K_A_MK_A_M

Oproti asi všem se mi líbili právě pozdější (hlavně třetí a čtvrtá) série... O triky v tomto seriálu nejde vůbec. Na nastolenou otázku přichází na konci dílu odpověď, která většinou implikuje další otázku.

Scéna, v níž Jeremy Irons vede zástup metr a půl vysokých indiánek a ještě o něco menších indiánčat vstříc palbě portugalských a španělských vojáků, je jedním z nejúchvatnějších masakrů kinematografie.

Oldřich Nový při svém filmovém odchodu s úsměvem sledující rozjíždějící se mladší generaci české kinematografie.

Jano, ty nemáš smysl pro humor? Nebo ti to hodnocení spadlo?

Tenhle film nejde porovnávat s Requiemem. Aronofsky točí umělecká díla, tohle je ryzí naturalismus, který kdyby viděl Zola, tiše by poslintal všechny blitky co ze sebe hlavní představitelka poslala, někdy mi přišla jak fontánka. Krůček, jediný malý krůček všechny dělí od konečné stanice. Pět červených hvězd k jedné zlaté na nebi. Btw. kdo žije v Praze určitě zná českou obdobu Christiene. Blonďatá, ne zrovna věkem sešlá slečna, která dřív (kdoví kde je jí teď, nechci napsat konec, protože jsem jí už dlouho neviděl - třeba se vyléčila) s nepřekonatelnou každodenní pravidelností přesvědčovala lidi na Muzeu, že potřebuje dvacku na vlak, protože jí ukradli peněženku. Věřte nevěřte, jeden příjemný pocit z toho filmu mám - osvěžil jsem si němčinu. Nejlepší scény - 1)slečna pozvrací krví příteli dávku přímo před nosem. A tak si kladu otázku (nejsem zběhlí ve způsobech konzumace heroinu) jestli se vůbec dá brát nosem. 2) Ten týpek co na dámských záchodcích přeskočil přepážku, čapnul Christiene stříkačku, vyšel ze dveří a před zrcadlem a starou babičkou si šlehnul přímo do krku. Připomínal mi Bowieho, ale asi se pletu, oni se tam tak snažili vypadat všichni. PS - pro všechny moralisty okolo - drogy jsou prostě špatné - ááááno Sie war erst 14!

Další nadstandartní vrchol kýče zakončený neopakovatelným patosem.

Brad Pitt jako blonďatý cikán - dobrý. Zdálo se mi, že zápasy dost přehrával z Fight Clubu, ale neviděl jsem v tom zas tak velký problém. 85% pro čitelnost jak některých scén, tak katarze samotné. Jinak srandy ne kopec, ale Everest. Takovej pech, co měli ¨negři¨ jsem ještě neviděl. Nejvíc se mi líbila scéna, kdy si černoši sednou pod průmyslovou kameru v herně, kterou právě vykradli a sundaj kukly. Nejlepší hlášku hledat ani nemá smysl, byla to smršť gegů.

Jak se trojlístek složený z Bena, Matta a Van Santa pokusil vařit omáčku pro Oscara. Recept - mladý sympatický sígr se ve volném čase rve, prometá bary, balí roštěnky a řeší složité matematické kombinace. Nějak tak moc neví co dál udělat se svým životem. V téhle první části filmu jsem se poměrně bavil dialogy, které jakoby padaly z Kevina Smithe - spojitost je jasná. No jo, jenomže to samo pro melancholického, romantického a zhýčkaného Oscara nestačí. Tak přidáme trochu koření - co takhle psychiatr v podání Robina, který má pomoci najít cestu tomuto mladému pokřivenému muži cestu. Přenáší na něj svou nevyřešenou frustraci ze smrti vlastní ženy a vyvolává diskuzi na téma hledání smyslu života mezi vynalézíním perpetuum mobile, láskou a flákačstvím. No tak to dopadlo jak to dopadlo. John Nash si tohle musel skutečně prožít, aby si pro Oscara nakonec film o něm došel. Pozitivum - dobré herecké výkony asi všech, krom Bena. Prvně jsem viděl film, ve kterém mi Robin skutečně sednul, sahal na mě už v Králi rybáři, ve společnosti mrtvých básníků, ale tady snad krom scény kdy popisuje, že prošvihnul nejlepší baseballový zápas svého života pro jedno kafe se ženskou, kterou vůbec neznal byl naprosto důvěryhodný, životem zrazený stařík, snažící se na Willa přenést část svého podivínského smýšlení.

Případ bez jediné námitky docela ukrutnej, Julie to chytila docela úctyhodně. Jo film ale průměrnej, až na pár dobrých vtipů - zvládla jsem šest set ptáků za šest dnů, jsem trochu utahaná. Dávám tři, zpracování hodně srdcedrásajícího příběhu absolutně bez nějaké vyjímečnosti. PS - Nedokázal bych si představit jediný den vedle takové hysterky. Takže Erin, dobrá práce, ale do mého života se víc než se stalo nepleť.

Někdy je míň víc. Gangsterka, která mě nechala vstoupit do atmosféry Harlemu dvacátých let minulého století jako jenom málo jejích sestřiček. Minimum přestřelek nechává více prostoru, jak interním šachům mezi mafiány, tak černochovi stepujícímu schůdek po schůdku směrem k vysněné kariéře. Dobrý jazz, skvělý Francouz, roztomile naivní Cage. Nic víc jsem si na večer ani nepřál.