Reklama

Reklama

Listy ze Satanovy knihy

  • Dánsko Blade af Satans Bog (více)
všechny plakáty

Obsahy(1)

Klasický nemý film rozpráva príbeh o Satanovi (Helge Nissen), ktorý je vyhostený z neba. Aby sa mohol vrátiť, musí pokúšať ľudí a získavať si ich duše. Boh nad ním vyriekne ortieľ: každá duša, ktorá mu podľahne, predĺži jeho čas strávený na zemi o sto rokov. Avšak ak sa nájde duša, ktorá Satanovmu zvádzaniu odolá, zmierni to jeho trest o tisíc rokov. Padlý anjel putuje históriou a stáva sa iniciátorom historických konfliktov. (matriosa)

(více)

Recenze (4)

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Co je zde jen naznačeno, se projevilo v plné míře až v Panně Orleánské. Pokud tomuto dílu přiznáme jistou podobnost s Griffithovým cyklem příběhů, potom dostaneme rovnici INTOLERANCE = ĎÁBEL. Hodí se sem i jeden z nejlepších textů Micka Jaggera: "But what's puzzling you, Is the nature of my game". Také on vypráví příběhy, ale v rockové kadenci. To co Dreyer anticipuje přes půl hodiny, Jagger řekne v jenom verši: "And I was 'round when Jesus Christ / Had his moment of doubt and pain". Zkrátka, časy se mění.... A kdo je podle Dreyera onen Satan (samozřejmě v nás)? Je to především naše neschopnost přijmout alternativní osud, lpění na primitivních vášních (láska/nenávist) a hlavně nechuť až nemožnost opustit cestu, o které víme, že vede do pekla, jen proto, že jsme do ní již investovali přilíš mnoho energie. Pozn. 1: V podstatě stejně pohlíží na tento film i Karlos80 ****. Pozn. 2: Kvalita příběhů roste s každým dalším. Pozn. 3: Po Griffithovi a Jaggerovi je třeba doplnit i Tolstého Kreuzerovu sonátu. Pozn. 3: Všechny čtyři příběhy se týkaly především sexuální posedlosti (zřejmě i Jidáš se smyslně zakoukal do Marie z Magdaly). Kdyby nakonec přece jen dosáhly svých tužeb, zbavili by se ďábelské posedlosti? - Pozor! Toto je pouze řečnická otázka. Odpovědí je samozřejmě: NE. Pokud posedlost je, potom se může projevit i jinak, ale posedlostí zůstane navždy. ()

Karlos80 

všechny recenze uživatele

Legendární snímek od ještě více legendárního dánského režiséra Carla Theodora Dreyera, režiséra takových skvostů jako Utrpení Panny orleánské, Den hněvu nebo Slova.Listy ze satanovy knihy v originále Blade af Satanas Bog je vlastně takový epizodní film který vznikl pod silným vlivem Intolerance 1916 Davida Warka Griffitha. Ve filmu se všeobecně ukazuje a poukazuje na veškeré zlo které získávalo ve světě stále větší a vetší moc. Ať už na biblickém příkladě ukřižování Ježíše Krista, španělské inkvizice, Velké francouzské revoluce a občanské války ve Finsku (1918). V pořadí druhý film tohoto velkého dánského režiséra v sobě nese také již typické rysy jeho filmového projevu a rukopisu a sice např:stylizace jednajících postav, použitích extrémních velikostí záběrů, oduševnělý herecký projev a časté užití symboliky, která však mnohdy vyznívá až příliš pateticky-vášnivě. ()

