Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (119)

plakát

Next (2007) 

more já prostě miluju Béčkový Hollywood, hlavně, když začne ztrácet dech.

plakát

Žáby bez jazyka (2020) 

Musím se přiznat, že jsem tento film nebyl schopen divácky přijmout, a i kdybych toho byl schopen, tak pochybuji o tom, že by mi zprostředkoval jakýkoliv hlubší divácký prožitek. Film se zabývá tématem domácího násilí a toto téma rozvíjí a reflektuje velmi nevšedním způsobem v podobě nelineárního, surreálního a experimentálního vyprávění postavené na struktuře pohádky o Kohoutkovi a slepičce, kterou nám hned na začátku odrecituje skupina žen, která se poté náhodně potácí celým filmem. Záhadou je pro mě i samotný název filmu. Mám teorii, že žábami bez jazyka jsou právě násilníci, (myšleno muži, kteří páchají domácí násilí na ženách a dětech), protože jsou zrovna tak slizcí a nechutní a jakožto žáby bez jazyka ženy neuspokojují, ale právě naopak. Nicméně to by název musel být „žabáci bez jazyka“, takže jsem opět na míle vzdálený od toho, co mi chce film sdělit. Celkově jsem způsobu sdělení spíše nerozuměl, než rozuměl. Nechápu, čím byly motivovány bezpředmětné dlouhé záběry (například lidé jedící u stolu), proč někdo vyhazuje jukebox z balkonu. Nerozuměl jsem počínání hlavních postav nebo jaké jsou mezi nimi vůbec vztahy – jestli se nenávidí nebo milují. Moment, kdy se Jaroslav promění v Jaroslavu byl na druhou stranu zajímavý, protože mu tato možnost mu byla uskutečněna za jeho sebelítost a neschopnost reflexe, kdy si přál být ženou, aby měl snad mírnější povahu a nikdy nebyl násilníkem. Jedná se o typ filmu, který musí člověk vidět v ideální rozpoložení. Musí být připraven luštit jeho příběhovou strukturu, aby neztrácel kontakt s filmem a musí být ochoten neustále nad děním na plátně přemýšlet a často aktualizovat svá očekávání o vývoji příběhu. V takovémto stavu jsem bohužel během jeho sledování nebyl. Na začátku filmu jsem nerozpoznal, že se jedná o experimentální záležitost, a tak jsem se v něm snažil hledat logiku podle lineárních dějových struktur. Tím jsem velice rychle ztratil kontakt s filmem, a nakonec jsem byl nemilosrdně utahán neuvěřitelně přezrálými záběry, které se postaraly o to, aby se pro mě film stal pouze nesmyslným, neuspořádaným artefaktem, který mi působil pouze frustraci. A je mi to líto, protože jsem zastáncem toho, že každý audiovizuální počin, který lze nazývat filmem má vždy, co sdělit a můžeme si z něj vyvodit nějaké závěry, nějaké symboly a hodnoty, které si můžeme odnést do života. Poučení do budoucna tedy zní: být připraven na to, co od filmu očekávat. To jde přímo proti další věci, jež jsem dlouhodobým zastáncem a sice: nezjišťovat a nevědět nic o filmu, který se chystáte zhlédnout, aby nedošlo ke konfliktu filmu s vašimi představami o něm, či zkažení překvapení. Nicméně od nynějška přidám k informacím, které o filmu vím minimálně jeho žánr a narativní styl

plakát

Mladí zabijáci (2018) 

