Bublaga

Brilantní! Ani po těch několika dekádách film neztratil nic ze své poutavosti a až dokumentární autenticity. Loach je mistr podobných sociálních sond. Drží se popisné roviny, nepoučuje, nevydírá. To, že celý snímek stojí na nehercích a neherečkách v čele s Davidem Bradleym, je už jen třešinka. Hornická městečka už možná ztratila svou důležitost, ale dospívání v prostředí, kde chybí naděje, je stále nadmíru aktuální.

Přišel, viděl a přežil stovky bobrů! I díky estetice filmu jsem si nemohla nevzpomenout na animáky typu Tom & Jerry, Looney Tunes (zejména pak Wile E. Coyote and the Road Runner), Dexter's Laboratory, na nichž jsem vyrostla a miluju je dodnes, které proti sobě staví lovce a loveného. Humor to není pro každého, ale já jsem to Cheslikovi sežrala i s ricinovým olejem. Stopáž by mohla být kratší, ale dá se to usedět i usmát. Celou dobu mi běželo hlavou, že ještě větší zábava musela být Stovky bobrů natáčet! Díky ČSFD za projekci, byl to vskutku humorný zážitek!

Jsi tak moc ve sr*čkách, jak si připustíš. Pro někoho by single život, ubíjející rutina den za dnem, stárnutí, uklízení veřejných toalet, přehlížení okolím mohlo znamenat totální dno. Nebo to lze brát jako svobodu, bezpečí každodennosti, moudření den za dnem, obživu, chtít být viděný jen těmi, kteří za to stojí, a mít radost z drobností. Třeba z toho, jak slunce probleskuje listovím japonských javorů. Většina lidí by nejspíš spadala do první skupiny. Ne tak Hirayama, hlavní hrdina filmu, který nachází drobná pozitiva i tam, kde mnozí bloudí ve tmě nebo sedí na terapii. Někdy si Wim Wenders pomůže kýčem, ale obecně je to oslava jinakosti a spokojenosti žití života jako takového. Ať už nabízí cokoliv. Pro mě feel-good movie for shitty days.

Pocta všem kaskadérům a kaskadérkám. Což znamená hromadu akce, efektních výbuchů, honiček, rozbitého skla, soubojů na zemi, ve vzduchu, na jiných planetách... Pak dlouho, dlouho nic a přijde řada i na romantickou linku filmu. Místy prosákne i trocha toho situačního humoru. Ale celé se to bere hrozně vážně. Film působí jako jeden velký pomník kaskadérskému řemeslu, notně zasypaný velkou láskou k akci a samotným kaskadérským výkonům. To vše korunované rockovými baladami a hity od Kiss, AC/DC nebo Bon Jovi (proč?!?) a pošilháváním po starých dobrých časech, kdy všechny nebezpečné scény dělali lidé, ne VFX. Přístup "smíchám všechno, co mám rád, a ono to zafunguje" v mém případě způsobil zahlcenost a pocit, že jsem těch sladkostí prostě snědla moc.

O životě v lesích za časů epidemie smrtícího viru. Minimalistické. Syrové. Pomalé. Jak moc paranoidní byste pro přežití byli vy?

Postupné prorůstání blíže nespecifikované apokalypsy do života dvou rodin, které se náhodou sešly v jednom domě. Budování tíživé atmosféry krok za krokem. Pozvolné odhalování lidských charakterů v krizových situacích. Preppeřina těžká dřina. Tak pozor, ať jste připraveni a raději nebuďte sami!

Psát, nebo nepsat? A když psát, tak musí z mlžných lesů vyjít talentovaná, mystériem (panenství/sexu) obestřená, krásná dívka a trochu svým géniem poškádlit vyčpělého učitele/spisovatele. Ale k tomu, aby měl film drive, nepomůže vysypat z korby náklaďáku pár jinotajných úryvků prózy nebo poezie. Ani rádoby kontroverzní dynamika vztahu nadaná studentka a učitel, který chce od života víc. Ani Martin Freeman a Jenna Ortega. Není to pak ani uvěřitelné, ani zábavné.

Tuhle hru "umíme" hrát všichni. Nejde totiž o tenis, ale o vztahy. Trailer mě neoslovil, vyzněl jako banální milostný trojúhelník v kulisách tenisových kurtů. Příslib lechtivých scén, byť s nádhernou Zendayou, nestačí. Zatímco film předčil má očekávání! V kinosále jsem si přišla jako na tribuně. Neustále ve střehu sledovat časové roviny bylo jako sledovat let míčku z jedné strany hřiště na druhou. Cast skvělý, Josh O'Connor si scény umně kradl pro sebe. Hodně mě oslovily netradiční záběry a úhly. Dunivá, řízná hudba Trenta Reznora & Atticuse Rosse hrnula film před sebou. Chytré (a zábavné) vztahové drama!

Road movie o nesourodé partičce novinářů a novinářek, která se vydala ulovit senzaci. Cesta do DC za posledním rozhovorem se Schrödingerovým prezidentem (možná ještě žije, možná ne) vede skrz občanskou válkou zmítané Státy. Takový hon na bájné zvíře. Je to také cesta iniciační, jak se stát správně odpojenou válečnou fotografkou, po které krutosti okolního světa beze stopy stečou a která je v ideálním případě ještě stihne bezchybně zachytit. Snímku se daří vybudovat napětí, nechybí překvapivé momenty i vizuálně poutavé obrazy. Často nejkrvavější okamžiky doprovází líbivá, feelgood hudba, která jen podtrhuje odtržení od reality. Otázkou ale zůstává, proč jsou USA, tam kde jsou, kdo jsou strany na opačných stranách barikády a co vlastně chtějí... Pomyslná nestrannost pressu pro film nefunguje. Chyběl mi smyl toho všeho - takové vyprázdněné bububu.

The Curse si budu pamatovat. Možná ne úplně pro děj, ale kvůli pocitům, které ve mně vyvolával. Diskomfort. Stud. Trapnost. Místy jsem musela sledování přerušit, jak intenzivní wtf?!? nepříjemno jsem pociťovala. A přitom se jedná o nevinný příběh dvou wannabe filantropů, kteří chtějí ve vyloučené lokalitě páchat dobro a stavět soběstačné domovy. Protože to nedělají z čisté dobroty duše, tak o tom rovnou natáčí TV show. Jenže eko domy svým designem zabíjí ptáky. Hyperkorektní přístup znesnadňuje komunikaci všemi směry. A trojlístek hlavních postav si vás prostě nemá šanci získat: přemotivovaná a od reality odtržená bílá mesiáška (Emma Stone), její neslaný, nemasný manžel, který exceluje v trapnostech (Nathan Fielder), a producent, co chce z vysoka sr*t na svět, ale když ten náhodou začne sr*t na něj, rozloží se (Benny Safdie). Disociace. Amputace. Imploze. Samotné domy fungují jako zrcadlo zobrazující pokřivený odraz světa. Satirická reflexe světa, který se rozhodnou zlepšit diletanti. Celé to působí jako jenga - prostě jen čekáte, kdo vytáhne ten pomyslný poslední kámen a věž se mu sesune k zemi. A jako Ariadnina červená nit se seriálem vine ona kletba. Nebo? Je to tak originálně divný, až je to skvělý!