Rob Roy

Nevěděl jsem, že Johnny Cash byl nesympatický mladík bez ďábla v těle, jehož drsné image se rozpadá při prvním pohledu Reese Whitterspoon. Pokud chcete sledovat, jak chlápek dvě hodiny vašeho a snad 10 let svého života uhání jednu babu a to tak, že jsem si ke konci přál, ať ho pošle do prdele, tak je Walk The Line filmem pro vás. Až na pár scén rutina, Cashova hudba mě míjí. P.S. Nakonec jí užene

Wise byl velmi zručný řemeslník, tady mu ale podkopává nohy jak prostinký a průhledný scénář, tak slabší herecké obsazení. Posledních cca 15 minut je již jen holá naivita.

Přílíš zkratkovitá "dospělá" polovina a Brad Pitt tady podle mě nehraje skoro nic, zato Dustin válí i na malém prostoru. De Niro no comment.

Abyste docenili Hráče, musíte opravdu milovat film jako médium. A mít nakoukáno starší hollywoodské kousky je taky jedině k dobru - na stěnách tu visí plakáty k spoustě starých klenotů...A ten úvodní osmiminutový záběr, kde se mj. dvě postavy baví o tom, že dnes se všechno stříhá a že by si filmaři měli brát příklad z úvodního záběru Doteku zla Orsona Wellese - to se musí pochopit :))

Nebýt DiCapria, je to za 3*. podobných filmů jsou spoousty a tenhle není ( právě kromě zmiňovaného DiCapria ) ničím výjimečný. Depp není vůbec nosná postava. Díky za Lea. Radši mrkněte na Poslední představení od Bogdanoviche...

Nikdo nedokáže být tak ležérní a nevzrušivý jako Robert Mitchum s rukama v kapsách elegantně proplouvající v obleku mezi lidmi. Noir se satirickými a čistě komediálními vsuvkami v podání božského Vincenta Price. Jen škoda té přemrštěné stopáže, poslední třetina je okatě natahovaná a tempo drhne.

Strhující drama, ve kterém jde o život. Tenhle animák mě vystrašil, napjal (pronásledující dítě) a dojal ( hračky pod postelí ). 90%.

Další z Aldrichových chlapáckých filmů o outsiderech. Scény odehrávající se na vlaku nebo přímo související s tratí jsou výborné a Borgnineovo snažení zlikvidovat vetřelce nápadité, škoda těch ostatních méně zajímavých scén, které zbytečně zpomalují.

Takhle otravně pozitivní film se jen tak nevidí. Je to extrémně levné a Freeman si to produkoval, takže si myslí, že si tam může dělat co chce. No je to asi pravda, ale já mu za to dobré hodnocení dávat nebudu. Všichni jsou tu na sebe hned hodní proti logice reality, přátelské vztahy jsou navázány ihned, Freeman občas mluví úplně z cesty (sebestředné macho plky o tom jak je sexy, wtf). Nedrží to pohromadě, velká část filmu jsou jen příjemnou hudbou podmalované sekvence. Vrcholem je "mile pozitvní" prozpěvování v autě. Tenhle instantní podbízivý navozovač příjemné nálady mě tedy pěkně nasral...

Andersonovi se kolem poloviny filmu začne rozpadat dramatická struktura ( podobně jako u Boogie Nights, to byl ale film s mnohem atraktivnějším tématem :)), efektní zkratkovitost a švih ustupuje zbytečně dlouhým sekvencím a celý film se rozbředává. I díky postavám, do kterých "není vidět" a tak působí odcizeně. Formální stránka u Andersona tradičně povedená a poslední třetina ( feeling a Sam Jackson tu hraje snad nachlup to samé ) jako by byla vytržená z Jackie Brown, podobnost musí vidět i slepý. Jenže ve skutečnosti je to naopak. Jackie Brown se odkazuje na Tvrdou osmu, ta vznikla o rok dřív. Jako debut určitě stojí za pozornost a Andersonův styl tu vidět určitě je.