lena60

Děj Bergmanova snímku se odehrává v kulisách ostrova, na němž žijí pospolu a přesto v samotě a vzájemném odcizení členové jedné rodiny. Otec David - spisovatel, citově vyprázdněný člověk, který se nestydí využít nemoci své dcery Karin pro námět jedné ze svých knih. Člověk zcela pohlcený psaním, touhou tvořit umění, ale pro všechna slova zapomíná žít skutečný život. Další postavou je spisovatelova dcera Karin. Dívka stíhaná těžkou psychickou poruchou, náhodou zjišťuje, že je pro svého otce spíš než milovanou dcerou, pouhým zajímavým objektem k pozorování. Oporou v nemoci jí je milující manžel Martin - lékař, který však přes všechnu snahu nedokáže své ženě pomoci. Ona sama se však s důvěrou obrací především na svého bratra Minuse, zasněného a uzavřeného mladíka, kterému bez zábran převypravuje své sny a nemocí ovlivněná vidění. Tíživé psychologické drama, v němž Bergman líně a pomalu valí na diváka obrovské balvany v podobě složitých filozofických témat (pravdivost umělecké tvorby, osamění a uzavřenost člověka, tělesnost, láska, Bůh), na mě působilo právě díky svému obsahu jako pověstný magnet. Těžce stravitelný, zdrcující filmový zážitek.

Pokud srovnám Miehen työ s debutem režiséra Aleksi Salmenperäho Lapsia ja aikuisia, vychází mi jednoznačná porážka druhého v pořadí. A je to nejen tím, že je pro mě snadnější ztotožnit se s postavami silných a odolných žen, než si vytvořit sympatie k postavě zbabělého chlapíka, živícího se po ztrátě zaměstnání ve fabrice jako "neodolatelný" gigolo. Mnohem méně zajímavý a poutavý je i celý příběh. O nadšení z mé strany tentokrát rozhodně mluvit nemůžu.

Obvykle si z podobných milostných dramat na zadek nesedám. Že by mě tentokrát ovlivnila podívaná na uhrančivou krásu herečky Minttu Mustakallio? Nevím. Každopádně se filmu, který jsem hltala s dlouho neprožívaným nadšením a potěšením, podařilo rozezvučit poněkud zaprášené romantické struny mé duše, čehož si cením natolik, že dávám nejvyšší možné hodnocení.

Takřka totožné dojmy jako po zhlédnutí Protektora. Po rozbalení krásně zabaleného balíčku se u mě dostavilo mírné zklamání z toho, co se nacházelo uvnitř.

Mé hodnocení ovlivňuje především zaslepenost a neobjektivita hokejového fanouška.

Jakoby natočením tohoto filmu chtěla Marie Poledňákové vzkázat divákům prosté: "Polibte mi všichni PRDEL!" Pocuchané nervy z věčného vrnění a pípání mobilního telefonu jsem se po skončení filmu jala uklidnit poslechem skladby Čo bolí, to prebolí...Ach jo.

Kdo se bojí, nesmí do lesa! Já se většinou nechci bát, proto do temných lesů hororové příběhy hledat nechodím. Nicméně rozhodně nelituju, že jsem do jednoho norského tentokrát ze zvědavosti vstoupila. Čekal tam na mě nevšední zážitek, při kterém jsem zažívala pocity strachu, napětí i nepoznaného tajemství.

Na to abych si udělala obrázek o situaci na válečném poli v Íráku, mi stačilo vidět jeden či dva krátké amatérské šoty natáčené samotnými aktéry války. Dívat se na ty ostrašující záběry přes hodinu a půl, byla na můj vkus příliš dlouhá doba.

Rozpaky. Silné momenty filmu rozhodně nechyběly, ale přesto o slzách a velkém zážitku ze sledování Camina nemůže být v mém případě řeč. Dávno mě tyhle prvoplánované dojáky nedojímají. Evidentní snaha ždímat z diváka slzy, na mě má naprosto opačný účinek. Rozčiluje a otravuje.

Díky pekelnému soustředění, ze kterého mě pravda málem rozbolela hlava, se mi podařilo pospojovat tajemný příběh až k písmenu H. Nijak zvlášť spokojená jsem ale ze splnění složitého úkolu nebyla.