Reklama

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Listy ze Satanovy knihy, to je morální romantismus. Carl Theodor Dreyer se srovnání s Griffithovou Intolerancí neubrání v idejích, metráží a umělecké ctižádosti. Dreyer se vyhnul pompéznosti, přiblížil se více nitru a působí rozhodněji. Čtyři dílky skládanky života: kýčovité biblické časy, nebezpečné jezuitské svatouškovství na čarodějnickém tažení, nekompromisně třaskavá společenská proměna za Francouzské revoluce a skandinávská sounáležitost v odporu proti krutému hegemonu z Východu. Osobitý Dán pečlivě dbá na estetické uspořádání obrazu k jasnému vyjádření nálady, dokáže přistoupit přímo k niterným světům, rozpolcenosti i dualitě. Identifikuje ten věčný svár idu se superegem, zbabělost lidského strachu, záště omezeného lidského ducha i destrukční tendence potlačovaných tělesných potřeb. Dreyer přednesl v monstranci morálku a její neutěšený stav, neslučující se s křesťanskou podstatou, a ve svém romantickém zapálení směle a působivě vypráví. Tím spojovacím článkem je Satan (velmi zajímavý Helge Nissen), jako farizej, Velký inkvizitor, jakobín Erneste a rudý pop Ivan. Našeptávání, pokoušení, ta výmluvnost je jeho účinnou zbraní v osobní zhrzenosti jednotlivců. Víra je vedena k boží slávě pokrytectvím a prospěchářstvím. Smutným hrdinou prvního zastavení je Jidáš (zajímavý Jacob Texiere), nešťastník, umně zmanipulovaný společenskou elitou. Rozervanost je daným osudem. V biblickém kýči zaujme také ušlechtilý Ježíš (Halvard Hoff). Nešťastným hrdinou druhé zastávky je Don Fernandez (pozoruhodnější Johannes Meyer), jezuita a učitel mladé šlechtičny s pudovou rozervaností. Moc nad druhým je opojná. V časech zapálených hranic zaujmou: křehká, ještě mladá a nevinná Isabella (Ebon Strandin), její obviněný, urozený otec Don Gomez de Castro (Hallander Helleman), či ten zapšklý majordomus José (Björn "Nalle" Halldén). Rozpolceným hrdinou jakobínského teroru je Joseph (velmi dobrý Elith Pio), prostý lokaj, z něhož se v turbulentní době stává policejní komisař. Loajalita a čest je v prostoduché důvěřivosti stavu nalomena umnou rétorikou. Ve třetím zastavení zaujmou: Josephova intimní touha a schovávající se hraběnka Genevive de Chambord (Jeanne Tramcourt), její hrdá matka, hraběnka z Chambordu (Emma Wiehe), její manžel, nešťastný hrabě z Chambordu (Viggo Wiehe), či v nevyhnutelnosti doby vznešená královna Marie Antoinette (Tenna Kraft). Hrdinou čtvrtého zastavení je Siri (příjemná Clara Pontoppidan), prostá a zdravá finská žena. Úplný vzdor rudému teroru a mužské neúctě k lidskému životu má ukázkový příklad. Ve finském hněvu zaujmou: vlastenecký poštovní úředník a Siriin manžílek Paavo (Carlo Wieth), nezdravě sexuálně potlačovaný Rautaniemi (Carl Hillebrandt), či hrdinka ze zoufalství doby a místa Naima (Karina Bell). Listy ze Satanovy knihy jsou stravitelnější než Intolerance. Dreyer se ve svém morálním kárání společnosti posunul k vnitřnímu světu člověka. Je to idealisticky romantické, kýčovité, estetické, Dán je ješitně neskromný, ale také se dostává k nitru. Zajímavější filmový kousek z němé éry kinematografie. ()

corpsy 

všechny recenze uživatele

Názov LISTY ZO SATANOVEJ KNIHY, vo mne budil nesmierne očakávania. Nemý, európsky, hororovo ladený spektákel. Myslel som si. Ale nie. Ide o epizódny veľkofilm, ktorý namiesto tej pravej, čiernej atmosféry ponúkanú snímkami veľkej éry expresionizmu, či avantgardy, prináša len gýčovitý sentiment a širokospektrálne herecké prehrávanie. Carl Theodor Dreyer na svoj vrchol kariéry v tom čase ešte len stúpal, takže tento mierny prešľap sa odpustiť dá. Odpustiť sa ale nedá to, že takto zavádzajúci názov je navždy prilepený k dielu, ktoré existenčne nepatrí do žánru, ktorý väčšina z nás čakala. P.S. Mal možnosť vidieť 157 min verziu a nie 110, ako uvádza ČSFD. ()

Galerie (1)

Reklama

Reklama