Jack.Pott

Jak se toči filmy, šrumec v zákulisí i životní osudy herců jsou mi upřímně ukradené. Americká noc ale baví. Jacqueline Bisset je stejně okouzlující jako v Muži z Acapulca, a opět prožívá důvěrně obyčejný příběh v paralelním příběhu.

Bohémský život je hodně legrační a hodně tragický, ačkoli jsem se nesmál ani neslzel. Trojice zneuznaných umělců vůbec nepoužívá mimiku; spisovatel, hudebník i malíř se neustále tváří smrtelně vážně. A to je nejspíš skutečná poloha filmu. Rodolfo sice začne pracovat jako dělník, aby zabezpečil svou lásku, vlastně jí ale může zaplatit pouze důstojnou smrtelnou postel. Kdo chce zůstat skutečně svobodný, musí zároveň zůstat sám, respektive pouze s dalšími zbloudilými bohémy, alkoholem a vlastní kreativitou.

Věrohodné, průzračné. "Pěstujete zemědělské plodiny, vyrábíte kvalitní hudební nástroje... Otče, vaše misie má jistě velké příjmy - jak s nimi nakládáte?" "Sdílíme je všichni společně, rovným dílem, jsme společenství." "Aha, už si vzpomínám, existuje skupina francouzských radikálů, kteří hlásají tuhle teorii..." "Vaše eminence, ale to byla praxe prvních křesťanů." A proti tomuhle dokonalému kristovskému komunismu stojí římsko-katolická církev, ztvrdlá stejně jako srdce monarchů. "Uvědom si, že nejsme členy demokracie. Jsme členy řádu! Buďto mi budeš bezvýhradně poslušný, anebo odejdi." Druhá polovina Misie, tedy ozbrojený střet půvabného dělného lidu s brutální mocí, mě bavila méně. Je jistě těžké rozhodnout se, zda bojovat, anebo se spolehnout na ryzí lásku a nenásilí, když mají ženy a děti skončit v otroctví. Přesto je mým momentálním závěrem, že v tomto případě měl pravdu idealistický jezuita Garbriel, když chtěl zlu čelit vznešeným zpěvem, dojemnou svorností a vírou. Nádherná duchovní hudba ostatně ochromuje primitivy a technokratiy moci během filmu několikrát. Až jsem si vzpomněl na Polanského Pianistu a koncovou scénu, kdy esesák pokorně naslouchá klavírnímu mistrovství zuboženého koncentráčníka.

Vlastně je dobře, že Manon (respektive scénárista) odolala pokušení pohrát si s obyvateli městečka déle a lstivěji. (Představuju si, jak vodu zastavuje vždy, když někdo spáchá hřích - a pokaždé si pobavaně počká na pokornou lítost viníka, než kašnu zase naplní.) Manon je totiž bezelstná; není pomstychtivá, nýbrž pouhopouze spravedlivá. Až mi bylo na konci dvou vyčuraných hříšníků - lokálních podvodníčků, a přece nejhorších vrahů - líto. Manon je asi ztělesněním vesmírného principu; je nikoli odplatou, ale návratem k rovnováze - bolestným, pokud byli lidé příliš zlovolní.

Měkká hlína všude kolem, koberce trav a houštiny keřů, tmavě modravé skály na půli cesty mezi kopci a nebem, hravá říčka odpočívající v něžných jezírkách. Venkovská Provence je čistá jako úmysly měšťanské rodiny, která se sem stěhuje, aby pěstovala dýně a na rozlehlé planině volně chovala králíky. A v panensky čisté přírodě, v kraji prastarého zemědělského řemesla je nekompromisně jednoduché také zlo - důsledek lidského sobectví a hamižnosti. Netřeba rafinovaných zbraní ani komplikovaných plánů. Stačí - stačí jít k prameni.

