gjjm

Do řady Meliesových zakladatelských děl žánru filmové scifi (vedle Cesty na měsíc a dalších) by správně měla patřit i tahle krátká groteska. Astrologové mají ve zvyku chápat planety jako symboly lidí a vlastností, a toto symbolické chápání astrologie se Melies pokusil s vtipem sobě vlastním prolnout s tím skutečným... Jedna z nejnápaditějších a nejujetějších meliesovek; kde jinde uvidíte, jak bizarně rozšklebená Luna sežere astrologovi dalekohled? S asi nepůvodní, ale výbornou hudbou: http://www.youtube.com/watch?v=0IE6GFvuoQ0

Jedním slovem svatokrádež, dvěma slovy Bruno Mattei... Pokud to jméno neznáte, vězte, že pro italskou kinematografii znamená Bruno Mattei totéž, co pro německou Uwe Boll a českou třeba Zdeněk Troška. Tedy - dno. Neskutečná vykrádačka slavných záběrů ze všemožných kanibaláren i jiných akčních filmů, zmírněné a v účinku téměř na nulu oslabené Matteiho podivným režijním stylem na pomezí TV a laciného porna. Nevýslovně trapná vykrádačka klasických kanibaláren. Digitální kamera á la argentinské telenovely, nechutně příšerní herci (ta ženská s výrazem bulldoga, kterému berou gumové kuře, prostě vládne... jinak, proč brazilské domorodce hrají zásadně Asiaté?), neposlouchatelné dialogy (fascinuje mne, že záběry na mluvící tváře jsou po celý film točené na stejném pozadí, i když se zbytkem scény nemá vůbec nic společného). Místo skupinky novinářů je v tomhle trapném pokusu speciální vojenská jednotka. Hrdinové jsou rambové, kteří jednou dávkou ze samopalu vystřílí celý kanibalský kmen. Gore tu není buď vůbec, nebo je debilní a zbytečně, nekanibalárnově střízlivé (povedla se ta scéna se staženými mrtvolami na stromech, abych jen nekritisoval). Členové speciální jednotky se zblijí z hnijící hlavy? Ale no tak... Smysl pro humor je podobně trapný jako smysl pro gore. O smysluplnosti Matteiho pojetí kanibalů a faktu, že nosí jeansy a používají plastová pádla se už asi ani není třeba zmiňovat. O tom, že jeho vojáci speciálních jednotek zemřou poté, co je šíp zasáhne do batohu (!) taky ne.

Nejslavnější, asi i nejlepší a nepochybně nejkrvavější díl fake snuffové morčecí série zcela rezignoval na naraci. Film si na nic nehraje a nepředstírá umění jako první část, ani nevymýšlí bizarní příběh jako ostatní díly. Vrah v samurajském národním kroju si prostě odchytne na ulici nějakou ženu, anestetikuje ji chloroformem, zabije před ní slepici a pak ji pižlá, zdůvodniv to nádherně poeticky tím, že v ní chce krví probudit ideální krásu. Vynikající gore efekty, i když zde není nijak zvlášť originální a nijak nepředstírající pravost. Samoúčelná a bezkompromisně krutokrvavá brutalita dovedená k dokonalosti a žánrové plnosti, perfektní lahůdka, ale jen pro velmi specifické publikum. Všechny scény jsou pro toto publikum skvělé, ale fantasií a genialitou vyniká jen ta závěrečná - části těla se promění na domácí ozdoby a vrah (mimořádný sympaťák) zpívá překrásnou píseň, vystihující veškeré gore s bezchybnou poesií, kterou si dovolím neuměle přeložit: Člověče, spadni v pekla hloub, kde krve tok, ohnivý sloup, spadni na hory jehel. Spadni, tak ďábel tobě dí, v jezero krve bezebřehé, a spadni v moře hořící, spadni na hory jehel. Neslyšíš mrtvých lidí sten? Do pekelné tmy spadni jen, v jezero krvavé hoře, volá tě ohnivé moře, spadni na hory jehel: ukolébavka pekel. . Nevím, jak je to možné, ale na konci jsem měl takový ten idylický pocit, že všechno je tak, jak má být a nikdy se nic nezmění a ničemu to nevadí... Poetický snuff par excellence, formy a obrazy japonské poesie ve snuffovém filmu... Vynikající. Takhle bych si představoval celou sérii.

