední řadě myšlenku. Ta v sobě sice může mít technologické mouchy, ale po stránce psychologické/etické? Rozhodně stojí za úvahu. Ústavní právo na oživení v případě nepřirozené smrti, zneužití systému…Hlozův celovečerní režijní debut určitě má něco do sebe. I přes zmíněné zápory tak dám slušné 4*, milé překvapení. „Jak dlouho to potrvá? To prázdno?“ - „Jestli to někdy zmizí, dám vám vědět.“

„Biologové chtějí vidět dánské vlečné sítě.“ - „Tu máš ty, Kesse.“ - „Já si nikoho na loď nevezmu!“ - „Jsou za to tři tuny ryb.“ - „Jen nám stěžují život.“ - „Časy se mění, Kesse.“ - „Jo, dřív by byli prostě hozený do vody!“ Hlavní hrdina Kesse má rád svůj klid, rutinu a neměnný život. Zvykl si na to, naučil se žít sám, jen nebýt těch finančních problémů. Ale tohle by se možná dalo vyřešit…Měsíčník začne jako čistokrevné drama a stejně tak i skončí. Tragikomických, vtipných (či dokonce i romantických) chvilek si tak divák příliš neužije. Tyhle momenty zahřejí (obzvlášť to vzájemné nesmělé oťukávání 2 nesourodých členů posádky), ale celek jako takový až nepříjemně studí. Divák sice Kessemu fandí, aby se dal dohromady po pracovní i osobní stránce, tuší ovšem, že riskuje až příliš. A pád z výšin na dno se může přihodit tak snadno…Kesseho úsměv na konci filmu má zřejmě publiku dodat naději, nezanechat ho v depresi. Mně ale vzhledem k vývoji děje asi až příliš zhořknul. Vidím to tak jen na čistý průměr. „Ty se snadno nezlomíš, co?“ - „Neplánuju to.“