Silence

Skládání jednotlivých fragmentů mozaiky neomrzí ani po několikerém přetočení a přepnutí úhlu pohledu. Každá postava se totiž do hlavního děje zamotá velmi rychle a tak je rozmotávání překvapivého teroristického útoku velmi svižné, zábavné a celkem chytré a každý pohled příjemně graduje. V pravý okamžik se pak všechny pohledy začnou mísit a tlačítka "backward" na časovém rekordéru již není potřeba. Bohužel na následujícím nahraném materiálu došlo při natáčení k několika poškozením a trochu to skřípe. Vedle výborného nahlédnutí do organizace celé akce se v ulicích tuctově prohání dvě auta - z toho jedno nezničitelné s nesmrtelným řidičem. V sanitce polehává velmi důležitá osoba a po silnicích běhá holčička s nulovým pudem sebezáchovy. Chytrost, styl a zábava zůstaly ke konci schovány pod tlačítkem "zpět". Převeliká škoda... 6.5/10

Podmanivá výprava k poznání vlastní osobnosti, která spíše než bezprostředí myšlenky a emoce, nabízí příjemnou a intenzivní dochuť.

Byl jsem docela překvapen, když film skončil a já měl v podstatě stejný pocit, jako po zhlédnutí traileru. Co to znamená? Několik nádherných momentů na jedné misce vah a na té druhé ty zbytečné a zbytečně přehnané taškařice, obličeje a těžkopádné vtípky, které Bobule okrádají o tu hezkou civilnost a příjemnou náladu, která na mě dýchla v poslední půlhodince. Kéž by ten film byl celý takový. Potom by těch devadesát minut nemuselo být - sice příjemných - ale opravdu lehce zapomenutelných. Bohužel... celý takový nebyl. 6/10

Bohdan Sláma mě neoslovil Divokými včelami ani Štěstím. Přestože mě oba filmy přesvědčily, že se svým citem pro vyprávění, kameru i herce, vymyká ztuhlé české tvorbě. Příběhy o smutných osudech lidí na okraji společnosti, lidí s přehnanou sebereflexí a s neustálým nutkáním trestat sebe sama, mě prostě neberou. A se stejným pocitem jsem vyhlížel i Venkovského učitele, tudíž, nebýt premiérového sucha v kinech, možná bych o Slámův nový snímek nezavadil. A to by byla škoda. Režisér totiž odprostil svého klasického hrdinu – „lidskou trosku ze sociálního dna” – od sociálního dna a vypráví o tom, že osudovou krizi si může prožít i člověk vzdělaný, člověk, který by mohl mít celkem bezstarostný život. A útěk od problémů - útěk z města na venkov rozhodně nepomáhá. Sláma naštěstí neřeší postoj společnosti obyvatel vesnice – ke vzniklé sitaci. Většinu z nich totiž nechává v nevědomosti, přestože by si mohl s mnohem přirozeně vykresleným prostředím (Vejdělku, styď se!) bez starostí zahrávat. A na plátně se tak odvíjejí pouze dilemata hlavní postavy a důsledky, které se od jejích činů odvíjí. Je to trochu zamotané, ale chci tím naznačit, že Venkovský učitel je naštěstí v mnohém jiný, než dřívější Sláma a hlavně je neskutečně NEčeský. Žadná podbízivost divákovi, žádné snažení se o zavděčení (a spoustě lidí se opravdu nezavděčí), jen nekompromisní předkládání příběhu se vším všudy. Tudíž konečně chybí i zbytečné a trapné scény „pro pobavení“. Přestože občas některá z postav dostane bez zřetelného impulsu potřebu vypovídat se nebo říct jen tak zničeho nic nějakou historku (A může nám být jedno, že to má později opodstatnění, pokud to v danou chvíli zní divně), přesto je scénář velmi kompaktní a velmi dobrý. Na několika místech film až znepokojivě graduje a hlavně je natočený neuvěřitelně chytlavě, jak technicky tak umělecky – dojmově. Dlouhými nestříhanými záběry, kdy kamera v pohybu sleduje postavu, činnost či plynule přechází v dialogu mezi jeho aktéry, tím mne Sláma nejen přilepil k plátnu, ale sám se natěsno přiblížil standartu zahraničních snímků. A nakonec Pavel Liška, který mi zažitým stylem „předvádění“ leze na nervy, byl asi největším překvapením, protože hrál. A hrál dobře... Oblíbenou frázi nakonec o tom, že český film tedy ještě žije, ode mne nečekejte. Český film se stále válí v blátě, to jen Venkovský učitel tak nějak není klasický český film. 8/10

Totální guilty pleasure. Nic víc za tím nehledejte....