Z morčecí série Android asi nejvíc připomíná klassický horror, ponurostí, scifi motivikou, přítomností primárně děsivého prvku, atmosférou i výstavbou. Typické nevýhody Guinea Pig v klasickém fiktivním snuffu přežijete především proto, že toužíce po kečupu prostě pomíjíte nepodstatné záležitosti, podobně jako u porna nikdo moc neřeší realistickou výpravu. Jenže tohle je spíš klasický horror, až na to, že všechny nevýhody série jsou v něm patrné (mj. igelitová kůže, která začne trochu krvácet až když se v ráně několik minut hňápáte). Ujetý, nesympatický a nenápaditý, ale na poměry japonských gore šíleností docela promyšlený děj neskýtá tolik příležitostí k prolévání kečupu a pižlání gumových očí, to tu sice najdete poměrně často, ale je zase dost mírumilovné a špatně zpracované. Než jí konečně uřeže ruku (a to ještě jen ve snu), uplyne skoro půl hodiny filmu, a to opravdu není to, po čem gore fan touží. Pak následuje spíše letmý záběr na krev cákající z pahýlů nohy. Na samotných vědeckých experimentech, kol kterýchž se příběh točí, nic moc brutálního není a dlouhé diskuse s nahnilou hlavou mne po stránce krvavosti prostě neuspokojují (hahaha). Docela mi to připomínalo Re-Animatora, nejenže hnijící hlava vypadá jako Herbert West, ale dokonce i sahá na prsa hlavní ženské postavě a má to i trochu podobný smysl pro humor.

Toto není snuff... Je to úplně jiné, než první dva Guinea Pig (tyto dva první díly, a možná ještě He Never Dies, jako jediné tvoří konsistetní celek, ostatní jsou jenom horší či lepší nesouvislé přílepky) - především absencí jakéhokoliv snuffu a násilí. Snad surrealistická tragoedie morbidní lásky :-)? Příběh malíře, který ve své tajné skrýši v kanále najde mořskou pannu - je nádherně ponurý, ale dost zdlouhavý, přestože oba herci jsou docela sympatičtí. Smyslem života se stane malování - zachycení mořské panny. Té mořské panně s nohama obalenýma takovou tou praskací bublinkovou fólií sice nevěříte, ale to není ani účelem. Rámec gore (přestože to vůbec není gore, je to jenom hnus) je zasazen rovněž pozoruhodně - mořská panna dostane jakousi docela nechutnou chorobu. Zkuste zajít s mořskou pannou k chirurgovi - nejde to, musíte jí její červů plné nádory na celé horní polovině těla (s výjimkou tváře a bradavek, překvapivě) upižlat sami, přičemž z nich vytékají různobarevné tekutiny. Malíř ji samozřejmě neopomene malovat... Bizarní, ponuré, trochu úsměvné a dost smutné, a především silně morbidní (i když to vůbec není snuff, spíš surrealisticky krvavá tragoedie). Překvapivé silně televizním způsobem zobrazení, líp natočené by to bylo brilantní. Za úžasně bizarní odhalení a vyvrcholení filmu dávám plné hodnocení. Skvělý film; a skvělý film by to byl i mimo žánr, do kterého je neprávem řazen. Všem doporučuji. I těm, kteří nemají rádi samoúčelné násilí, protože tady skoro žádné násilí není.

Začátek proslavené a výborné morbidní série Guinea Pig (přestože vlastní jádro této série tvoří jen tohle a pak ještě Flower of Flesh and Blood, a pak vlastně ještě ironizující He Never Dies). Nijak zvlášť nestandartní falešný snuff, ale zato s docela dobrým filosofickým (smysl žifota...) a artovým přesahem (symbolické názvy jednotlivých kapitol...), z morčecí série má asi vůbec nejlepší a nejnápaditější kameru a nejartovější ambice, morbidity jsou zde poměrně zajímavé (opařování ran, červi, probodávání hlavy jehlou a tak různě podobně) a natočené je to i na té trapné gumové ruce velmi slušně a s několika docela zajímavými nápady. Pohled na tělo, visící ze stromu v síti, je velmi zajímavý, a ani jako čistě narrativní film to vůbec není špatné (i když té narrace tu moc nenajdete a je to čistě rám krvavého obrazu). Narrační a pseudofilosofický obsah se mi dost líbí; brutální stránka sice není špatná, ale už jsem viděl mnohem, mnohem lepší. Přesto je dobře, že něco takového vzniklo, už jako praeludium k mistrnému druhému dílu, nazvanému Flower of Flesh and Blood... K čemu je tvůj život?K ničemu.

