Pojďte pane, budeme si hrát

Kopec animátorské fantazie, výtvarná nádhera, Deylovo hlasové eskamotérství, tuny chytlavých hlášek, občas trocha dojetí, bratrské medvědí pošťuchování, které dítě nemůže neprožívat, ať se píše rok 1965 nebo 2014 – medvědi mají našlápnuto k nesmrtelnosti. (08.12.2014)

Poslouchejte, pane, viděl vy jste vůbec někdy lidi v neděli u vody? (08.12.2014)

O tom, co je a co není hrdinství, jak se musí na draka a jeho pohůnky (aneb boss čeká vždycky na konci herní úrovně), že důvěřovat kouzelným dědečkům se může tragicky nevyplatit a že vnímání hranic mezi fantazií a realitou je důležité v boji o žvanec i o udržení duševního zdraví. Nejdrsnější, nejemotivnější, nejpoučnější a vůbec po všech stránkách extrémní medvědí příhoda. (22.12.2014)

To bylo tenkrát, když malej prvně vypek velkýho a v medvědím světě (a dětské hlavičce) konečně zavládla vratká rovnováha. (22.12.2014)

Na začátku UFO u Kolína, na konci adoptovaný klobouk odlétající s divokými husami. Ještě dneska se mi u toho vrací dětská závrať z dálek. (26.12.2014)

„Naše maminka a naše maminka vám vzkazujou, že máte dělat něco rozumnějšího“ byla u nás v rodině asi nejcitovanější filmová hláška vůbec. Tímhle dílem končí (a vrcholí) první „sezóna“ Medvědů, která unikátním způsobem spojovala legraci, poezii, bezbřehou fantazii a zvláštní druh nostalgie; zajímalo by mě, jestli by si byly stejné kvality uchovaly i další díly, nebýt Deylova předčasného odchodu. (08.01.2015)

Policejní výslech mrože a „Jo že máme dělat, že verlyba není?“ – medvědi si v druhém roce normalizace a dočasného pobytu bratrských vojsk docela troufali a já za to zpětně odpouštím Filipovskému, že není Deyl, i když mi jako klukovi bylo z těch uniforem divně. Mým dětem už to ovšem bylo jedno, ty o pětatřicet let později spokojeně pokřikovaly z nočníku: „Já hlásim, že u Kolína sedim!“ (18.02.2015)

Výtvarně a fantazijně pořád stejná paráda (miluju nenápadné momenty typu „když chce medvěd nakouknout medvědovi přes rameno, promění se v žirafu nebo pštrosa“ – to je až marnotratné rozhazování nápadů a animátorské dřiny), ale už se to tentokrát přepísklo s modelem „dva rozšafní našinci se po sousedsku vypořádávají s cizáckým elementem“: fízlovské manýry, apriorní nedůvěra k jinakosti a gagy stojící čistě jen na škodolibosti, nic z toho medvědům nesluší. (26.02.2015)

Medvědi se opět hodlají rázně vypořádat s cizáckým živlem, ale jelikož jde tentokrát o element kočičí, vybavený všemi ženskými zbraněmi a navrch hlasem Nadi Urbánkové, dostanou pro změnu lekci oni. Kluci, dávejte dobrý pozor. (03.03.2015)

Obvyklá medvědí dávka hravosti a fantazie plus obrovská klučičí atrakce v podobě automatizované nory a povodně na vysílačku. A hlavně: „Bobři jsou?“ – jak se říká „zhroutil se mu svět“, tak tady se ve dvou slovech odehraje pravý opak, ještě dneska mě to dojímá. A taky do dneška Filipovskému nerozumím půlku slov toho jarmarečního popěvku a přijde mi to jako sympatická drzost. (14.03.2015)

Celá druhá řada medvědů je trochu ve stínu jejich neustálé snahy někomu to natřít, ale v posledním díle jim Pojar konečně vymyslel protivníka, co si to opravdu zaslouží, takže si velkej může bez výčitek zahrát na zlýho policajta a děti se mají o čem poučit. Co ubylo na křehčí poetice první řady, dodá Filipovský, který se v roli zlotřilého kozla s báječně napsanými jarmarečními hláškami vážně překonává. Důstojný konec dost možná vůbec nejskvělejší animované série z domácích luhů a hájů. (18.03.2015)