sindlakami

Absolutne nejvetsi klasika. Na toto se da divat porad. Jo tehdy v devadesatkach byli chlapi drsnaci a zapasili s dzungli a s Predatorem, dnes je to sama snehova vlocka co zapasi s AI na svem pc :-)

Mohu říct za sebe a svůj pocit, že pro mě je to zatím nejlepší biák od dua Pelikán-Haluza. Je v něm cítit člověčina, taková ta normální, bez ramen, že jsme jako borci... A přitom oba jsou. Film JAVARI nekouzlí velkými dobrodružnými efekty, i když i o ty není nouze. Film má hřejivou myšlenku, že jsme odpovědní za naší planetu (nic nového, samozřejmě, ale v kontextu výpovědi to má přesah do našeho obyčejného života, věříme jim to, není to žádný dryáčnický manifest). Lidé v hloubi pralesa uznávají hodnoty, které většina světové civilizace popřela, nebo je nechce moc vidět, protože jim připadají jako banalita - například rodinné vztahy, pomoc kamaráda, kamarádky, jistá úroveň skromnosti, neplýtvání, úcty k tomu, co nás živí a bez čeho, pokud to nebudeme respektovat a ničit, jednou nepřežijeme a vymřeme. Obrazově je dokument opět velmi osobní výpovědí a zároveň zábavou se dívat, ne ve smyslu legrace, ale náhodných situací, které i v dramatické chvíli mají svůj nechtěný humor. Skvělý je střih, napojování, udržení napětí i odlehčení. Člověk jim musí věřit, že jsou sice v jistém smyslu blázni vydat se do odlehlého neznáma amazonských mokřin, ale zároveň chtějí předat nám, lenošícím u bezpečných pohovek, kouzlo pravdy. Pravdy, že v tomto světě už nemáme moc jistot, ale stále je tu zázemí dobra - lásky, děti, domova a uvědomění za to bojovat, ctít to a chránit. Jako lidé v amazonském pralese. A tak poslední sekvence otevření domovských dveří je obraz naděje. A slza je v oku natotota.... Díky.   Lubomír Müller  spisovatel a žurnalista