Komediant Hendrik Hofgen (Klaus Maria Brandauer) mě zprvu odpuzuje - předvádí přibližně ty afektované, teatrální, hysterické exhibice, kvůli kterým cítím k hercům obecně jakési předsudečné antipatie. Ale časem tyhle výstřelky logicky zapadnou do příběhu, který coby plastický portrét jedné zarážející osobnosti dosahuje nejvyšší kvality. Hendrik Hofgen je zbabělec. Jeden můj kamarád přistupuje ke vztahovým problémům tak, že je údajně "nechává vyhnít", prostě je neřeší. Ve skutečnosti opravdu bolavé rány samy nikdy nevyhnijí, naopak hnis se šíří dál. Hendrik Hofgen chce "jenom hrát divadlo, protože nic jiného neumí a skutečný umělec se dokáže povznést nad sebetemnější dobu". Ale jednou, z ničeho nic a nesnesitelnou silou se nahromaděná hniloba vyvalí zpod koberce. Bývalý komediant stojí uprostřed nacistického monstrstadionu a jeho tvář je jednou pro vždy tváří zla.

Zábavný akční film; mezi vybuchujícími bombami, třeštícími kulomety a sex-appealem Carice van Houten probleskne existencialismus, jakmile skončí druhá světová válka. Nacisté ďábelskou fintou udělají z židovské antifašistky a jejího polepšeného milence obětní beránky. Ačkoli bych radši konečně viděl drama o tehdejší genocidě Romů, tato zápletka je potřebným imperativem i pro národ Edvarda Beneše: Bacha na to, koho chceš lynčovat, uniforma nebo domněnky nejsou přesvědčivými důkazy.

"Ale fabrika naní naše." "Jak to, že není naše! A kdo se tam dře 14 hodin den co den po celý svůj život?! Kdo tam nechává svůj pot a krev? Vy!!! tak si ji vezměte, ta fabrika je vaše! Obsaďte ji, máte na to právo! Kupředu! Kupředu!!!" Mario Monicelli realisticky - to znamená mimo jiné s humorem a poetikou - vykresluje zrod dělnického hnutí v Evropě, konkrétně v severní Itálii. Pro koho je sociální demokracie či socialismus synonymem pro nesmysl, měl by nahlédnout do továren raného kapitalismu. 14tihodinové těžké směny 6 dnů v týdnu, jedna půlhodinová pauza na oběd; když takhle člověk musí dřít od puberty prakticky až do smrti, aniž by důstojně zajistil vlastní rodinu, není divu, že mnoha usínajícím dělníkům sklouzne ruka do lisu. Pozoruhodně symbolickou postavou je gymnazijní profesor (Marcello Mastroianni), cestující ode města ke městu a kultivovaně burcující sedřené, vystrašené proletáře k sociálnímu boji. Jako Karel Marx, i on má vlastní rodinu, která je kdesi v pohodlí a bezpečí zajištěná. Možná i proto neohroženě popohání lid, aby šel přes vlastní mrtvoly. Těžko říci, zda mohla být historie jiná.

Skupina zpomalených, deprivovaných Němců natáčí obskurní televizní filmík. Taky bych byl znechucen, kdyby mi scénárista předepsal úmornou, třiadevadesátiminutovou scénu o tom, že bahnitá voda teče a Hyspánec z Gdaňsku vejrá.

Tak krááásnou manželku měl suchý, ačkoli renomovaný literární kritik Pierre Lachenay! Jenomže ji měl už tuze dlouho; a vyspat se s půvabnou, něžně vyzývavou a svolnou letuškou je tak jednoduché. Ano, nikoli krajně přitažlivé, nýbrž spíše zrádně jednoduché. A člověk se nesmí nechat bezhlavě unášet sladkobolnými emocemi, když je mnohaletý manžel a táta od rodiny. Prostě nesmí. Jednak protože se dobrovolně skutálel do pavičiny racionálních závazků, a druhak protože ženy dokáží být velmi různé, a neméně hrůzné.