Sarkastic

„Slečno, já vám musím říci něco velmi důležitého. Totiž já se nesmím bohužel nikdy oženit! Já jsem sexuální zločinec, pyroman…a já ani nevím co všechno.“ A navíc je to ještě inteligent, „abštinent“, tichý telefonista, osel a nemrava! Než se Okénko (prý „mezera ve vědomí a otrava alkoholem“) rozjede, jde o slabounkou komedii. Baarová rozesmává, ale jen nechtěně (v takhle příšerné roli jsem ji ještě neviděl), Nedošinská převádí pouze svůj průměr a v případě Haase jde o jeho nejslabší film (alespoň z těch mnou viděných). I on sám jako by se dlouho hledal, až po nějaké době začne bavit a sypat hlášky z rukávu tak, jak je jeho dobrým zvykem (a dotáhne tenhle rozvrzaný vlak až do cíle prakticky sám). Z celé romantické linky pak funguje jen scéna se zločinným souzněním. Slavínský navíc filmu ublížil přestřelenou stopáží (třeba takový výslech v kanceláři je celý na vystřižení). Kvůli některým povedeným Haasovým výstupům to bude ještě za slabší 3*. „Ale škrtil jsem vás, to mi neupřete!“ - „Vždyť vy máte oči jako chlapeček.“

„Erikovi se ulevilo, když se konečně potvrdilo jeho podezření. Byl naprosto bez talentu.“ Filip a Erik jsou nejlepší kamarádi už od druhé třídy. Oba se touží stát velkými spisovateli. Filip prorazí, jenže pak se vše obrátí…Trierův celovečerní debut je sebevědomý (místy možná až moc), v určitých ohledech osvěžující a hodně pocitový. Režisér měl spoustu nápadů, někdy trochu až neukotvených, jak je ze sebe nechal proudit jako gejzír. Vše působí poměrně autenticky, zvláště niterné scény mi přišly hodně opravdové a správně procítěné, a proto je škoda, že od nich Trier občas odvádí pozornost jinam (třeba i rychlým střídáním dějových rovin). Témata a jejich zpracování mě ovšem moc bavila. Odcizení, snaha oživit to, co už zdánlivě (?) nefunguje, síla, ale i (sebe) destruktivita přátelství, nastolování rovnováhy, posouvání se vpřed ale i stagnace…a přestože se ve filmu hodně hovoří, díky pohledům, gestům a prostřihům za sebe scény často mluví i beze slov. A nechybí i specifická atmosféra, částečně podobná té z Oslo, 31. august. Za mě silné 4*.

„Mami, koukej, můj brácha!“ - „To je králík, a ne tvůj bratr! - „Tak proč ta paní z prvního patra říká, že se množíme jak králíci?“ A sousedce se ani nedivím, když má Maria 6 dětí a sedmé na cestě…Netzerovo drama Pozice dítěte mě zaujalo, takže jsem zkusil i celovečerní debut. O to víc mě překvapila otázka žánrů. Zpočátku snímek připomíná tragikomedii, pak drama, ve kterém se bleskurychle střídají mrazivé chvíle s černohumornými momenty, aby se to posléze posunulo do čím dál těžší deprese, kdy film tne do živého a je poměrně drsný. A neujasněnost žánrů je i trochu na škodu, protože vážné scény (realita rumunské „spodiny“, konkrétní trápení Marie a vývoj její postavy) stejně jako ty černohumorné (o většinu se stará „strýček“ Milco s originálními nápady) fungují výborně zvlášť, ale dohromady už o něco hůř. Emocionálně dost silný konec možná nemusel být tak moc otevřený (ačkoliv si divák domyslí, co asi z dětí vyroste), ale nemám s tím větší problém, navíc musím zmínit i opravdu nádhernou hudbu. Celkově dávám slušné 4*.

