cherita

O Jakeu La Mottovi jsem nikdy neslyšela, ale ze Scorseseho filmu usuzuju, že to byl paranoidní kretén, který buzeroval a mlátil všechny okolo. A vyhrál pár titulů v boxu, nebo co. V Americe nejspíš bude za hvězdu, jinak si nedokážu představit, proč o takovém idiotovi točili dvouhodinový autobiografický film. A kromě příležitosti pro DeNirův famózní výkon mě o žádném dalším důvodu tvůrci nedokázali přesvědčit. I když ta černobílá stylizace byla docela pěkná…

Na úvod přiznávám, že jsem svobodná, bezdětná a kopat na naší zahradě, narazíte tak akorát na krtka, to jen abyste věděli, proč to hodnocení. Slibovali mi totiž seriálovou Americkou krásu: černý humor a tahání kostlivců ze skříní jednoho upraveného amerického předměstí. To by ale jeho obyvatelkami nemohly být nanicovaté porcelánové panenky, které nejenže si nezískaly moje sympatie, já jsem je dokonce nemohla ani nenávidět. Ať jsem se snažila sebevíc, ty čtyři ženské byly tak nečitelné, že jsem si k nim prostě nedokázala vypěstovat vůbec žádný vztah a tím se pro mě Zoufalé manželky, seriál, který se chlubí tím, jak jde pod povrch věcí, staly paradoxně jedním z nejpovrchnějších zážitků, jaké jsem mezi novými televizními počiny zaznamenala.

Film k nakousnutí. Jak normálně vizuální vymazlenost nepovažuju za měřítko dokonalosti, tak Marie Antoinetta se svým šatníkem, pestrobarevným jídelníčkem a versailleskými tapetami zaujala mé oko jako máloco jiného. A nejen oko. Jasně, že příběh francouzské královny vlastně nemá žádný děj, ale možná je to tím, že kromě jediného zvratu, kterého se dočkala těsně před smrtí, byl její život zřejmě opravdu jeden velký stereotyp. A i když třeba nebylo režisérčiným záměrem to takhle demonstrovat, mě její výsledek vyhovuje. V momentě, kdyby Sophia Coppola zahrnula do svého scénáře ještě gilotinu a dějiny, degradovala by tím svoje křehké dílko na historický film. A to by byla velká škoda.

Tak jde čas je jako ta reklama s králíčkem Duracell: chodí…a chodí…a chodí…a chodí…a chodí…a chodí…a chodí…a chodí…a chodí…a chodí…a chodí…nic nevydrží déle…

Různé dějové linie pro různě založené diváky. Mě se nejlíp koukalo na duel Cruise-Streepová, ale ani tak žádná sláva.

Dědeček holdující heroinu, strejda se sebevražednými sklony… na papíře to vypadalo fakt slibně, ale na plátně to zas až taková bomba není. Humoru málo, děj – jak to u takových filmů bývá - skoro neexistuje, jediným kladem se zdají být jen ty skvělé postavy (Steve Carell jako největší odborník na Prousta ve státech si okamžitě získal moje sympatie). Naštěstí potom, co se brácha konečně rozhodne promluvit, nabírá celý film na síle a při volné disciplíně je už naprosto jasné, že to Hooverovic rodinka z průměru přece jenom vytáhne. I ten pomalý start pak dostává nějaký smysl, protože čím víc si všichni na začátku lezli na nervy, tím kouzelnější je, jak jsou potom ochotní si navzájem pomoct.

Jedině ty rozhoduješ o svých možnostech. Oni ti můžou házet klacky pod nohy, ale to tě nesmí zlomit. Já jsem živý důkaz, že s pevnou vůlí člověk dokáže všechno. Ano, to je moc hezké poselství. Jenomže je tak okatě zapracované do toho zajímavého příběhu a doslova naservírované na stříbrném podnose, že i přes elegantní retro stylizaci a kostýmy, nádhernou hudbu a skvělé herce se nemůžu dokopat k plnému hodnocení. Je mi líto…

to by člověk nevěřil, kolik afrických domorodců umí hovořit slovensky

Mě ten film strašně provokuje. Vždycky když vidím poskakujícího Travoltu a vysmátou Newton-Johnovou, napadá mě, jak asi musel vypadat ten původní muzikál. Nemůžu si pomoct. Přála bych si vidět Pomádu, kde Sandy nemusela kvůli svému přízvuku přicestovat až od protinožců a kde se do té roztomilé atmosféry přelomu 50. a 60. let nemusely implantovat na první poslech rozpoznatelné hudební fláky z roku 1978. Možná, že potom by ten příběh dával opravdu nějaký smysl… ale pravda je, že i filmy beze smyslu můžou být zábavné.

Spolu s Rosalindou jediný latinskoamerický hřích mého dětství. Ty dvě hvězdičky jsou čistě z nostalgie, protože si už pomalu ani nepamatuju, o čem to bylo, a spíš se mi vybavuje to davové šílenství, které tahle slepá mexická dívčina spustila. Na co si ale vzpomínám naprosto jasně, je rozhovor s jednou mojí kamarádkou, která se z nějakého záhadného zdroje dozvěděla, jak dopadne poslední díl. Když mi oznámila, že José Armando spadne z koně, oslepne a díky tomu se mu podaří dotáhnout Esmeraldu k oltáři, říkala jsem si, jestli náhodou nespadla z koně na hlavu ona. Nespadla. Ono to tak nakonec doopravdy dopadlo. Edit: Nedávno jsem díky JOJ PLUS dostala šanci si pár dílů zopakovat, a musím uznat, že pod těmi nánosy nostalgie se skrývá opravdu hrozná ptákovina, a že jedna hvězdička je víc než dost. Radši už nechci Esmeraldu nikdy vidět, jinak by to mohlo skončit odpadem.