Aky

Co se na tom dá komentovat. To je prostě dokonalost sama. Všechna další slova kolem by byla směšná.

Omračující depresivní drama o genetickém inženýrství, které je o to vÍc překvapující, že má odraz v reálném životě ve Švédsku počátkem padesátých let. Ani v nejmenším by mě nenapadlo, že by něco takového mohlo být tak brzy po zkušenosti s druhou světovou válkou možné. Oni ti Švédové zřejmě vždycky měli k nějakému druhu socialismu, a tedy upřednostňování kolektivního mozku před svobodou jedince, sklony.

Skvělý film s nádhernou hlavní představitelkou zobrazjící naprostou bezvýchodnost života v socialismu. Depresivní obrázek sovětské rodiny omezených alkoholem ubíjených lidí, kteří nic než kořalku a tupost pro život nepotřebují a se svou omezeností si vystačí - protože pro co by se měli snažit to změnit. A jakkoliv jsi mladý, plný energie a jakkoliv si to uvědomuješ, stejně ti to není nic platné.

Myslím, že takhle nějak si to Shakespeare musel představovat. A jestli ne, tak by stejně byl určitě spokojený.

Teprve tímto filmem jako by se Draculuv příběh stal něčím, co je třeba brát vážně.

Kdyby to nebylo tak dlouhé, dal bych pět hvězdiček. Sophia Loren je nádherná žena a stejně tak skvělá herečka. Zdá se mi zde ještě lepší než ve verzi z roku 1960. Není to tak časté, aby ženská krása zrála jako víno s přibývajícími roky. K tomuhle úkazu je třeba být opravdu vyjímečnou osobností.

Paul Newmanem tažené drama o věčném sváru mezi rodinou a kariérou, mezi opavrdovostí a prázdnou formou, mezi láskou a pohodlnou spokojeností. Chvílemi je na filmu znát už časový odstup, zejména ve vypjatých scénách, kdy sklouzává do dnes již těžko přijímané didaktičnosti a téměř patosu. Jen proto tomuto dramatu rozvinutému na úctyhodné a jinak zcela zvládnuté ploše nepřidávám pátou hvězdu.

Až téměř pohádkový příběh ze středověkého Japonska. Zajímavé je zvláště zpodobnění japonských reálií, které jsou pro nás do značné míry neznámé a bizarní. Zůstávám u čtyř hvězdiček zejména kvůli střední části filmu, kdy se ze zvláštností tehdejšího Japonska už moc nového nedovídáme a vyprávění ještě postrádá dramatičnost a napětí, které nastupují v jeho závěru.

G. Simenon snad psal Maigreta pode Jean Gabina. Dokonalý film podle dokonalé předlohy s dokonalým hlavním představitelem. Všechno to má jedinou vadu: Maigret se už nikdy nikým nedá natočit lépe.

Pochutnáníčko. V tom filmu se celkem nic moc neděje, pomalu se vleče k závěru, který je předvídatelný od úvodních titulků, a autoři se to ani nesnaží skrývat. Je to ovšem herecký koncert nejen dvou bezchybných hlavních představitelů, ale i spousty ostatních drobných postaviček. Navíc je celé vyprávění neustále protkáváno nepřetržitou řadou drobných vtípků a komických mini situací, které samy o sobě postačují k zábavě. Pátou hvězdičku filmu upírám pro přece jen pomalejší tempo, což je způsobováno zřejmě i dobou jeho vzniku.