Řeknu ti, Dougu, už nikdy nebudu kouřit tohle svinstvo... Pamatuju si jen útržky... nesmyslně mezi sebou přeskakují... ale všechno bylo strašně cool, to vím určitě. David pořád něco nudného plkal a ta pipina Millie zase všem ukázala, jak je hloupá. Pamatuju si, jaká to bejvala sympaťanda, když nám bylo patnáct... časy se mění. Roland si zase odbarvil vlasy - magor - a vyprávěl pseudo zábavné historky o středověku, čarodějnicích a podobně. Hrozná nuda. Ještě, že tam byl Griffin, bez něj bych odpadl hodně brzo. Teda... jestli bude Jumper pořádat další podobnou párty, tak mě tam nikdo neuvidí!

Světy Tima Burtona mohu konzumovat neustále. V jakékoliv formě i v jakémkoliv množství. Nemyslím si, že by se Tim opakoval, či že by se zasekl na místě. Jeho světy, přestože se navenek opravdu zdají velmi podobné, mi zatím vždy dokázaly nabídnout něco nového. V tom rozhodně nemá problém ani příběh holiče z Fleet Street. Ten bohužel doplatil na to, že kromě vizí jeho režiséra miluji i muzikály. A jsem otevřen a přístupný čemukoliv - velkým tanečním číslům či decentním statickým popěvkům. Popovým melodiím i nezvučným experimentům. Vždy ale musí existovat ospravedlnění a tyto sekvence musí do filmu přirozeně zapadat. Sweeney z tohoto pohledu nenabízí bohužel vůbec nic. Hudební části nejenže neposunují příběh ani děj dál (kromě jedné výjimky), ony nepříjemně zdržují. A žádná choreografie, která by to mohla zakrýt, se také nekoná. V neposlední řadě i samotné písně, kdybychom je vytrhly z filmu, patří spíš do kategrie tuctových skladeb, které zaujmou málokoho. Spojení mého oblíbeného režiséra a žánru tak skončilo zajímavým zobrazením klasického námětu, jehož plynulost zdržují zbytečné písničky. A tak dobrý film nevzniká, natož muzikál... 6/10

Je to hloupé, naivní, rutinně zrežírované, zvrhle zahrané, ale svým vlastním způsobem záhadně zábavné. Co to je?

Každý to jednou poznal - špatný den, hádka s rodiči, posměch spolužáků - prostě důvod, proč alespoň nachvilku utéct někam, kde je svět lepší a kde jsem NĚKDO. Utéct do fantazie. A nejlépe své vlastní fantazie. Ti šťastněší najdou někoho, s kým mohou své vysněné světy a bezproblémový čas sdílet. Ano, říká se jim spřízněné duše. Jesse tu svou našel v úžasné Leslie, která nejdříve ukradla jeho malý sen, aby mu vzápětí ukázala, že fantazie se dá používat k mnohem větším věcem, než "jen" k vedení tahů štětce po papíru, ale že díky vlastní představivosti může člověk vytvořit svůj vlastní svět, ve kterém ožívají věci zdánlivě neživé a ty živé mění svůj vzhled k nepoznání. A když člověk dokáže přemoci dravé opeřence či krvelačné potvory ve službách Temného pána, každodenní problémy se zdají být menší a ani ti spolužáci nejsou najednou tak nepřemožitelní. Jenže ani sebevysněnější světy někdy prostě nedokážou ochránit před krutou realitou skutečného světa, který si dovoluje tak sprostě zasáhnout a využít upřímnosti a určitého ztotožnění se s hrdiny, aby to měli všichni zúčastnění, včetně diváka, mnohem těžší. A pak nezbývá nic jiného... než se ponořit ještě hlouběji do svého království... 8.5/10 P.S.: Nenávidím ten film!

Cestou z kina jsem mlčel... hodinu jsem bloumal beze slova po bytě... Ne snad proto, že bych nevěděl a přemýšlel, co napsat, prostě jsem v tu chvíli nemohl dělat nic jiného. Pokání není dokonalé, chvilku mu trvá, než vás přesvědčí, že teď začíná příběh osudový, a že oči od plátna neodtrhnete do posledního tónu nádherné hudby a posledního písmenka závěrečných titulků. Nakonec, když promítačka zhasne a vy stále civíte na plátno, pochopíte, že se to Joe Wrightovi povedlo. Jeho mozaika totiž obsahuje spoustu dokonalých a velmi silných dílků. Pokání není vysloveně dojemné, přestože mi oči několikrát zvlhly, nebylo to ani tak dojetím, jako spíše překvapením, intenzitou, syrovostí či upřímností okamžiku. Joe Wright má dar přenášet bezeztrátově pocity z plátna na diváka, okouzlit ho příběhem, omámit hudbou, nadchnout krásnými záběry a obdivovat výkony herců pod jeho vedením. Za to mu upřímně děkuji!