J.Lajner

Jestli mají režiséři Lee Cronin a Sam Raimi něco společného, pak je to jednoznačně barvitá představivost. Horová série "Evil Dead" je pověstná ochranou rukou, kterou nad ní po dlouhá léta drží právě její duchovní otec Raimi. Nikdy tedy nehrozilo, že se s jeho vymodleným dítětem bude zacházet jako s příslovečným kusem hadru (zdravím sérii Pátek třináctého). Po delším hledání svěřil Raimi svou značku možná trochu překvapivě pod taktovku nevýrazného Lee Cronina. Nicméně, novinka Evil Dead Rise dokazuje, že šlo o nanejvýš moudré rozhodnutí, díky němuž Cronin vůbec poprvé ve své režijní kariéře skóruje. Zásadním prvkem filmu je změna prostředí, což mimochodem odůvodňuje i poměrně dlouhou expozici. Zaběhlý vzorec chaty v lese s partou přátel, nahradila městská zástavba. Stará bytovka, abych byl konkrétnější. První akt je tedy věnován představování nových postav, problematickým vztahům a událostem, které vedou k otevření pekelné díry uprostřed garáže, což je vlastně akcelerátor všech následujících událostí. Nutno podotknout - skutečně hororových událostí! Motiv posedlé matky jež psychicky i fyzicky týrá své tři ratolesti, šroubuje tahle krvavá flákota na maximum. Pokud totiž proti dětem použijete kombinaci širokého spektra kreativního utrpení a děsivých výjevů, je úspěch u hrůzou omámeného publika prakticky zaručen. Zvracení, ostré střepy, řezání, propichování měkkých tkání, zranění očí. Evil Dead Rise tlačí přítomnost extrémní brutality a krve na samotné maximum, čímž se z jeho sledování stává velmi vyčerpávající zážitek. Jakmile film zařadí vyšší rychlostní stupeň, je prakticky k nezastavení. Cronin zde navíc v celé kráse předvádí své režijní schopnosti. Umí vytvořit pocit napětí, strachu a neotřele pracuje s lekačkami, bez nichž se žádný poctivý horor nemůže obejít. Jedna konkrétní scéna mi málem přivodila infarkt. Až na pár dějových děr, jde bez nadsázky o hororovou událost roku. Neokoukaní herci a režisér, od kterého nikdo nic nečekal, předkládají fanouškům přesně to, co očekávají. Absolutní krví nasáklý nářez!

Poslední dílek z volně provázené trilogie „Gates of Hell“, jejímž jediným pojítkem je kromě všudypřítomné smrti herečka Catriona MacColl. Nutno podotknout, že Brána do záhrobí přináší patrně největší porci zábavy. Duch slepé dívky s německým ovčákem, masožravý pavouci, zombie instalatér, kyselina leptající obličej a doktor, co neumí střílet. Do filmu opravdu není těžké kopat pro jeho narativní chyby, což je u tvorby Lucia Fulciho standard. Scénář je v útržcích náhodně roztroušen všude kolem hotelu, kde se odehrává valná většina děje. Některé konkrétní scény Fulci patrně natočil jen proto, že mu jejich realizace přišla jako fajn nápad, bez ohledu zda-li nějak zapadají do děje. Brána do záhrobí, to je sled atmosférických a krajně explicitních vizuálních výjevů, jemně pospojovaných surrealistickým příběhem. Fulci redukuje jakýkoliv vývoj postav na minimum a jejich přítomnost využívá pouze pro akceleraci jednotlivých scén. Opět a vlastně i naposledy mu to prochází, protože celek nabízí kvalitní nálož hutné atmosféry. Apokalyptické finále je jednou z nejpůsobivějších scén, jaké kdy mistr natočil.

