lena60

Kterak naivní a důvěřivá dívka Marie přišla k rozumu po setkání s šarlatány Bárou a guruem Járou...Bože, bože. Zdokumentovaná lidská blbost.

Katastrofa.

Vřele doporučuju! Ač se mi při sledování filmu dělalo zle od žaludku při pohledu na všechny ty rasistické bestie, které si osvojily právo soudit neobvyklý milostný vztah starší německé ženy Emmi s o mnoho let mladším Marokáncem Alim, přece jen se našel jeden okamžik, při kterém se mi na tváři objevil pobavený úsměv. A to když se na scéně objevil sám Reiner Werner Fassbinder ve vedlejší roli manžela jedné z Emminých dcer. Roli typického "macha" a navíc zapřisáhlého rasisty zahrál s takovou bravurou, že uvažuju o jeho zařazení do mé topky nejlepších herců.

Nebo-li třeba taky: Za vším hledej Ester...Dokument jenž mohl být klidně odvysílán v rámci cyklu "Zlatá šedesátá" jako pověstná třešínka na dortu. Ester Krumbachová se totiž podílela jako výtvarnice či scénáristka téměř na všech filmových skvostech, které v té době vznikly. Netušila jsem. Nyní, i díky vydařenému dokumentu Věry Chytilové, je má mozaika vědomostí o zlaté éře českého filmu doplněna o jeden hodně důležitý kamínek.

Měla bych se na film asi podívat znovu, ať Fassbinderovi nekřivdím. Ztratila jsem nitku po úvodní půlhodině a až do konce filmu se mi ji nepodařilo nalézt. Moje chyba!

Pro mě ideální doplněk k četbě pohádek od britské spisovatelky Angely Carter. Film Společenství vlků byl natočen podle kraťoulinké povídky Mezi vlky, která je jakousi modernější a pokrokovější variantou notoricky známé Červené Karkulky. Adaptace rozhodně zdařilá, přesto si nejsem jistá, zda by mě film zaujal, i kdybych neznala zmiňovanou literární předlohu.

Konečně jsem se dočkala zásahu do černého při prozkoumávání bohaté filmografie Reinera Wernera Fassbindera! Tak vydařená kritika morálky na malém městě, že nemůžu jinak, než s klidným svědomím dát filmu plný počet hvězd. Dokonalé! Trefné! Smutné...

Marně pátrám v paměti, kdy naposledy mě nějaký film pohltil natolik, že jsem po jeho skončení cítila až fyzickou slabost. Kytyň se mnou zacloumala pořádně a to nejen díky závěrečným minutám, zobrazujícím hrůzu, která se odehrála na začátku 2. světové války (1941) v katyňském lese poblíž Smolenska, kde sovětští vojáci brutálně odpravili ze světa několik tisíc členů polské armády a příslušníků inteligence. K neuvěření bylo především pozdější mlžení, překrucování faktů a tabuizace celého masakru ze strany samotných Poláků. Pravdivě se o celé události odvážili vyjádřit jen ti nejstatečnější.

"Když hrůza dosáhne určitého bodu, je jedno, kdo ji páchá. Jen ať skončí."

Jak hodnotit komedii plnou nejlacinějších vtípků, jejichž terčem jsou homosexuálové, černoši, modní návrháři, bezvýznamné celebritky, zástupci médií či hollywoodské filmové cajdáky? Po pravdě řečeno, nevím. Brüno mě totiž nerozčílil, nepobouřil ani neznechutil, ale kupodivu vcelku pobavil. Nebudu-li tedy příliš důkladně rozpitvávat úroveň humoru, jímž nás předávkovává Sascha Baron Cohen, přikláním se ke třem hvězdičkám. I když svědomí z toho úplně čisté nemám.