Hlavní zápletka filmu mi přijde taková trošku Black Mirrorovská, kdy se ve skutečnosti nemůže (alespoň v naší době) nikdy odehrát, ale podle mě je tady proto, ne aby dávala smysl z hlediska realističnosti, ale aby dala filmu prostor k prozkoumání toho, jak by dnes lidé reagovali, kdyby se něco takového opravdu stalo. Pokud jde o samotnou odpověď, kterou nám film dává, tak je pro mě vcelku neuspokojivá. Možná jsem záměr filmu špatně přečetl a možná vznikl jen proto, abychom se mohli opět bavit nad tím, jak to klaďasové nandají záporákům. Nechápejte mě špatně, tvůrci někdy přijdou se zajímavými tématy, jako jsou otázky zbytečnosti sociálních sítí nebo kolik soukromí jsme dobrovolně ochotni odevzdat světu a za cenu jakého množství svobody tento obchod podstupujeme, ale tak nějak jsem od tohoto experimentu očekával důkladnější sociální sondu, taky aby bylo lépe opodstatněno ono brutální šílenství, které ve filmu později vypukne. Ještě si říkám, jestli se vše neodehrálo až příliš rychle, abych stačil racionálně pochopit, proč se, co děje. Chtělo by to možná pečlivější a pomalejší gradaci, kdy se z toho klidného městečka Salem nepozorovatelně stane chaos. Rozhodně bych proto na začátek nedával háček, který hned v první větě divákovi prozradí, co se ve filmu stane, abychom ho mohli držet více v očekávání a ve větším napětí. Líbilo se mi, že za celým hackerským útokem stojí nějaké tajemno bez tváře, které mám ve filmech moc rád, protože po skončení filmu se line dál našimi životy a my si pak v tomto případě například můžeme říkat, kdo že je na druhém konci drátu a co by se stalo, kdyby někdo dostal neomezený přístup ke všem mým datům a donutí nás to se nad problematikou více zamýšlet. Podobné, byť daleko intenzivnější je to například ve filmu JFK, kde se zase toto zlo bez tváře před námi snaží zakrýt pravdu a má nad každým určitou kontrolu. My po skončení filmu toto zlo nějakým způsobem dále rozpoznáváme a snažíme se mu nějak bránit (například tak, že bedlivěji sledujeme různé kauzy a veřejné dění). Jenomže tady je to tajemno na konci filmu naprosto banálně zničeno odhalením naší neznámé tváře – což ve mně pouze vyvolá pocit: no tak to je blbost a celé kouzlo i přesah do našich životů je tím zničeno nebo přinejmenším značně devalvováno. Ve skutečnosti mě nenapadá pádný důvod, proč se pro toto tvůrci rozhodli. Změnilo se něco významově tím, že jsme na konci viděli, kdo za celým útokem stál? Ne, tak proč to tam dávat? Film zároveň poukazuje na to, jak můžou být lidé manipulovatelní, drsní a bezohlední (vč. autorit, které mají vymáhat pořádek – tady jsem si říkal, proč je v celém městě jen jeden šerif a proč nikdo z okolí města neudělá nic proto, aby to šílené krveprolití zastavil). Ale vlastně pokud si člověk dokáže představit, že se jedná o origin movie nových komiksových hrdinů (resp. hrdinek), tak můžeme s klidem přejít to, že dívky, které nikdy v životě pořádně nesáhly na zbraň (nebo nás film přinejmenším ani nepřesvědčoval o opaku) se bez jakékoliv újmy vypořádají se skupinou chlápků se zbraněmi a můžeme to brát jako onu zábavu klaďasů proti záporákům se spoustou krve a násilí.

plakát

Andrej Rublev (1966) 

Zatím úplně nedoceňuji-vrátím se později

plakát

Duna (2021) 

Uhm no, tak asi nic hele. Na film jsem si zašel do kina s parádním zvukem, který se když už nic postaral aspoň o to, že jsem u filmu po půl hodině neusnul. Vidím tam možná nějakou poetičnost v celém tom písečném prostředí (doprovázeno super hudbou), jak okolí determinuje odolnost národů, ale tvl celý film se v podstatě skládá z dílčích akcí, které mají vyvrcholit až v druhé epizodě-do té doby na vše zapomenu.

plakát

Hra na oliheň (2021) (seriál) 

