cherita

Tak už dostali i Davida Finchera. Zato Fincher tentokrát nedostal mě. Nejsem fanynka metody jedna postava-časové rozmezí 80ti let-jeden herec, takže film, který založí na takovém efektu celých svých 166 minut, ve mně už z principu nemůže vyvolat žádnou silnější odezvu. Člověk totiž musí mít opravdu velkou představivost, aby v Pittovi viděl starého muže a ne jenom namaskovaného Brada Pitta. Mě se to povedlo málokdy a z toho důvodu na mě zřejmě celkový výsledek tak zoufale málo fungoval. Hereckými výkony film nijak zvlášť neoslňuje, některé postavy jsou celkem nesympatické (taková Cate Blanchett na to dost doplácí) a scénář vyloženě křičí: „jsem tady, abych vás dojal! Vytáhněte kapesníky a navalte Oscara!!!“ Tak na to nehraju. Jediná scéna, kdy mnou zacloumaly nějaké emoce, bylo odhalení „zpátečních“ hodin hned v úvodu. Takže Davide, prosím, vrať se ke kontroverzním a temným filmům a neplýtvej svým talentem na takovéhle sentimentální pohádky.

Potenciál nevyužitý až hanba. Žádná hlubší analýza diktátorovy osobnosti se nekoná. Tvůrci si vystačili s roztrušovaním odkazů na Hitlerovu budoucí kariéru. A ten závěr, který by v rukou jiného režiséra mohl být naprostá bomba, postrádá jakoukoliv gradaci. Ale já nejsem náročná. Stačí mi, když má John Cusack zajímavou roli (to teda má). A kromě toho, věty jako: „Hitlere, zvu vás na limonádu.“ hned tak v nějakém filmu neuslyšíte.

No nevím. Asi jsem čekala příliš, když jsem si myslela, že by Jindřich nemusel být jenom rozmazlený promiskuitní fracek, ale taky by mohl mít nějaké charisma. Pořád je to sice anglický král a pořád ho hraje Jonathan Rhys-Meyers, takže chápu, proč mu ty ženské lezou dobrovolně do postele, ale stejně je to zatracená škoda. Být hlavní hrdina trochu silnější a zajímavější osobnost, možná bych si z celé první řady pamatovala víc, než že se tam pořád jenom mluvilo a mluvilo (už ani nevím o čem) a když se nemluvilo, tak se souložilo (už ani nevím kdo s kým). S vyjímkou toho morového dílu, který byl vážně psycho, neuvěřitelně mdlý zážitek.

Paul Greengrass je génius. Rezignuje na ty nejúčinnější filmařské prostředky jako je hudba nebo hlavní postavy, a stejně dokáže jeho film vzbudit neskutečně silné emoce. Věřte mi, Krvavou neděli nelze přestát s chladnou hlavou. Taky vás dostane. Ty davy lidí, ta stupňující se nervozita na obou stranách barikády, tragédie nenápadně gradující od házení kamenů až k okamžiku, kdy plně vycvičeným a disciplinovaným vojákům rupne v bedně a začnou nekontrolovaně střílet po všem, co se hýbe, což považuju za jednu z nejděsivějších filmových scén, co jsem kdy zažila. Věřte mi, Krvavou neděli nebudete chtít vidět znovu.

Podstatně lepší než Vlajky našich otců. Skoro to až vypadá, že Eastwood stvořil americkou verzi téhle bitvy jenom proto, aby mohl natočit Dopisy z Iwo Jimy. Jako by se tady daleko víc snažil. A i pro mě je příběh japonských vojáků, kteří si na Iwo Jimu přišli vykopat vlastní hrob, zajímavější. Navíc má něco, co si Vlajky, zaměřené na skupinu postav, nemohly dovolit – výrazného a výborného představitele v hlavní roli. Už nikdy nebudu tvrdit, že všichni Asiati vypadají stejně.