Překlad názvu: Nahý a divoký. Jednoduše stavěná, spíše jako klasické dobrodružné béčko laděná kanibalárna, založená především na exotickém prostředí a ženách, poměrně vzdálená starým deodatovkám, o trochu nápaditější a promyšlenější, ale zase to nejsou ty orgie brutality, jaké bych od žánru chtěl. Spád děje je dost pomalý, nesporná výhoda je v tom, že se film nesnaží o zoufalou originalitu v rámci celku (jako to dělávával Lenzi), ale smiřuje se s tím, že v rámci žánru je každá originalita kazem na původní krystalické čistotě; Michele Tarantini se tedy nesnaží o nic nového a točí klasickou kanibalárnu - těch není nikdy dost. Přidává jí ale originalitu a docela dost béčkové invence v detailech, celek tak působí jako klasická kanibalárna, ale v jednotlivostech je film silně nekanibalárnový, spíš jako klasické dobrodružné béčko z kanibalského prostředí. Zajímavá je výstavba erotické stránky filmu, Tarantini, zkušený pornorežisér, umí odhalit to pravé v pravý čas; je škoda, že se tento princip počáteční střídmosti a závěrečných orgií, nechající diváka čekat docela dlouho a všechno zobrazující postupně, přísně po pořádku, neuplatňuje více - Tarantini ho zde navíc aplikuje i na brutality, což je skvělý nápad. Napřed kalhotky, pak bradavka, pak rear shot a pak teprve sex, napřed kohoutí zápas, pak nehoda letadla a pak teprve vyndávání srdce. Nudo e Selvaggio je komposičně v podstatě soft porno (takový ten typ softporna, který úplně neresignoval na děj), v němž je sex zčásti nahrazen morbiditou, ovšem způsob a princip jejich zobrazování je v podstatě stejný (z tohoto hlediska jde o teoreticky velmi zajímavé dílo). Film je dost neitalský, není tak kouzelně vlezlý a psychopatický, snaží se dokonce i o něco jako děj (tj. absence děje nedosthuje italských rozměrů, ale rozměrů normálního béčka). Autoři neberou film příliš vážně, filmování i sledování je především zábava, a dost dobrá. Pravověrné kanibaláře možná trochu zklame svou nadměrnou pohodovostí, ale rozhodně nepostrádá zajímavosti - navíc, hojně hláškující herci, ač mají zjevně zkušenosti převážně z porna, jsou vysloveně sympatičtí a spíše televizní technický styl taky ničemu nevadí.

Tenhle film mne zaujal vlastně jen proto, že se na něj dívá Lance v Pulp Fiction. Docela slušná americká fraška z čtyřicátých let, naštěstí docela krátká. Přes debilní název je to v podstatě docela normální sketch o cholerickém učiteli zpěvu, usínajícím klavírstovi a uřvané adeptce pěvectví, a následně o jejich mylostních fstazých a problemech. vyjadřitelných již titulem. Některé grimasy, situace a hlášky jsou výborné, ovšem přijdou mi dost vyždímané z příšerného tématu (bratránek Basil, například). Začátek a např. scénka s úpravou vzhledu, s lisováním hlavy nebo s lovením prstýnku z piána byla výborná, ale jinak se to až tak moc nepovedlo. Look. Play. http://www.youtube.com/watch?v=Or6PXe6GIjY