Další VHSková klasika, lemující mé dětství. Kdysi jsem se u toho krčil hrůzou, dnes jen nevěřícně kroutím hlavou. Ty nelogičnosti musí být snad záměrné, jinak si to vysvětlit ani neumím. Proč chlap jednoduše neotevře víko od rakve aby zachránil za živa pohřbenou dívku, a místo toho bere do ruky krumpáč? Proč stačí před zombíkem zavřít oči a ten se záhy vypaří jako pára nad hrncem? Proč rozzuřený otec provrtá hlavu místnímu podivínovi a scénář se k této události již více nevrátí? Proč se musí kněz ze své hrobky brobourat, když má teleportační schopnosti? Ano, úhlavním nepřítelem filmu je opravdu teleportující se zombie kněz. Nejhorší na tom všem je, že i přes vlnu scenáristického balastu, od toho filmu nejde odtrhnout zrak. Lucio Fulci byl mistrem absolutní hororové atmosféry. Podivínský král smrti, kmotr krváků a jeden z popularizátorů takzvaných gore hororů. Na filmy z jeho vrcholného období dnes koukám především kvůli té hutné, takřka hmatatelné atmosféře. Víc vlastně mistr ani nenabízí. Je to málo?

Ty bezbřehé aluze na papundeklové sci-fi pecky z padesátých let jsou zkrátka okouzlující. Tim Burton se baví. Vzdává hold svým inspiračním zdrojům, které do jisté míry formovaly jeho vkus. Mars útočí je hravá blbůstka s nezaměnitelnou atmosférou a brakovou patinou. Všechna ta přepálenost, stylizace a naivita, je zcela záměrná. Každému taková forma asi nesedne, ale já se vždy královsky bavím. Burton je takový můj kámoš do nepohody.

Režisér Sam Peckinpah za svou kariéru dokázal zásadním způsobem revitalizovat western, uzmout ho z náručí dominujících Italů a vrátit ho zpět do USA, tedy do země, ze které tento specifický žánr vzešel. Natočil jich hned několik avšak nekorunovaným králem mezi nimi je jednoznačně Divoká banda. Na první pohled maximálně nelítostné a drsné dílo. Pod nánosem prachu a krve se však ukrývá tklivá výpověď o neúprosném toku času, žalozpěvu nad soumrakem jedné historické epochy, která se už nikdy nevrátí. Více.

Asi bylo otázkou času kdy na scénu vtrhne film, který se bude zabývat dekonstrukcí svého žánru. Ovšem zatímco kupříkladu westernové klasiky typu Divoká banda (1968) a Nesmiřitelní (1992) kritizovaly spíše zaběhlé žánrové archetypy, Vřískot je krajně sebedestruktivní. Vtipně a ironicky si hraje na svém vlastním písečku. Divák zde nemá ponechanou volbu předpovídat očekávaná hororová klišé, neboť postavy o nich otevřeně mluví: „Všechny hororové filmy jsou stejné. Je v nich prsatá blondýnka, která před vrahem utíká po schodech nahoru místo toho, aby vyběhla ven vchodovými dveřmi.“ Trefnou větu hlavní hrdinka Sidney Prescott (Neve Campbell) ještě doplní slovy: „Uráží mě to.“ Co myslíte? Bude Sidney v pozdější fázi filmu volit schodiště nebo dveře? S příchodem snímku Vřiskot se zrodil opravdový fenomén. Trička, upomínkové předměty (především ikonická maska s názvem „Ghostface“), plná kina a rychlý odbyt VHS kazet. Subžánr slasher, který byl dlouhá léta považován za mrtvou odnož, byl rázem zase v kurzu. Režisér Wes Craven natočil film, který v devadesátých letech dokázal zažehnout opětovný zájem o hororový žánr. Více.

