Sarkastic

„Nejde to s námi od desíti k pěti, vedeme to od desíti k 8.“ Stejně zábavná jako mrazivá film-anketa, která na dobu vzniku maximálně provokuje. Kopecký si hraje se slovy, vtipně shrnuje naši historii a pak se místy až škodolibě ptá. Svítí slunce, na první pohled by mohlo jít o skoro nezávazné a pohodové odpovídání a přitom mají lidé povětšinou strach něco říkat, a někteří toho naopak namluví hodně, ale vůbec ne k dané otázce, každopádně skoro co výpověď, to perla. A ke konci zas divák cítí určitou hořkost nad úsměvnými naivními představami o délce trvání nastalé situace. Nechybí spousta symbolismů a výborný konec, který to celé jenom potvrzuje, proto hodnotím slabším, ale plným počtem. „Já sdílím mínění svýho švagra, protože my se báječně doplňujeme a mám totéž přesvědčení.“

„…lékař je mocnější než my. Jak my říkáme, lekař. Máte dojem, že se vám něco děje a automaticky jdete k lekaři. Lekař logicky vás poleká. Pošle vás do lekárny. V lekárně číhá lekárník. A ten vám vydá leky!“ Do filmu, resp. divadelního záznamu, jsem šel původně s poněkud naivním očekáváním, a to, že to bude nenáročná podívaná s humorem. Zasmál jsem se opravdu dost, ale velký důraz byl právě na přemýšlení o životě. V každém případě jde o to, do jaké míry je divák ochotný buď přímo přijímat nabízenou filozofii představení, nebo ji alespoň rovnou neodmítat, zamyslet se nad ní a přitom si užívat Duškovy frky a hraní si s češtinou (což byl třeba můj případ; nějakÉ Brahma jde naprosto mimo mě, ale rád jsem si nakonec u Čtyř dohod zapřemýšlel a přitom se takřka každou chvíli smál). Pokud se někdo k těm prezentovaným myšlenkám okamžitě postaví odmítavě, nemusí si pak užít humor sám o sobě, což by byla v tomto případě škoda. Jinak prostřihy na černobílé filmy byly fajn stejně jako hudba na podbarvení, i když samotné písničky před každou z částí bych oželel (spíše zbytečně natáhly stopáž, než že by působily jakožto spojovací švy mezi jednotlivými dohodami). Celkově, i přes tu nespornou dogmatičnost, nemůžu dát méně než slabších 5*; když zrovna Čtyři dohody nefilozofují, jsou maximálně zábavné. „Jenomže, jenomže! Jsou tam takové Achillovy paty toho systému. Protože nám se třeba stane, že se oblečeme podle módní policie, koupíme si boty třeba za 18 tisíc, máme poslední typ mobilu, poslední typ brýlí, nacvičíme s nějakým psychologem dokonce pohyby očí a rtů, aby jako nebylo poznat, že jsme mimo, a takto vybaveni vstoupíme do společnosti. Ale první, co tam nějak zaslechneme, je: To je ale debil!“

Poněkud hořká podívaná (i když místy dost úsměvná), která velmi trefně pojmenovává vlastnosti církve a tisku. Hlavní hrdina svoji naivitou a čistou vírou diváka naprosto odzbrojuje a nelze mu nefandit. Zajímavý je zároveň střet křesťanů a pohanů, z něhož první skupina nevychází zrovna nejlépe. Dané slovo také upozorňuje nad nebezpečím pro jednoduché vesničany v podobě zkažených měšťáků. Film mě mile překvapil, dávám solidní 4*.

Studie poutě neúspěšných cirkusáků, ale hlavně vztahu muže a ženy, kde prim hraje nedůvěra a žárlivost. Jak návštěva manželky, tak herce-milovníka stojí za to, pozdější vyrovnávání se s nevěrou nadchne svojí přirozeností, a přestože se Albert chová v určité chvíli skoro jako blázen, divák mu vlastně docela rozumí. Vcelku dobrý tahem byl souboj ve stanu, jehož průběh nejspíš ne každý divák dopředu odhadne, ale na druhou stranu tak úplně překvapivý, vzhledem k jedné (velmi symbolické) pasáži na začátku, není. Konec se mi líbil možná nejvíce. Celkově slušné 4*.

Nesmírně kvalitní řemeslná práce, prostě správná filmařina jak má být. Emočně velmi působivá a mrazivá, bezvýchodností a hořkostí nasáklá, výbornou hudbou vhodně podpořená. V neposlední řadě skvěle obsazená a odehraná (a zde by měl následovat hodně dlouhý seznam, tak alespoň ty nejvýraznější); konečně jsem se dočkal Tániny skutenčně velké role, které se chopila s vervou a výsledek zaslouží více než hodně chvály (kvituju i její parádní češtinu), dále Ivan Trojan zde hraje velmi podobnou postavu té Ve stínu (a je v ní znovu naprosto pevný v kramflících), hodně zaujme Palachova matka v podání Jaroslavy Pokorné (zcela důvěryhodná), nesmím opomenout také nechvalně proslulého soudruha pana Huby či elegantní svini Igora Bareše (a mnoho dalších herců ve vedlejších rolích). Tento film, nebo chcete-li 3-dílná minisérie, samozřejmě není dokonalý. Má plno much; občasné přílišné tlačení na pilu, ne vždy úplně zvládnuté oslovování (střídání pána/paní, soudruha/soudružky někdy dře), poněkud úsměvné Dočekalovo sólové páchání nepravostí (značně pochybuju, že by na ně nevyužil svoje poskoky) a sem tam haprující dobovost (třeba taková televize, rádio; na jedné straně příjemný odkaz na Sňatky z rozumu, různé písničky a pak do toho najednou zpívající Janek Ledecký, kterému v té době mohlo být asi 7 let). Výše uvedené klady přesto výrazně převyšují zápory, proto dávám slabší, ale bezesporu zasloužený plný počet (výsledné hodnocení však nezahrnuje můj osobní názor na Palachův čin, následné reakce na něj a současné společensko-politické tendence či tlaky; snažil jsem se v tomto případě co nejvíc zaobírat jen a pouze filmovým hlediskem).

