Dudek

Po strašně dlouhé době béčko, které si na nic nehraje a funguje přesně v těch mantinelech, ve kterých fungovat má. Nesází se tu na levnou a lacinou rádobyzábavnou notu, na druhé straně se tvůrci ani nesnaží dokazovat, že ve svých rukou mají animal horor století. Stačí jim málo. Jen naslouchat tomu, co fanoušci chtějí. Vzhledem k počtu postav a prostředí, ve kterém se snímek odehrává se tu nenabízí příliš možností ke kreativitě. Přesto však autoři na nic nečekají, nenatahují úvod, aby se vlastnímu dramatu nemuseli věnovat příliš dlouho. Prostě se toho nebojí. Naplno se tu pracuje s klaustrofobní atmosférou v neznámém prostředí a neúprosně utíkajícím časem. Díky tomu má snímek dusivou atmosféru i v pasážích, kdy se zdánlivě nic neděje. A zde je třeba uznat, že těch moc není. I na tak malém manévrovacím prostoru se autorům podařilo rozjet spoustu dramatických scén, kvůli nimž skvěle odsýpá a nikde výrazněji nedrhne.

V první polovině pravěpodobně nejsilnější ze všech AHS sérií. Větší komplexnost dána soustředěním na jedno místo a měnší skupinu lidí totiž nejen této sérii, ale také žánru jako celku, sluší. Nelze ale tvrdit, že AHS tentokrát vstupuje do tradičních vod a opouští svou vynalézavost. Roanoke totiž žánr variuje a velmi často ironicky otáčí vzhůru nohama. Problém vyvstává ve chvíli, kdy mu tahle vlastní úštěpačnost přeroste přes hlavu a vrátí se k tomu, co tuhle sérii potopilo již tolikrát. Roztříští se. Roanoke se tak stává gejzírem nápadů, které jsou mohokrát opravdu zdařilé, nápadité a zábavné, nedrží ale při sobě.

Ta malá holka je opravdu průšvih. Tak špatný dětský herecký výkon jsem snad ještě neviděl. Nicméně jako celek je Polednice vcelku slušná. Líbí se mi, že se tvůrci drží českého prostředí a nepokoušejí se o žádnou světovost. Charaktery vesničanů, vypravěčská struktura a mysteriózní zápletka vycházející z české lidové slovesnosti, tím vším Polednice opravdu boduje. Bohužel však chybí něco výrazného, čím by se mohla dostat v povědomí diváků ještě výš. Scénář v několika momentech působí jako přílišný konstrukt, ve kterém nedává smysl ani chování matky vůči své dceři. Klasické mužské postavy fungují na výbornou, ale ženy jsou poněkud křečovité a těžko se jejich chování věří. Snaha o psychologii je plytká a nikdy nejde do hloubky, spíše se pořád pohybuje po povrchu. Na druhé straně se alespoň občas objeví něco co by se dalo nazvat záchvěvem atmosféry.

Asi největším překvapením je, že se na tomto příběhu produkčně podílela i Čína. Přeci jen degradace národního symbolu do hlavní postavy, která se vyznačuje dvěma otci, zženštilostí a značnou dávkou nemotornosti chce docela odvahu. Nicméně na to, že se jedná o třetí díl série je to docela slušné. Je tu pár slušných nápadů, i když nejsem schopen posoudit na kolik se jedná jen o recyklaci vlastních motivů z předchozích dílů. Dějová prostost, kdy je většina stopáže zaplněna prostými atrakcemi asi též nebude pro cílové publikum problém.

V rámci naší kinematografie rozhodně odvážný film. Výsek z několika významných dnů v rámci jedné rodiny je divákům podán bez začátku i bez konce. Vypravěčská struktura je jednoduchá, nesází na žádné kudrlinky a stejně tak se chová i formální stránka soustředěná na prosté sledování. Rodinný film je sice párkrát scenáristicky škobrtne a Daniel Kadlec neoslňuje zrovna hereckou obratností, nicméně jako celek je snímkem sympatickým a překvapivě zábavným. Je nutné uznat že nenásilné civilní herectví většiny osazenstva je na sledování příjemnější než to co předvádějí většinou naši etablovaní herci.