Seriály nesleduji z jednoho důvodu. Producenti je mají tendenci zbytečně natahovat, dělat výplňkové díly a místo sdělení vám plní mozek vatou. Na druhou stranu jsou mezi němi i ty, kterým nedochází dech, které se neúnavně a odvážně pouštějí vstříc novým nápadům. And here you have it... Témata jsou jasná: kde jsou hranice toho, co jsme jako lidé schopni udělat pro pěníze...///...zadlužením se připravujeme někdy o takovou část svobody, kdy je lepší setrvat ve vězení s vědomím, že každou chvíli možná umřu...///...můžeme lidem věřit?...///...moudrost/rozum/síla. Jsou tady skvělí protagonisté, spoustu ambivalentních postav (uřvaná ženská, hlavní šéf, Song) a pár tuctových antagonistů. Vše je velmi jednoduché, straight forward, ale to, že je v sázce život a ještě k tomu postav, které vás zajímají a na kterým vám záleží (not ususal u českých věcí) vás u toho prostě udrží a napíná. Jak to udělali? Využili největší devízu seriálů-dali postavám dostatečný prostor pro nastínění jejich motivací do detailu, narace si s námi skvěle pohrává: nejdříve nás zaháčkuje tím, že se tady střílí lidi, skvěle přihazuje na misky vah, hází na dění nové perpektivy-proměny postav v závislosti na okolnostech (ony to nejsou proměny spíše poodhalování jejich skutečného já v rozdílném tempu (dědek byl furt ten samý dědek a nejednou ne, naprosti tomu Cho-Sang je pomalu ale jistě čímdál větší hovado) podvádí se i na straně pořadatelů, v každém pravidle lze najíst skulinku zajímavé jsou zde otázky etiky (je tato hra v pořádku, když jsou zde lidé dobrovolně? Podvést starce před smrtí? Narace nás opět přesvědčuje, že vše není jak se zdá). Tvůrci nás možná až moc často upozorňují "flashbacky" ale tady bych to nazval spíše "připomínačkami" co se stalo abychom chápali reakce a jednání postav jako bychom ztratili neměli krátkodobou paměť (to bych ocenil spíše v Mementu, než tady). Kamerově nice, střih výborně rozehrával a eskaloval dění v epozidě 6, která je zatím nejlepší epizoda seriálu. Respekt za absenci slitování při vraždění mých oblíbených postav, za 100% soudržnost celého díla a za odvážný konec! Good job guyz 5*

plakát

Birds of Prey (Podivuhodná proměna Harley Quinn) (2020) 

Začněmě klady: barvičky a stylizace byly super. I herecké obaszení bylo okay (Margot Robbie umí hrát). Pak tu byly fakt divné cringe scény jako kdyby vystřižené z jiného filmu (závěrečná zcéna z restaurace, deus ex machina zdeletování Rentovy armády „kouzelným“ hlasem). Pak tu byly i divně pojebané detaily-např: všichni telefonovali se stejným telefonem Blackberry keyone, který tam nebyl ani jako productplacement a akorát mě mátlo, kdo zrovna volá nebo píše, když mají stejný mobil tvl. A pak je tu samotná myšlenka celého filmu: aka ženy všech zemí spojte se a bojujte proti všem mužům, kteří vás chtějí vlastnit, využít, ojet, rozkrájet, vykuchat a nevím co ještě. Reálně tu nebyla jediná mužská postava, která by se ve filmu nezachovala jako úplný pičus-jinými slovy všichni chlapi jsou úplní pičusové. Nemám problém s tou messagí vzdoru, spíše s tím jak byla podána-doslovně vmetena do ksichtu každému, kdo film pouhým okem zahlédne. NOPE

plakát

Vykopávky (2021) 

Říkal jsem si, jestli taková událost jako "vykopání lodě ze země" vystačí na 2h film. Bylo potřeba tam nacpat hodně vaty a oplácat to nějakými vycpávkami-historické pozadí, vztahy (milostná scéna na konci byla ale cringe jak cip) a myšlenky o pomíjivosti života a zcela především nejzajímavější myšlenka filmu  je-že jako jednotlivci jsme nevýlučně součástí kontinuálního celku neustále se vyvíjející lidské společnosti, svými činy ovlivňunjeme chod dějin, čímž po sobě zanecháme stopu a tím žijeme defacto na vždy. To si vyvozuji z toho, co řekl pan voldemort my man Basil-v poslední době uznaný za svou práci-Brown v autě v poslední čísti filmu a moc se mi ta ůvaha líbí.

plakát

Sex Pistols: Děs a běs (2000) 

Ve chvíli kdy Rotten dostává prostor pro vyjádření k čemukoliv, tak víte že to bude zajímavý. Líbí se mi ta message punku: být sám sebou, být upřímný, ničím sám sebe neomezovat, nepodřizovat se autoritám. ps: Sida mi je opravdu líto. Není nic smutnějšího než umřít mladý v bodu, kdy mám to největší teprve dokázat.

plakát

Život v oblouznění (1995) 

Takže jak to bylo? Ticho! Na místa! Kamera? Zvuk? Klapka? aaaaa action! Velmi obdivuji překvapivou naraci ala všechno to byl sen. Jediný problém s tím mám a sice ten, že ty sny na to že jsou sny nejsou dost snové, surreální, sedlo by mi víc, kdyby se v nich děly ještě větší kraviny. Ale vlastně mě velmi bavilo sledovat proměny jednotlivých postav v očích jiných postav a jako vhled do tohoto filmařského světa plného zklamání mi to zatím stačí :))