Plan 9 je takový hodnotitelský oříšek. Nemám nic proti tomu dávat 5* filmům, které jsou tak blbé, až jsou zábavné, ale Woodovo nejslavnější dílo naplňuje tuhle definici jenom z jedné poloviny. Konkrétně z té první, kde se létající talíře vznášejí na provázku nad celou Amerikou, a kde se stihne den a noc vystřídat několikrát během jediné scény, zatímco se chlap s rukou před obličejem prochází kolem hřbitova a ohrožuje místní obyvatele, kteří se díky svým roztomile prkenným představitelům neumí ani pořádně vyděsit. Jenže v druhé části začíná Wood trestuhodně ztrácet formu a místo aby byl geniálně stupidní, je jenom nudný, čímž se dostává na opačný konec hodnotící stupnice. 5 a 0 dávají podle pravidel aritmetického průměru 2,5 a já to z úcty k panu režisérovi zaokrouhlím nahoru.

Myslíte si, že Jane Austenová a kalifornská střední nejdou dohromady? Tak to jste vedle. Amerika je země netušených možností a prznění literárních klasik je hollywoodský národní sport, tak proč z Emmy neudělat středoškolačku z Beverly Hills se zálibou v nakupování. Uznávám ale, že Praštěná holka není zas až takový průšvih. Z knihy si bere vpodstatě jenom dějovou linku a všechno ostatní nahrazuje parodií na americkou zlatou mládež. A i když ta nadsázka občas překračuje meze únosnosti, tak byly okamžiky, kdy jsem se smála nahlas. Nejčastěji zásluhou sympatického Paula Rudda, kterého je pro takové filmy škoda.

Ze všech románů Jane Austenové se mi ten o mladé rozmazlené dohazovačce líbil asi nejvíc, byla jsem proto skutečně zvědavá, co se mnou udělá jeho nejznámější filmová verze (dokonce mě napadaly i kacířské myšlenky o nejlepší austenovské adaptaci vůbec). Leč bohužel Emma tíhu mého očekávání neunesla. Rozhodně nejde o nevydařený film, ale třeba na Leeho Rozum a cit nemá ani náhodou, natožpak na Pýchu a předsudek. I tak má ale McGrathova prvotina nepopiratelné kouzlo podpořené soundtrackem Rachel Portman, který sice kopíruje její Knoflíkovou válku, ale do filmu výborně sedne, a sympatickým obsazením, které má pouze jedinou chybu, a tou je účes Ewana McGregora.

Asi tak před rokem jsem viděla Takovou zvláštní rodinku. A dost se mi líbila. Sice si vůbec nepamatuju, o čem to bylo, ale děj stejně nebyl nijak podstatný. Podstatná byla ta bizarní famílie, jejíž členové byli všichni do jednoho exoti, a jejichž svět neměl s realitou nic společného. U Tenenbaumových bylo absurdní úplně všechno a v tom tkvěla jejich nádhera. Jenomže v Rushmore je tím prvkem absurdity jenom Max, zatímco všichni ostatní se chovají celkem normálně, a tím pádem tenhle starší Andersonův film vůbec nedrží pohromadě. Postrádá onu kompaktnost, za kterou jsem loni udělila pět hvězdiček. Ale Bill Murray byl výborný jako vždycky.

A já jsem si myslela, že se na té knížce nedá nic zkazit. Netvrdím, že P.S. Miluji tě patří zrovna k irskému kulturnímu dědictví, ale když si představím, jak to mohlo vypadat, kdyby její adaptaci vzali do rukou v autorčině rodné zemi (nebo alespoň v koprodukci s ní), tak je mi z toho vážně smutno. Samotný film měl potenciál být takovým tím pětihvězdičkovým zážitkem, u kterého se člověk vykašle na všechny filmařské nedostatky a nechá se prostě emocionálně vyždímat (a věřím, že pro někoho takový i je), ale já nějak nemohla překousnout Hilary Swank, její matku ani Manhattan. Jediná část, kdy se film svou atmosférou podobal předloze, byla právě dovolená v Irsku. Jenže dvacet minut ze dvou hodin pět hvězd neudělá.