Pojďte a poslyšte básně vraždících zrůd putujících světem. Begotten. Zplozenci. Co všechno ten název obsahuje... Temná, hnusná, nechutná, krvavá a morbidní filmová báseň. To označení filmová báseň berte s reservou. Poesie, kterou v tomhle filmu najdete, je trochu jiná. Je to poesie sebepoškozování, poesie krve. Kastrace. Hnití. Poesie rozbodaného těla a krvavých skvrn na stěnách ve fascinující rozmazané černobílé, doprovázené cikádami a kapáním vody. Poesie stínů. Poesie žízně, uhašené vlastní krví. Poesie bezvýchodnosti. Poesie utopení. Poesie odrazů ve vodě. Poesie skrvn, rozpitých skvrn, pohozených těl ve křoví, odlesků v oblacích. Poesie okusování tlejících těl. Poesie posledního, lačného nádechu před smrtí. Poesie kouře, poesie nahrbených, kulhavých malomocných, putujících se zvonci a v hadrech pochmurnou, skalnatou krajinou, poesie spálená sluncem. Poesie nahého, hnijícího těla v křeči. Poesie těl přivázaných ke skále. Poesie tváří bez kůže, tříštěných postavami v kápích. Poesie hodování na hnijícím těle. Poesie spoutaných - ne těch, kteří jsou spoutáni pouty, ale těch, kteří jsou spoutáni světem. Poesie ohně z lidských kostí, poesie kalné vody, která se stává hrobem i popravištěm, poesie temných bytostí, vynořujících se na obzoru. Poesie rukou, které se mění v pavouky. Poesie utopených v plamenech, v kouři z lidských těl, z mraků nad sluncem. Poesie upálených ve vodě. Poesie vychrtlých a zubožených těl, jež v křeči čekají na slunce. Poesie rdoušených zrůd vlečených na své oprátce jako pes na vodítku. Poesie lesa holých kmenů stromů, bez listí, bez větví, bez minulosti i budoucnosti. Poesie krvavé oběti kamenům. Poesie ženského těla, rozřezávaného na hromadě větví. Poesie, nad kterou samo nebe zavírá oči. Poesie obrovského pavouka, který pohlcuje svět. Poesie znásilnění. Poesie bezmoci. Poesie bradavek žraných hmyzem. Poesie lebek zašlapaných v bažině. Poesie ubohých, plazících se bytostí, které se domnívají, že jsou člověkem. Poezie tváří pod kápí, které nikdo nechce odklopit. Poesie těl utloukaných Thorovým kladivem. Poesie pohřbívaných krys. Poesie, která přes takzvaně béčková témata ani na tisícinu vteřiny nepřestává být poesií. Poesie těch nejtemnějších a nejdepresivnějších archetypů, jaké skrývá ono obrovské a nebezpečné moře lidského podvědomí, které z něj občas jako hydry vyplují útočit na naše sny, dělajíce z nich ty nejhorší noční můry. O některých obrazech jsem raději ani já nechtěl uvažovat, co vlastně znamenají. Každý obraz, každý detail je mnohotvárný a může být interpretován tisíci způsoby. Ale já jej nechci interpretovat. Tenhle film chci rozhodně vidět ještě několikrát, abych ho mohl do posledního detailu pochopit a přemýšlet o něm. Vlastně ne abych ho MOHL pochopit, ale abych se ho ODVÁŽIL pochopit. Ale opravdu bych v něm nechtěl žít. Tohle je jeden z těch filmů, které jsem hledal, a kdybych je nenašel, tak bych je asi chtěl natočit. Jeden z těch jedinečných filmů. Vzdáleně podobný je snad jen Tsukamotův Tetsuo (a podobně si většina lidí před shlédnutím představuje Mazací hlavu, která zdaleka tak ujetá není), ale Begotten je mnohem krutější. Jeden z těch filmů, které nemají daleko k dokonalosti. Mýtus krutosti. Všimněte si titulků a jmen postav. Bůh zabíjející sám sebe. Matka země. Syn země jako maso na kostech. Ostatní bytosti. Hudba není hudba, jsou to zvuky. Mezi těmito tvory se odehrávají krutosti, poetické krutosti, které zobrazuje film. Filmová báseň v nejvyšším slova smyslu. Slova nemůžete otevřít a ukázat nejtemnější hlubiny rubu lidské duše. Film ano. Film může, musí být a je explicitnější. Krutější. Každá slova by v případě tohoto filmu byla zjemňováním. A všechno do sebe zapadá. Všichni jsme zplozenci. Všichni jsme zrůdy. Díky, pane Merhige. Díky, Zplozenci.

Po prvním dílu: monumentální výprava, skvělí herci v pedantické rekonstrukci událostí Velké francouzské (buržoazní) revoluce z pohledu novináře Camilla Desmoulinse, jednoho z hlavních představitelů kordilérského klubu. Film má jednu nevýhodu, totiž že je mrtvý - je to prostě oživlé museum. Napovídá tomu i pedantický scénář, snaha nacpat do dialogů maximum historických informací a tak je znepřehlednit a znepřirozenit. Kdyby nebyla sama francouzská revoluce tak zajímavá, asi bych musel hodnocení ještě snížit právě kvůli nefilmovosti díla.