„Příště si ho kupte na nádraží. Je levnější. Kupte si ten na 10 cest či týdenní.“ - „Ne, děkuji. Myslím, že žádné příště nebude.“ A co když ano? Aneb co může udělat 1 takový dárek…Agnes se čtyřicítkou a neuspokojivým životem na krku žije v nudné rutině hospodyňky pro svého manžela a jejich 2 syny, pro sebe nemá čas ani prostor. S novým koníčkem však dostane impuls, který jí vše převrátí vzhůru nohama a ona musí činit rozhodnutí…I když bylo jasné, jakým směrem se budou „tréninky“ ubírat, moc mě bavily. Zvlášť dialogy. Khanův Robert totiž svou spřízněnou duši perfektně odhadne (posezení u čaje) a v hlavě to má srovnané (třeba důvody proč nemá děti a skládá puzzle). No a Kelly alias Agnes je prostě perfektní probuzená „puťka“, konečně plnohodnotná role jí šitá přímo na tělo. Bavila mě také atmosféra, civilní, melancholická, niterná…a i přes smutné momenty u mě po skončení filmu převládá hřejivý pocit, který nadále doznívá (otevřený závěr se také povedl, divák dobře ví, jak se Agnes cítí a proč). Celkově solidní 4*.

„Jak je vlastně stár?“ - „Kolik mu může být…no, ať je mu třicet? Nejvýš padesát, ale neptej se mě na to, já nevím.“ - „A jaké má zaměstnání?“ - „No dovol! Je dědic!“ Aneb když chce tatínek zaplácnout dluhy provdáním své dcery… Stejně jako v Pán a sluha se tu sešla dvojka Plachta/Krištof-Veselý, ale tady bohužel první jmenovaný nemá žádného pořádného nahrávače typu Trégla, navíc i v jeho případě šlo o 1 z jeho slabších rolí (ačkoliv pořád je Dubanský nejzábavnější postavou). A podobně to bylo i s dalšími, od těch spíš křečovitých, zoufale nevtipných (Speerger, Kohout) až k těm, kteří těch hluchých míst naštěstí moc nemají (Šlemrová, Svozilová). Humor a komika tak fungují jen občas, navíc je vše rozmělněno ve velkorysé stopáži, která je dána přidáním písniček (bez těch bych se já osobně obešel). Ve výsledku čistý průměr. „Ale víte, co bych udělala já, maminko?“ - „No co, rozběhla by ses mu naproti, pověsila se mu na krk a řekla tady mě máš, Jindřichu!“ - „A to se moc mýlíte, maminko. Ani bych mu ruku nepodala…možná.“

„V literatuře lidé zabíjí pro nenávist, ale ve skutečném životě je to obvykle pro peníze.“ Malá, prohnilá komunita, jejíž součástí je i náboženská sekta, jedna zmizelá dívka, kterou někdo unesl…anebo je všechno jinak? Má očekávání se v průběhu sledování docela rychle měnila. Tvůrci sice nechají divákovi pár nepopiratelných vodítek, ovšem jinak se ním rozhodně nemažou. Což se nejvíc projeví při dvojité pointě, která je efektní, ale docela překombinovaná. A takový je celý Carrisiho debut, sebevědomý, plný zvratů a až zbytečně přechytralý. Pár vysvětlení a scén (spolu s některými motivacemi a chováním postav) zpětně nedává moc smysl a třeba takové „povolání“ jednoho z protagonistů či podivný případ „Ničitele“ je min. zvláštní. S tím, že mi tu nikdo nebyl moc sympatický, jsem ale problém neměl, cynický, ne zrovna čestný detektiv Vogel je totiž originál (už jen kvůli té zálibě v médiích), takže si mě postupně získal (i když ne bez výhrad). Přes všechny nedostatky mě tohle zvratové, atmosférické krimi bavilo, takže ty slabší 4* ještě dám.

(Viděn „director’s cut“) „Hej, Pelle, může se kdokoli přidat?“ - „Jste Američani, prostě se tam vmáčknete.“ Tihle zaoceánští burani, co nemají pochopení pro evropské zvyky…Čekal jsem se něco ve stylu Rituálu (1973) a toho se mi i dostalo, jen s více prvky hororu a méně okázalým černým humorem. Všudypřítomné zneklidňující náznaky a budování falešně pohodové atmosféry plné světla byly fajn. Ale po cca hodině se Aster odváže a film pak už nejde brát vážně. Ovšem nudit jsem se nezačal a chvílemi se i bavil. Snímek je navíc „poučný“. Nabízí kupříkladu rady typu: na rozhozenou psychiku se pije houbový čaj, k sexu patří „živá“ hudba, v kůži medvěda je horko, pověsit si „něco“ do kurníku pomůže slepicím lépe nést, po výtažku z tisu člověk zaručeně nic necítí, co se má sázet (do záhonů dáváme např. květiny, brambory, ředkvičky, lidské nohy, ananasy…pardon, to tropické ovoce tam nepatří!), oheň pomáhá vypudit negativní emoce či správný film má končit s úsměvem na rtech! Lepší průměr a už si spěchám koupit letenky do Švédska.