Film kultovní stejně, jako jeho zavádějící distribuční překlad. Henry opravdu není masový vrah. Po celou stopáž sledujeme v zásadě několikadenní výřez ze života hodně zvláštního člověka, na němž je nejděsivější fakt, že vypadá úplně normálně. Žádné slintající monstrum s rohama na hlavě, ale nenápadný třicátník, jehož od většinové společnosti odlišuje pouze jeho temné hobby. Nejde rozhodně o nějaký béčkový horor, ale trochu tvrdší psychologické drama s hutnou, maximálně špinavou atmosférou. Žádné vtipy, žádná nadsázka, ale tvrdá realita. V tomto filmu není prostor pro výrazné vedlejší postavy, nejsou tu ani vyšetřovatelé, kteří by se Henrymu dostali na kobylku. Tohle je v první řadě panoptikum pokřivených duší, zvolna plujících kalnou stokou života. Lidé jako Henry mohou žít mezi námi. Nejde o mýtické bazilišky nebo krvechtivé upíry, ale bytosti z masa a kostí. Nato bychom nikdy neměli zapomínat. Pochmurné dílo, kterým „Henry“ bezesporu je, nám tuhle skutečnost připomíná, a v tom spatřuji jeho největší přínos. Více.

Snímek Nikdo má svým naturelem a celkovým vyzněním nejblíže k akční rubanici John Wick (2014). Ve výsledku jde o nenáročný akční nářez s příjemným hereckým obsazením. Je zábavný, má svižné tempo, nebere se příliš vážně a po vzoru Quentina Tarantina nabízí i parádní písničkový soundtrack. Ideální odpočinkový film, po dlouhém pracovním dni. Stačí Sprcha, dobré jídlo, vyhodit nohy na stůl a pak už jen stačí s blaženým úsměvem sledovat Boba Odenkirka, který bezpečnostním pásem škrtí ruského bijce uvnitř autobusu. Více.

Z historie dobře víme, že u armád, kterým takříkajíc začne téct do bot, se prudce zvedá agresivita a animální pudy, vybuzené beznadějí a frustrací z nastalé situace. Pokud je tedy poražený nepřítel nucen stáhnout se z dobytých pozic, může se chovat dosti nevypočitatelně, ba přímo barbarsky. Na ústupové cestě takovou prohrou poznamenaná armáda často drancuje, ničí historické památky, pálí mosty, znásilňuje a vraždí. Vždyť válečný zločin se v té záplavě krve a násilí snadno ztratí, zapomene. Čas takové skutky zalehne nánosem hodin, dnů a roků. Někdy je ovšem spravedlnost blíže, než si zlobou zaslepený lampasák s posledními zbytky moci, může myslet. Někdy vám tvrdá spravedlnost doslova dýchá za krk a paní pomsta, stojící v pozadí, se jen zlomyslně usmívá. Tato teze je základem, ze které vychází i francouzská klasika Stará puška. Snímek nabízí energické akční scény a vynikající výkony v čele s Philippem Noiretem v jeho patrně nejatypičtější herecké poloze. Stará puška je napínavá do poslední chvíle a retrospektivní příběh odehrávající se na pozadí přidává snímku další rozměr. Svou syrovostí a prvotním pocitem beznaděje může nejednoho diváka zaskočit, což ale nic nemění na faktu, že jde o vybroušený kus filmařiny a francouzský národní poklad. Snímek mě donutil zatnout ruce v pěst, mezi zuby cedit jedovaté nadávky a zrovna tak hlasitě fandit borci, který jistého Johna Ramba předběhl o sedm let. Silných devadesát procent. Více.

Zajímavý žánrový mix drsného thrilleru a krvavé upírské jízdy, který se dá s chirurgickou přesností rozdělit na dvě poloviny. Špinavá, potem ulepená road-movie o dvou zlodějích a upírský masakr postavený na litrech umělé krve a nevázané tvůrčí zábavě. Scénář k snímku Od soumraku do úsvitu napsal Quentin Tarantino již v roce 1990 na základě strohého příběhu od tvůrce speciálních efektů Roberta Kurtzmana. I přes Tarantinův svébytný pisatelský (a vlastně i vizuální) vklad, jde o klasický film z dílny Roberta Rodrigueze. Tím jak se obě tváře filmu diametrálně odlišují, mi v jistém ohledu evokují Olověnou vestu (1987) od Stanleyho Kubricka. Od soumraku do úsvitu mi však v obou rovinách přijde více konzistentním dílem. Není problém užít si napínavou podobu filmu, ani následné krvavé upírské žně. Film stvořený pro zábavu.