Burrows

Při prvním setkání s Pulp Fiction jsem z toho nadšenej moc nebyl. Ale teď nemůžu jinak než dát pět hvězd. Klasika a ještě k tomu geniální.

David Fincher se vytasil s opravdu znamenitým kouskem, který popírá a přetváří hodnotový žebříček lidského společenství, ničí dokonalost (i když snímek sám o sobě dokonalý je) a nastoluje anarchii v rukou Edwarda Nortona a jeho souputníka Brada Pitta. Pitt a Norton se herecky předhání a soutěží, kdo je lepší a posléze tvrdší (ale co si budem povídat, oba to jsou machři). Fincher opět vytváří hustou atmosféru podkreslenou výbornou hudbou (závěrečná Where is my mind mně zní v hlavě ještě teď) a prokládanou režijními vychytávkami (problikávání obrazu, katalogový ikea nábytek) a ta kamera! Klub rváčů dělá převážně z lidí vyspělého světa otroky ikeátského stylu bydlení, kteří pracují, aby si kupovali věci, které vůbec nepotřebují. Koukají na tv s pěti sty programy, duchovně se nerozvíjí a žijí, aby pracovali, jedli, spali, pracovali .. A teď mě řekněte: má pravdu? kdo se zde poznává? čistých 5*

Darren Aronofsky - muž, který si mě každým svým filmovým dílem získává nenávratně do řady svých obdivovatelů. Ať už tomu přispěla jeho matematická prvotina Pí, ještě více depresivní Requiem for a dream. Aronofského třetí snímek Fontána potvrzuje mé členství v režisérově funklubu. Nejprve jsem chtěl zmínit pár výtek, ale po usilovném přemýšlení jsem na žádný nepřišel. Tak jako čerstvě zamilovaní nevidí na svém protějšku jediné chyby, nevidím já na tomto audiovizuálním skvostu jediný šrám. Tři časové roviny, tři příběhy o životě a smrti, lásce a věčnosti a záchraně, které se i přes stovky let trvající časovou propast doplňují a dotvářejí výsledný dojem, v mém případě pocit euforie. První příběh - Španělsko 16. století, Májové, inkvizice a hledání stromu života. Druhý - současnost. Jako inkvizitor zabírá území Španělska, rakovina pomalu prostupuje Izziným tělem. Neléčitelná nemoc pomalu bere život a smrt, která přichází mě sráží do kolen, tak jako žádná jiná v jiných snímcích. Velkou úlohu má v tomto ohledu fantastický Mansellův soundtrack, s libozvučnými melodiemi houslí a klavíru. K třetímu příběhu bych podotknul jen to, že každý snímek ohromuje vizuální nádherou a bylo by na místě jej zarámovat. Nechť Fontána (Darren Aronofsky, Hugh Jackman a Rachel Weisz) září na filmovém nebi jako Xibalba. 100% (Po druhém zhlédnutí se Fontána dostává do mé Top 10, ještě sugestivnější zážitek).

Jediné, co bych z Dooma vyzdvihl, je sekvence ze hry, kdy Urban s 24 chromozomy v těle prochází potemnělými uličkami a vyklízí oblast. Tato část slouží bezevšeho jako osvěžující element mezi jednoduchými přestřelkami, které jsou téměř bez atmosféry. Za zmínku ještě stojí závěrečná bitka, ale že bych si z ní sedl na zadek, to ne. 2* s odřenýma ušima.

Intelektuální lahůdka, kterou je potřeba vidět víckrát, aby byla pochopena v celé své kráse. Hrátky s časem mě vždy ve filmu přitahují a zároveň fascinují (Donnie Darko, Osudový dotek, Frekvence), zde to platí dvojnásob. Je potřeba vyzdvihnout minimálně Willise v - pro něho - netradiční roli, perfekcionistický scénář a závěrečnou scénu na letišti, která poskládá roztříštěné dílky puzzle dohromady a vzejde harmonický film. Zatím žádný Gilliamův film na mě tak nezapůsobil.

Los Angeles - město andělů - v sobě skýtá miliony lidských osudů. Lidé zpravidla žijí svůj vlastní život spočívající v rutinních záležitostech. K tomu se setkávají s lidmi zcela odlišnými, na které naráží náhodou, jejíž cesty se v určitém okamžiku kříží. S lidmi, kteří se liší národností, společenským postavením, názory, mentalitou, pohledem na svět. Paul Haggis (scénárista oscarového Million dollar baby) vytváří mozaiku střetávajících se lidských cest. Mozaiku, která pro někoho může působit vykontruovaně, pro mě díky Haggisově zručnosti a výtečnému scénáři působí zcela přirozeně. Skvělý casting, herci, hudba, režie. Crash není pouze o rasismu a předsudcích. Jde o pohled na sociální vztahy mezi různými kulturami v USA po 11. září. Je o prozření, odpuštění, (ne)důvěře, strachu. Lidé si jsou k sobě tak blízko, ale zároveň nesmírně odcizeni. "In LA, nobody touches you. We're always behind this metal and glass. I think we miss that touch so much, that we crash into each other, just so we can feel something". Zasloužený Oscar a jisté místo v mé top 10.