Žádný zázrak, ale pár míst k pousmání se tu našlo, taková příjemná, i když chvílemi poněkud hořká, atmosféra taky, Revival dle mého zkrátka docela dobře splňuje koncept nenáročné komedie. Rozhodně je příjemné pozorovat bandu postarších muzikantů, kteří se toho nebojí, jejich vystoupení byly moc fajn (vidět Krobota s elektrickou kytarou, nebo Dyka zpívajícího s Polívkou, se zase jen tak nepoštěstí), na druhou stranu létající kalhotky byly přesně tím opakovaným vtipem, který vtipem být přestává a neustálé nadávání také postupně ztrácelo na zábavnosti. Celkově to vidím na lepší 3*, což už se mi u Alice Nellis stalo potřetí a začínám mít (možná mylný) dojem, že tato režisérka mi prostě nemá moc co dát.

Vcelku zdařilá romance, která sice nenabízí zrovna oslnivý příběh, ale plně využívá prostředí, v němž se odehrává a hlavně (!) ústředního hereckého páru. Emocionální postava Perkinse, jeho projev a zjev jako takový zaujme (jenom rok před Psychem), potěší zvláště pěkná píseň v jeho výborném podání. Ale hlavní tahákem je nadpozemsky krásná Rima v podání výtečné Audrey, která na sebe strhává veškerou pozornost. Zpočátku toho moc nenamluví, ale o to se více hraje obličejem (ty oči!) a zároveň diváka fascinuje svým ladným pohybem po lese, stromech, který připomíná lesní vílu (baletní základy v sobě zkrátka nezapře, i když svoje jistě udělala i spolupráce s choreografkou Katherine Dunham). Jako zápor bych ale uvedl technickou stránku filmu, konkrétně poněkud amatérské snímání herců oproti vodnímu pozadí, na druhou stranu zase musím pochválit práci se zvířaty (úsměvná historie ohledně srnky). Celkově slabší, ale ještě 4*.

„Ale musíš se naučit, že získat svobodu znamená někomu ji dát.“ Od filmu jsem takřka nic nečekal. Jenom důstojné rozloučení s mojí oblíbenkyní. A toho se mi dostalo, scény s Audrey jako andělem, který dává novou šanci hlavnímu hrdinovi, mě pobavily a potěšily („Teď sedím v lese a dávám se ostříhat. Buď jsem mrtvej anebo se zbláznil.“). Překvapilo mě však, že se snímek vyvedl jako takový. Romantika fungovala (opravdové jiskření jsem cítil hlavně mezi Dorindou a Petem, ne už tolik jeho „nástupcem), stejně tak decentní humor (zejména celá pasáž s oslavou Dorindiných narozenin byla vtipná) a letecké manévry/scény s hašením mě nadchly. Směrem ke konci už film trochu ztrácel svoji šťávu (a komunikace mezi „průvodcem“ a živými působila trošku zvláštně), přesto i za ten myšlenkový přesah dávám slušné 4*. „Myslíš si, že si mě koupíš nějakou hloupostí, cos sehnal na letišti.“ – „Vždycky to zabralo.“

Film se dá označit za kontroverzní, avšak stejně tak (ne-li spíš) za nevyrovnaný. A to nejenom scénami násilí, ale i zpracováním jako takovým. Jsou hrátky s kamerou milým a originálním experimentálním oživením podtrhující atmosféru snímku, nebo jenom bezúčelnou exhibicí, ze které diváka akorát tak bolí hlava a není schopný rozeznat, co je zrovna v záběru? Mělo by být publikum emočně odrovnáváno první polovinou filmu a pak to v něm má vše postupně dozrávat (s pomocí mistra Beethovena), protože je to ve výsledku pro sledujícího vlastně dosti zdrcující pozorovat ty nic netušící postavy a vědět to, co oni ne, nebo je divák vycucnut zbytečně brzo a zbytek filmu je pak pouze nastavovanou kaší nejenom bez citového účinku, ale i jakéhokoliv jiného, tedy víceméně nudou? To už si každý musí zodpovědět sám. Zvrácený je ten ojedinělý případ filmu, kterému kdokoli může dát jakékoli hodnocení, a naprosto ho pochopím. U mě dojmy z filmu skončily tak na půlce cesty, proto hodnotím průměrem, ale na scénu z podchodu jen tak nezapomenu, za její zpracování rozhodně palec nahoru.

„Ó vy máte pas. Není to ten pověstný faux pas?“ Možná je to překvapivé, ale jde o velmi slušnou zábavu. Tato komediální satira je plná vtipných hlášek a krom nich staví na výtečném výkonu Miloše Kopeckého, který na sebe strhává veškerou pozornost. Samozřejmě, ideologicky film zasažený je, to bez debat, ale na druhou stranu si nemyslím, že až tak moc, resp. rušivě. Triky jsou trochu úsměvné, ale rozhodně ne směšné, své také udělali profesionálové jako Ester Krumbachová (kostýmy) či Zdeněk Liška (hudba). A přestože ke konci už filmu trochu docházel dech, povětšinu stopáže jsem se bavil, takže celkově ještě slabší 4*. „A vzhledem k tomu si myslím, že bych si zasloužil jaksi zvláštní postavení.“ – „Ovšem, můžete se postavit, kde chcete.“