Zatraceně silné v kramflecích a oprávněně jeden z nejlepších filmů, které jsem letos viděl. Jméno Maneesh Sharma mi doposud nic neříkalo, přestože se nejedná o žádného debutanta. Tímto snímkem však dokazuje, že dokáže mít snímek jako celek pevně v rukách. Fan je totiž od prvního do posledního momentu uvědomělý, dospělý a dokonce i značně sebereflexivní thriller, kterému se daří mistrně kombinovat obří dávku nadhledu spolu s temnou atmosférou, aniž by se tyto dvě složky vzájemně rozptylovaly. Pokud něco funguje opravdu na výbornou je to postupný vývoj a tedy celková gradace. Jednotlivé akční scény jsou různorodé a jasně čitelně nasnímané. Liší se nejen samotným dějem, ale i náladou, kterou navozují. Jinak působí až skoro jackiechannovské scény ze začátku (ať je to krátká epizoda z vlaku nebo delší útěk z hotelu), a jinak prvotřídní naháněčky z druhé části (kde kraluje honička v historických uličkách Dubrovníku). I díky tomu je atmosféra čím dál temnější. Fan je výtečný i jako pocta Shahrukhu Khanovi, který tu má možnost ztvárňovat dvě velmi silné role, které vlastně výborně reflektují jeho pozici mezi fanoušky. Můžete mu tu jak fandit, tak ho i nenávidět.

Příjemné překvapení, jak po dějové, tak i filmařské stránce. Už obsazení, ve kterém figuruje značné množství současného japonského herecké ansámblu dávalo očekávat podívanou, která bude mít daleko od laciného televizní vzhledu. Vizuálně je Bakuman. opravdu čistý, překypuje nápaditostí a daří se mu nenásilně spojovat reálný a manga svět. Napomáhá tomu i zvuk, který se několikrát uchyluje k využívání škrábání per přímo v hudební stopě. Jak už napsala Zíza, ta usilovná práce z toho skoro číší a ve vzduchu jako by se vznášela vůně inkoustu. Na začátku jsem předznamenal, že na obsazení je radost pohledět. Nechci oslavovat herecké výkony, ale je prostě milé vidět tak populární skupinu hvězd v jednom snímku. Napomáhá to získávat k postavám pozitivní vztah ještě dříve, než se s nimi vůbec důkladně seznámíme. Což se brzy ukáže jako důležitá věc, protože jednotliví hrdinové jsou docela plytcí a interakce mezi nimi nepůsobí příliš přirozeně. Příběhově je to jednoduché, bez zbytečných odboček a kudrlinek, až překvapí, že něco tak standardního má dostatek energie utáhnout dvouhodinovou stopáž. Nohy trošku podtrhává romantická (jakoby osudová a motivační) vložka a to hned z několika důvodů. Mezi postavami neprobíhá vůbec žádná chemie, celé se to odehrává v jakémsi snovém oparu, ale hlavně tahle část vůbec nikam nesměřuje. S nepříliš vygradovaným (ale vlastně docela trefným a nečekaným) finále se jedná o dvě nejslabší části snímku.

Pixar tentokrát cílí na mladší publikum a je to cítit. Dospělí divák se příliš nepobaví, a těch pár pomrknutí je zbytečných a ze snímku spíše nepříjemně vybočují. Za docela (od)vážný, avšak nedostatečně rozvinutý /a tím ještě amorálnější/ moment považuji chvíli, kde se hlavní hrdina sebestředně rozhodne, že nenechá svého ochránce a společníka shledat se svou rodinou, ale bere ho na svůj hřbet směrem k dinosauří farmě.

Není to tak zdařilé jako loňské V hlavě, nicméně stále se jedná o slušný příklad animovaného snímku, ve kterém si své najdou jak odrostlejší děti, tak dospělí. Narážky na reálný svět, filmové žánry nebo aktuální témata fungují na jedničku a zároveň překvapí množství trefných charakterů jako je pan Veliký nebo celá rasa lenochodů. To co funguje jsou bohužel většinou jen epizodky v celém ne až tak výtečném příběhu. Ten vyloženě nenudí, ale nedá se nazvat ani strhujícím. Příběh lůzra na cestě za svým snem i postupné sbližování odlišných parťáků jsme tu měli i v mnohem zdařilejších podobách.

Často se tu v komentářích objevuje slovo strukturální detektivka, nicméně nejsem si jist, zda se v případě tohoto snímku jedná o správné pojmenování. Vyprávění se opravdu soustřeďuje na vykreslení bezradné a dusné atmosféry vyšetřování nepolapitelného sériového vraha. Občas se diskutuje o jednotlivých stopách, řeší se motivy a porovnávají jednotlivé objeti. Nicméně v konečném důsledku celé vyšetřování končí aniž by jednotlivé stopy měly pro jeho úspěch byť sebemenší zásluhu. Vyústění je pak po celé té předcházejí lopotě velmi neuspokojivé a shazuje celou předchozí velmi dobře odvedenou práci. I tak je pohled na případ, který Tě zaručeně semele, jedinečný. Už jen v tom nakolik jsou některé důležité odhady policistů nakonec ukázány jako mylné.