„Je v 21. století něco víc odrazujícího než prázdná složka Doručené?“ Muž H, Martín, „ajťák“ s panickou úzkostí, páteřní artrózou, psem jménem Susú, povzbuzujícím nápisem „The Force Is With You“ a internetem jako místem všech jeho činností. Žena G, Mariana, architektka se nerealizovanými projekty, fobií z výtahů, figurínou na povídání i intimitu, sousedem-náruživým klavíristou a čtyřmi roky vztahu schovanými v 38,9 MB. Dvě osamělé duše v Buenos Aires, městě všudypřítomných drátů, vysokých domů, zbytečných bočních stěn, a samoty, kvůli níž i psi páchají sebevraždy. Najdou ti 2 spřízněnou duši? Medianeras je takový malý, milý film, přičemž ten žánr „komedie“ neznamená, že by se divák smíchy za břicho popadal (ačkoliv třeba roztodivné známosti obou hrdinů pobaví), spíš se jen usmívá a užívá si příjemnou atmosféru. A to až do symbolického, hezkého konce. Za mě slušné 4*. „Tyhle schůzky jsou jako menu v McDonald‘s. Na fotkách vypadají větší a chutnější. Vždycky když jdu na rande, jsem stejně zklamaný jako u Big Maca.“

„To sem jaktěživ neslyšel, aby člověk musel platit dluhy!“ Viktor to nemá jednoduché, místo nabídnuté práce se všude dozvídá, že má „táhnout“, o jeho tvorbu nikdo nestojí, a když si chce v zoufalosti pustit plyn, vypnou mu ho pro neplacení, no zkrátka smolař. Ale znamení předznamenávající štěstí mu dodají novou vzpruhu…Přijde mi to jako takový malý zázrak, že se zde podařilo vystavět docela zábavnou podívanou na tak neuvěřitelně chatrné a prostoduché zápletce. A to i navzdory tomu, že tu Haas nemá s výjimkou (zde spíš průměrného) Pištěka prakticky žádného lepšího komediálního nahrávače. Jenže hlavní protagonista se v tomto filmu překonává, svou dvojroli využívá (až ždímá), jak jen se jen dá, a nutno dodat, že je radost ho při tom pozorovat. Ať už při jeho mistrných „schizofrenních“ scénách, romantickém tokání (líbil se mi hlavně perfektní „dialog“ v kanceláři) či třeba vymlouvání se panu domácímu a nechtěné ctitelce. Hlavně kvůli výbornému Haasovi dávám ještě slabší 4*. „A do rána budete jako rybička!“ - „Já vím…na suchu, slečno.“

„Vy jste budoucí elita naší tisícileté říše. Muži tvoří dějiny. Ale my tvoříme muže. Vezmeme si vás na starost a budeme vás brousit jako surový diamant, dokud z vás nebude zářící drahokam.“ A že si při broušení nebrali žádné servítky…Friedrichovu touhu dostat se na elitní akademii člověk chápe. Napola mu může pomoct stát se významným mužem. Kadeti se navíc těší prestiži (uniforma dělá též své), k tomu to působivé místo a všudypřítomná profesionalita. A už brzy podstupuje tvrdý dril a vymývání mozků. Dokud se jen střílí na terč, je vše docela v pořádku, ale od granátů se začne postupně přitvrzovat a o silné scény není nouze. To si pak jeden může uvědomit, že si vše představoval jinak…Ale Napola neřeší jen nacistickou výchovu, stejně tak je o přátelství a morálce. Ano, pacifisté mezi kadety jsou hůře uvěřitelní, Albrechtovo rozhodnutí doprovází až příliš efektní scéna a snímek je předvídatelný, přesto jsem velmi spokojený a dávám silné 4*, Gansel už 4 roky před peckou Die Welle ukázal, jak poutavě dokáže vyprávět.