grangerova

Malý brněnský indie film, vzpomínky a osobní zpověď Martina E. Kyšperského. Jelikož si nemyslím, že měly Marťanské lodě velké ambice, jsem více než ochotná jim odpustit mnohé nedostatky, včetně Kyšperského značně prkenného herectví a (možná záměrně) nekoherentního scénáře, který za sebe vrství jednotlivé scény jako solitérní kousky vzpomínek. Možná jsou to pak právě tyhle nedokonalosti, které dělají z filmu přesvědčivou a autentickou výpověď.

Netflix docu seriály ze sportovního prostředí prostě umí a po Cheer a Sunderland Til I Die přišel s další peckou, která ze mě udělala oddanou tenisovou fanynku.

Kvalit geniálních Normal People tahle adaptace bohužel nedosahuje, na to je to až příliš rozvláčné, odtažité a nejednoznačné (podobně jako hlavní hrdinka, u které si doteď nejsem jistá, jak moc mě oslovili herecký výkon její představitelky Alison Oliver). I přesto se ale jedná o kvalitní a citlivou konverzačku se skvělou atmosférou a perfektním soundtrackem. Sally Rooney umí psát a Lenny Abrahamson podle jejích knih umí točit.

Tahle doba nepřeje rom-comům. I když se podaří přidat zdánlivě všechny osvědčené ingredience (a Reese a Ashton mezi ně bezesporu patří), výsledkem je limonáda bez cukru, na kterou už si nevzpomenete a zaručeně už si ji nepustíte znovu. Kouzlo rom-comů prostě v nových dvacátých letech odvanulo. Co mě ale těší je bezbřehá láska Reese Witherspoon k literatuře, která je vidět z každého projektu, na kterém se podílí.

Normal People je podle mě nejlepší kniha Sally Rooney a tahle televizní adaptace je prostě skvělá (a je opravdu hodně znát, že se Rooney podílela na scénáři). Perfektně vystihuje atmosféru knížky, je vizuálně působivá, citlivě doplněná hudbou a ústřední dvojice je vybraná dokonale. Doufám, že o Paulu Mescalovi ještě hodně uslyšíme.

Tady se nám ta satira trošku ztratila někde po cestě, ne? Protože ve skutečnosti se Menu vlastně bere nabubřele vážně a libuje si v šokantnosti, která už ale nemůže překvapit, protože jsme něco podobného viděli stokrát. Nicméně chvílemi tomu nechyběl vtip (dámská část večeře, paní matka) a gastro téma použité jinde než v televizních reality show potěšilo.

Tvůrci vzali krásnou knižní předlohu a obohatili ji o skutečný svět, tedy to všechno, co v dětské Anně ze Zeleného domu zůstává (logicky) nevyřčeno. Anne s E na konci je díky tomu živý, komplexní a upřimný seriál s milou a živelnou hlavní hrdinkou a skvělým obsazením (Mathew, Marilla a Gilbert?!).

Divoká jízda jedním gastrovečerem, po jejímž zhlédnutí se už vždycky budu snažit být alespoň průměrně snesitelný host. Devadesát minut precizní kamery, skvělých hereckých výkonů a sevřeného žaludku, kdy mě vlastně ale prakticky neustále napadalo - vždyť jde jenom o jídlo, jak je možný z toho dělat takový peklo na zemi?

Není to žádná Agatha Christie (vraha jsme odhalili velmi brzy a rozuzlení by si zasloužilo ještě vyňuňat), ale jako milovníka detektivek mě Knives Out “série” vážně baví. Herecké obsazení skvostné, vizuál více než povedený, hudba krásně doplňuje děj. Doufám, že se na tenhle film někdy podívá Elon a uvědomí si…no, víte, jak je to s těmi shitheady…Sečteno a podtrženo, těším se na trojku.

Nuda, nuda, šeď, šeď. Vizuál na vánoční pohádky nadprůměrný, herci poměrně dobře vybraní, ale u scénáře zase někdo moc nemyslel hlavou. A pokud snad ano, tak tím hůř, protože výsledek je předpotopní paskvil, kde jsou dívky “tak akorát průbojné” děvečky milující nafrněné bad boys, co nemají zájem (a které ony svou láskou určitě změní!) a muži se jen utápí v tom, jaký to mají těžký. Od pohádky čekám, že ve mně probudí nějakou pozitivní emoci, hřejivost, dojme mě, pobaví. Tady se nestalo zhola nic. A to nemluvím o tom, že průměrné dnešní dítě by to vypnulo po dvaceti minutách (během kterých se prakticky nic nestalo). Skutečně je na čase konečně upustit od dávno přežitých pohádkových mustrů, obecně se tím ušetří dost času, energie, peněz a zklamání.